Josef Šíma - na výstavě v Brně

10. března 2019 v 23:26 | Miloš |  Výtvarné umění
Josef Šíma (1891-1971) s dvojicí Jindřich Štyrský a Toyen patří k nejvýznamnějším českým surrealistickým malířům, i když přívlastek "český" je u něj diskutabilní, protože Šíma na rozdíl od mnoha souputníků, kteří za inspirací na čas odjeli do Mekky malířství Paříže, zde od konce r. 1921 (s výjimkou několika měsíců v r. 1923, kdy pobýval v Čechách) zůstal již natrvalo. V 35 letech získal francouzské občanství, a proto je také považován za francouzského malíře a uváděn pod jménem Joseph Sima.

S českým prostředím však i poté udržoval kontakt, např. r. 1930 vstoupil do spolku Umělecká beseda, sdružujícím vedle malířů i spisovatele, básníky a hudební skladatele, ilustroval knihy českých autorů, psal o umění do českých novin a časopisů a také spoluorganizoval mezinárodní výstavy v Praze a v Paříži s cílem přiblížit české malířství v kontextu evropského umění.

Na výstavu Cesta k Vysoké hře v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně byly vybrány obrazy z jeho raného období až po 30. léta. Malíř měl k Brnu úzký vztah, kromě studií na AVU v Praze se před narukováním na frontu 1. sv. války vzdělával i na Stavební fakultě VUT v Brně a po skončení války tam působil jako učitel.

Vysoká hra v názvu výstavy je odkazem na pětiletou existenci pařížské umělecké skupiny Le Grand Jeu (1927-1932), jejímž cílem bylo probudit podvědomí a překročit hranice reality. K navození extatických a halucinogenních stavů mimosmyslového vnímání měly napomáhat i drogy, alkohol a meditace. V tom je zřejmá příbuznost se surrealismem, formálně vymezeným básníkem a spisovatelem André Bretonem v Manifestu surrealismu v r. 1924, ale již v 2. dekádě 20. století se promítajícím do obrazů Giorgia de Chirica.

Obrazy z Šímových malířských začátků ještě před příklonem k surrealismu zastupují portréty blízkých a známých: Podobizna malířova bratra (1913-1914, Moravská galerie v Brně), Portrét Adrieny Voskovcové (starší sestry Jiřího Voskovce, 1913-1915, Národní galerie v Praze), Píšící postava u stolu (1918-1919, Moravská galerie v Brně).



Brněnské scenérie - Železniční most (Vlak), Vlak, Maloměřická cementárna (všechny z r. 1920 a majetku Moravské galerie v Brně) - prozrazují autorův zájem o techniku.


Okouzlení ruchem velkoměsta je patrné i z pozadí pařížských portrétů. Na Portrétu Nadine Germainové je vidět parník a v Podobizně Nadine Šímové Eiffelovka. Oba obrazy jsou z r. 1922 a vlastní je Národní galerie v Praze. Shodné křestní jméno není náhodné, jde o tutéž ženu - před a po svatbě s malířem. Šíma spolupracoval s její matkou Louise-Denise Germainovou, která vyráběla kabelky, knižní vazby a bibliofilie (knihy v malém nákladu s originální grafickou a typografickou úpravou), a právě u jejích knih začal s knižními ilustracemi. K ilustracím si vybíral zejména knihy básníků, např. Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira.


A matka také nepřišla zkrátka, je na portrétu z r. 1922 (Pro arte, Praha) v následující koláži vlevo, vpravo je náhled do Café Parnasse (1923, Národní galerie v Praze).


Z pobytu v Čechách v r. 1923 pochází 2 obrazy z Moravské galerie v Brně: Sázava (kromě řeky se tak jmenuje i menší město, rodiště Jiřího Voskovce) a Parník (na Vltavě), který doplňují tematicky shodné Lodě v přístavu (1922, Západočeská galerie v Plzni).



Po návratu do Francie je v Šímově malbě patrná snaha o zjednodušení tvaru, viz nefigurativní díla Le Havre (1923, soukromá sbírka), Španělská krajina (Modrá krajina, Španělský klášter) (1924, Národní galerie v Praze), Kompozice VI (1925, Moravská galerie v Brně).


Ještě výraznější je to v obrazech Bez názvu (1926), prozrazujícím vliv geometrické abstrakce Pieta Mondriana, a Hranol (1925), které na výstavu byly zapůjčeny z Musée des Beaux Arts de Reims.


V pozdějších portrétech se soustřeďuje na tvář osob a vyjádření jejich vnitřního prožitku. Tělo je méně důležité, přechází do ztracena bez znázornění rukou.

V Portrétu Reného Daumala a Portrétu Rogera-Gilberta Lecomta (oba z r. 1929 a z Musée des Beaux Arts de Reims) zvěčnil mladé básníky, kolegy ze skupiny Vysoká hra.


V Podobizně Berenice Abbottové (1928, Národní galerie v Praze) zobrazil americkou fotografku, známou fotografiemi architektury New Yorku (obraz byl zvolen i pro plakát výstavy), a v Portrétu Hélene Povolozké (1930, soukromá sbírka v Remeši) manželku (původem ruského) nakladatele, knihkupce a majitele galerie Jacquesa Povolozkého. Tu najdeme i na obraze Amedea Modiglianiho a nakladatel je pro nás zase zajímavý tím, že vydal knihu o Františku Kupkovi.


V poslední koláži portrétů je opět manželka Nadine Šímová (1928, Galerie hlavního města Prahy) a neznámá Dáma v lóži (1935, Národní galerie v Praze).


Šímovy surrealistické obrazy většinou zachycují přírodu, do níž vkládá nejrůznější symboly, které jí mají dát "vyšší smysl" a řád. Trojúhelník v obrazech Krajina s trojúhelníkem (Krajina s obeliskem) (1930, Galerie hlavního města Prahy) a Krajina s trojúhelníkem (1932, soukromá sbírka) je symbolem matematické přesnosti.


Vejce a nahé ženské tělo v dílech Evropa (1927, Moravská galerie v Brně), Vejce (1927, soukromá sbírka) a Bezejmenný obraz (1933, Národní galerie v Praze) symbolizují zrod nového života a mateřství.



Krajina u Yebles (1929, Národní galerie v Praze) je místem, kde si malíř zakoupil dům a zřídil tam ateliér. Na tomto obraze, stejně jako na dalších z r. 1932 ze soukromých sbírek, jednoduše nazvaných Krajina, jsou znázorněna zvláštní vlákna, která jako kdyby měla vyjádřit spojení do dalších galaxií či ideálního světa podle Platóna.



Krajina se jmenují i další dva obrazy, první je z r. 1929 ze soukromé sbírky a druhý z r. 1931 a vlastní ho Moravská galerie v Brně.


Šíma v obrazech zachytil i mytologické příběhy. Návrat Theseův (1933, Galerie hlavního města Prahy) je věnován hrdinovi, který v labyrintu na Krétě zabil netvora Minotaura a zbavil tak Athény kruté povinnosti posílat netvorovi každým devátým rokem sedm dívek a sedm mladíků v odplatě za smrt syna krétského krále Minóa na athénských hrách.


Vzpomínka na Iliadu (1934, Národní galerie v Praze) je odkazem na hrdinský epos starořeckého básníka Homéra.


Jestliže hrdinské činy z řecké mytologie lze chápat jako snahu o dodání optimismu v atmosféře celosvětové krize a nástupu fašismu, naopak stavy deprese malíř vtiskl do obrazů Rokle (1935, Oblastní galerie Liberec), Hrozba obzoru (Tůň) (1935, Národní galerie v Praze) a Moře (1935, Národní galerie v Praze), hrozících, že se z nich živí nedostaneme.



U obrazu Dvojitá krajina (1934-1954, soukromá sbírka) velké rozpětí v datování je dáno tím, že autor obraz nedokončil a vrátil se k němu až po válce.


Obrazy Josefa Šímy patří mezi našimi malíři na aukcích k nejdražším, z Top10 do konce r. 2018 se na výstavě objevily (a jsou zde uvedeny) dva: Dvojitá krajina a Krajina s trojúhelníkem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jan Turon | E-mail | Web | 10. března 2019 v 23:52 | Reagovat

Nejvíc mne zaujaly portréty na začátku a pak ty krajiny na konci, hlavně dvojitá krajina... O tomto malíři čtu prvně...

2 King Rucola | E-mail | Web | 11. března 2019 v 7:01 | Reagovat

Sima super, ako keby noja "rodina". Dam v lozi "superb!"

3 Axina | Web | 11. března 2019 v 9:18 | Reagovat

Zajímavé, jak často malíř (Šíma není první takový zde prezentovaný) přejde od srozumitelných (realistických) obrazů přes více či méně přijatelná zjednodušení až k fantasmagorickým výjevům.
To je typický vývoj umělce? Nebo spíš nešťastného člověka, který umí malovat?
Portrét Adrieny Voskovcové i oba obrazy Nadine z roku 1922 jsou srozumitelné (ne jednoduché). PAk se ale nabízí domněnka, že životem malíře prošly ženy tak silné, tvrdé a dominantní (viz “Píší postava u stolu” a matka, obě s charakteristickým gestem levé ruky), že se jeho stále se stupňujícímu odklonu od reality není co divit :-) Muži mají jen hlavu (na neveselé myšlenky) a nulovou šanci něco ovlivnit (absence rukou). Ženy jsou tak “intelektuální” (Podobizna Bereniky Abbotové, Dáma v lóži), až zcela ztrácejí své ženské atributy (prsa nemají dokonce ani po tatínkovi). Malíř rezignoval na reálný svět...
Pěkný den přeje Axina Freudová :-)

4 VendyW | E-mail | Web | 11. března 2019 v 9:18 | Reagovat

Nevím, asi tohle nějak je na mne moc intelektuální nebo co. Prostě se mi z toho nelíbí ale vůbec nic....snad možná ten stejný obraz co Veličenstvu, Dáma v lóži. Nicméně že bych ho musela nutně mít, to tedy ne....ale seznámení s malířem i jeho dílem jako vždy naprosto skvělé a detailní !

5 blondýna | 11. března 2019 v 9:24 | Reagovat

Byť mne tvorba tohoto autora neoslovila, působí na mne hodně depresivně, děkuji. Dozvěděla jsem se zase něco nového a vůbec to není o mém vkusu či nevkusu, náladě.
Je příjemné vědět, že malíř s českým jménem, českým působištěm se stal v zahraničí tak k " nezaplacení "
Finanční obnosy za jeho dílo jsou tedy skutečné rakety, dali by se za to koupit hodně pěkné domečky. :-D

6 blondýna | 11. března 2019 v 9:39 | Reagovat

[5]: jedno to měkké i bych v poslední větě vyměnila, odkrvila se mi hlava u těch položek :-?

7 signoraa | Web | 11. března 2019 v 10:54 | Reagovat

Moc děkuji za přiblížení výstavy. :-)Surrealismus mám ráda, k mým oblíbeným malířům se řadí František Muzika.
To, že je Josef Šíma stále pokládám za českého malíře, svědčí i pojmenování jedné z ulic v naší čtvrti.

8 Čerf | E-mail | Web | 11. března 2019 v 14:31 | Reagovat

Šíma, Štyrský a především Toyen - to je přesně moje gusto. Tady bych si asi vybral obě krajiny s trojúhelníkem a kdyby mi po zaplacení zbyly ještě nějaké drobné, přihodil bych Vzpomínku na Iliadu :-). Ale nejradši ze všech mám Lédu s labutí, která na výstavě není.

Pro mě je tvůj článek objevný třeba i v tom, že jsem znal sestru Jiřího Voskovce, která byla jeden čas přítelkyní Josefa Šímy, jen jako Olgu, zatímco měla ve skutečnosti obě jména.

[3]: To víš, probuzené podvědomí. Já se na cizí probuzené podvědomí rád dívám, ale to svoje bych radši nebudil, jen ať pěkně spinká :-).

9 děda tik tak | Web | 11. března 2019 v 17:22 | Reagovat

Každý máme jiný vkus, a podle ukázky některých obrazů je potřeba mít i určitou představivost. :-)

10 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. března 2019 v 17:27 | Reagovat

Malíři nemusí malovat vše, jak o existuje, na to je přece fotografie. Pocity, vlivy  projevené obrazy u tohoto malíře vidím v tom, že podoba jeho ženy ovlivnila i další portréty, co se týká tváře. Podobné oči, nosy, i tvar obličeje. Opravdu  je to spíš výraz smutnější, zvláště té "matky" se "vyřádil". Díky za seznámení. Vzpomínám si na jeho obraz Leda s labutí, ale nevím už, kde jsem ho viděla. To se mi líbilo. V Labuť se proměnil bůh Zeus, aby se mohl s Ledou  pomilovat a žena Hera jej "neviděla", že?

11 Čerf | E-mail | Web | 11. března 2019 v 17:48 | Reagovat

[10]: Nedávno jsem slyšel jednoho francouzského teoretika umění, který říkal, že tato doba je zajímavá tím, že fotografové se snaží dělat své fotografie jako malby a malíři naopak dělat své obrazy jako fotografie :-).

12 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. března 2019 v 17:51 | Reagovat

[11]: S ohledem na Vaše krásné fotografie tomu věřím, připomínají opravdu obrazy, vlastně to obrazy jsou.:o)

13 Janinka | E-mail | Web | 11. března 2019 v 18:57 | Reagovat

Zajímavá díla, některá z nich vypadají, jako by byly slepeny z kousků natrhaných novin a barevných papírků :-).

14 Miloš | Web | 11. března 2019 v 19:55 | Reagovat

[1]: Všechno je subjektivní, mně se nejvíc líbí surrealistické obrazy krajin.

[2]: Ta dáma je opravdu zvláštní, má takový přísný výraz výsostné intelektuálky, která si do paměti určitě zapisuje všechny nedokonalosti, jichž se vystupující umělci dopustili.

[3]: :-) To bude asi tou postupující emancipací, dnes ženy mnohdy mužům vládnou a ne jen vaří, uklízí a dělají radost :).

[4]: Mně se autor líbí a jsem rád, že jsem výstavu na poslední chvíli ještě stihl, pořád jsem ji návštěvu odkládal a nakonec zbývaly už jen dva dny.
Ale co vím, výstava by se měla přesunout do Prahy a možná tam budou i částečně jiné obrazy.

15 Miloš | Web | 11. března 2019 v 20:02 | Reagovat

[5]: Nákup jeho obrazů by určitě byla dobrá investice, protože ceny děl uznávaných malířů jen rostou.

[6]: Nad tím také žehrám, že něco odkliknu a už to nejde vrátit. ještěže se alespoň v článcích dá opravovat, to dost využívám :) (spíš ale kvůli formulacím).

[7]: Františka Muziku také trochu znám  a líbí se mně neméně.
S tím názvem ulice je to zajímavé, v Brně takovou neznám, ale když tu žil, zasloužil by si ji také, možná však je někde v okrajové čtvrti.

16 Axina | 11. března 2019 v 20:12 | Reagovat

14/3 Možná to tak někde je i dnes. Ovšem ty Šímovy obrazy panovačných žen jsou z 30tých/40tých let minulého století.

17 Miloš | Web | 11. března 2019 v 20:18 | Reagovat

[8]: Vidím to téměř stejně, Léda s labutí je v té na konci článku odkazované desítce prodaných za nejvyšší ceny a tam se mně líbí nejvíc.
Zajímavé je také další informace, na kterou se z článku Top10 nejdražších dá dostat, a sice, že při první aukci se Léda s labutí měla prodat za 3-4 miliony, ale majitel si to nakonec rozmyslel a obraz z aukce za 10% penále stáhl a o pár let ho prodal za 17 milionů.
Tady bych dal na první místa oba obrazy s vazbou na řeckou mytologii a obraz Evropa, proto jsem také žádný z nich nevkládal do koláže.
Někde jsem četl, že Šíma měl vztah i k Osvobozenému divadlu a s V+W se dobře znal. Ae sestru Jiřího Voskovce, stejně jako další osoby, jejichž jména se v názvech portrétů vyskytují, jsem našel Googlem.
Petře, díky za informaci, že Adriena (Olga) Voskovcová byla Šímovou přítelkyní.

[9]: Přesně tak a v tom je to krásné.

[10]: Zeus byl pěkný proutník, k Danae se dostal zase v podobě zlatého deště.
Růžo, Lédu s labutí najdeš v článku aukčních rekordů http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/top-10-sima pod číslem 5.

18 TlusŤjoch | Web | 11. března 2019 v 20:20 | Reagovat

Ten parníček se mi líbí velice.

19 Miloš | Web | 11. března 2019 v 20:28 | Reagovat

[11]: První části věřím, ale u té druhé je to asi typické spíš pro "řemeslné" malíře, např. ty, co si přivydělávají na Karlově mostě. A tam jsou i takoví, kteří přímo malují podle běžných fotografií.

[12]: K tomuto názoru bych se připojil.

[13]: To dělá to vkládání symbolů (např. do krajiny) :).

[16]: Feministické hnutí však už má nějakou historii. A ženy i dřív lecčehos dosáhly. Např. Šimova manželka Nadine byla lékařkou.

20 Čerf | E-mail | Web | 11. března 2019 v 22:21 | Reagovat

[17]: Ano, Šíma byl do Voskovcovy sestry zamilovaný a jejich vztah přetrhla až 1. světová válka, do které Šíma na celé 4 roky narukoval. Ale s Jiřím, který byl v té době ještě dítětem, pak zůstal ve velmi přátelském vztahu celý život a byl prý u něj na návštěvě v New Yorku ještě rok před svou smrtí v roce 1971 (zdroj: Jiří Rambousek v časopisu Universitas).

21 Miloš | Web | 12. března 2019 v 7:57 | Reagovat

[18]: Je takový pohádkový :).

[20]: Petře, díky za informace, vím, že jsi znalec V+W.
Vztah Šímy a Voskovce naznačuje i to, že v článku o aukčních rekordech se píše, že prvním majitelem obrazu Troska (č. 4 a 21 a půl milionu) byl Jiří Voskovec.
A zajímavá musí být i kniha Adrieny Borovičkové (Voskovcovy neteře, podle křestního jména nejspíš sestřiny dcery) o rodinné kronice a dopisech, které Jiří Voskovec psal z Ameriky https://www.databazeknih.cz/knihy/voskovec-a-wachsmanni-z-rodinne-kroniky-a-dopisu-145021.
Vzhledem k roku vydání však asi bude k sehnání jen v antikvariátech.

22 Čerf | E-mail | Web | 12. března 2019 v 17:40 | Reagovat

[21]: Kdepak, do znalce mám daleko, ale jejich život a práce mě zajímá, protože si myslím, že v divadelní branži to byly osobnosti světového formátu, byť po nich vzhledem k povaze jejich oboru na rozdíl třeba právě od malířů nezbyly žádné artefakty, které by se daly vydražit za těžké milióny :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama