DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Richard Alfieri - Šest tanečních hodin v šesti týdnech na nádvoří Staré radnice v Brně

31. července 2018 v 9:07 | Miloš |  Literatura, divadlo, film
Shakespearovské slavnosti mně připadají čím dál víc snobskou záležitostí, dvě představení (Richard III a Zkrocení zlé ženy) stačila, a proto i letos jsme dali přednost Letní scéně Divadla Bolka Polívky, která využívá nádvoří Staré radnice v Brně. Prostor je zde sevřenější a kontakt s diváky mnohem bezprostřednější než na nádvoří Špilberku, i déšť se tam lépe snáší, navíc zde nebývalo výslovně zakázáno fotografovat, a mám tak obrazovou vzpomínku na představení Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho.



Hra Šest tanečních hodin v šesti týdnech (Six Dance Lessons in Six Weeks) amerického filmového a televizního scénáristy, producenta a herce Richarda Alfieriho (1948) měla premiéru v r. 2001 v Los Angeles. Tam ještě příliš neupoutala, ale po přesunu na Broadway v New Yorku o 2 roky později si rychle získala popularitu, byla přeložena do 14 jazyků a dostala se na prkna divadelních scén po celém světě.

U nás se poprvé hrála v r. 2006 v Divadle Ungelt v Praze v podání Chantal Poullain a Oldřicha Kaisera. Poullain ji hraje dodnes, v současnosti už s třetím partnerem - Martinem Krausem, tím druhým byl Pavel Kříž.

Lily Harrisonové, na Floridě žijící 72-leté dámě, vdově po baptistickém knězi, chybí kontakt s lidmi a ten si rozhodne zajistit najmutím soukromého učitele tance, který by ji v 6 týdnech měl naučit 6 tanců - swing, tango, valčík, foxtrot, čaču a moderní tanec. Objeví se asi 30-letý Michael Minetti, který právě ztratil práci v taneční skupině na Broadwayi, a soukromá výuka by mu umožnila nahradit výpadek příjmů. Lily je jeho první žačkou.



Tanečník je však horkokrevný Ital, v diskusi si nedává pozor na jazyk a Lily ho každou chvíli vyzývá, aby se sbalil a zmizel, že o jeho hodiny už nestojí. Michael si vymyslí srdceryvný příběh o vážně nemocné manželce a žadoní o ještě jednu šanci v jeho kritické situaci. Žádnou manželku ve skutečnosti nemá, navíc je homosexuál. Lily mu zase vykládá o manželovi, leckdy ho využívá i k tomu, aby Michael vypadl dřív, než se manžel vrátí z práce, protože by to s ním nemuselo dobře dopadnout. Její lež Michael odhalí zásluhou souseda, který mu ve výtahu řekl všechny podstatné informace o jejím stavu. Také pochopil, že Lily žádného učitele nepotřebuje, protože všechny tance dokonale ovládá.



Karty se zpravidla odkryjí v hádkách, kdy se někdo prořekne, anebo prozradí, co ví, např. Lily jednou zmíní, že má 68 let, a podruhé 72.
"Zajímavé, za jeden den jste zestárla o čtyři roky. Ale na 72 to ujde."
"To víte, Max Factor."

Předhazují si výmysly o partnerech.
"Žádného manžela nemáte."
"Nemám, ale měla jsem, na rozdíl od vás, vy ani žádnou manželku mít nemůžete. Co manžel zemřel, je naše manželství čím dál lepší. Naučila jsem se ho chápat."

Ve hře vystupuje ještě jedna osoba, kterou ale není vidět. Sousedka ze spodního bytu při každé taneční lekci hned telefonuje, co je to za rámus.


Ještě před koncem se dozvědí, že sousedka zemřela, a Lily pak Michaelovi předhodí, že ji přivedl do hrobu.
"Chudák, byla osamělá a chtěla si se mnou asi popovídat."
Jiskří to i při tanečních lekcích, např. v komentování oblečení.
"Proboha, co to máte na sobě?," zhrozí se Lily (a sama je přitom v domácím županu).
"Plážové oblečení, dnes se budeme učit moderní tanec."



Nádvoří Staré radnice je pro divadlo specifické tím, že do představení každou čtvrthodinu vstupuje odbíjení zvonu a o celé hodině je počet úderů roven počtu hodin. A v 9 a 10 večer je to hodně znát. Herce to upřímně rozesmávalo.

Hudební doprovod starších klasických tanců mně moc neříká, swing snad (bez záruky) doprovodil zpěv Franka Sinatry, valčík se nemohl obejít bez Johanna Strausse, tango, foxtrot a čaču si neodvažuji tipovat, doma jsem ale u hudební kulisy moderního tance.



Beach Boys, američtí souputníci Beatles, charakterističtí vícehlasým zpěvem ve složitých aranžmá, totiž také patřili k mým oblíbeným skupinám. Zazněla svižná píseň Surfin' USA (a surfování se zvlášť k Floridě ideálně hodí) a na závěr, když už všechny rozpory pominuly, si dali ještě ploužák God Only Knows.



Jednou větou by se hra mohla charakterizovat jako herecká etuda o osamělosti a potřebě společenského kontaktu. Lze ale také najít interpretaci zdůrazňující problémy netolerance k odlišnosti sexuální orientace a věku.

Chantal Poullain (1956) se snaží přiblížit vyšší věk své postavy (a věkový rozdíl vůči tanečníkovi) stařeckým třesem rukou, ale myslím, že to mohlo být na místě, když vystupovala se svými vrstevníky Oldřichem Kaiserem (1955) a Pavlem Křížem (1961). Martin Kraus (1983) je však o víc než generaci mladší.




I tak představení bylo hereckým koncertem, kdy oba představitelé od prvotních rozporů ve stylu italské domácnosti nakonec dospějí k jistému porozumění. A květiny od spokojených diváků si určitě zasloužili.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Axina | Web | 31. července 2018 v 11:26 | Reagovat

Asi jsem snob. Já bych na Shakespearovské slavnosti šla ráda. Co mi brání? Aktuální zdravotní stav. Tak snad příštím rokem...
Hezké léto, Miloši :-)

2 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 31. července 2018 v 14:11 | Reagovat

Já mám blíž k tomu tanci a docela chápu tu potřebu společnosti. Ne napořád, ale tak, jen při lekcích tance, které bych také nepotřebovala, ty "hádavé" dialogy, zpestření pro život osamělého člověka- ženy nebo muže. Shakespeara mám nejen přečteného, viděného, ale ty konce tragické vesměs, už nechci brát. ;-)

3 beallara | 31. července 2018 v 15:16 | Reagovat

Dovedu si tento herecký koncert docela dobře představit, oba protagonisty mám ráda.
Já bych na Shakespearovské slavnosti ráda zašla, protože tady u nás na Vyšehradě jsou skvělé a hry nastudované jsou báječné. Jen jsem zaspala a už bylo na mnou požadované, vyprodáno.
Miloši, vlastně je jedno kde, nejdůležitější je zvednout zadek a vyrazit.
Já mám šílenou radost, podařilo se mi sehnat lístky na Dagmar Peckovou a Báru Hrzánovou v netradičně nastudované Carmen Y Carmen.
Krásné léto, díky za recenzi a díky za tvoje poctivé čtení mého blogu, nesmírně si vážím, že si najdeš čas a zpětně to vše přelouskáš, jsi frajer :-D

4 Leri Goodness | Web | 31. července 2018 v 17:05 | Reagovat

Musela to být překrásná podívaná, Chantal i Martin jsou velmi sympatičtí herci. :)

5 TlusŤjoch | Web | 31. července 2018 v 18:10 | Reagovat

Na to bych se rád podíval.

6 King Rucola | Web | 1. srpna 2018 v 8:29 | Reagovat

zaujímavá reportáž - budí chute!

7 Čerf | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 23:48 | Reagovat

To odbíjení hodin by mělo jít v takovém zajímavém představení nějak šikovně zabudovat do děje :-).

8 Intuice | E-mail | Web | 4. srpna 2018 v 11:50 | Reagovat

Určitě to bylo moc hezké. Třeba to k nám taky dojde! :-)

9 Zuzana | 5. srpna 2018 v 6:40 | Reagovat

https://video.search.yahoo.com/yhs/search;_ylt=A9FJtr1nfmZbBDsAc6UPxQt.;_ylu=X3oDMTByMjB0aG5zBGNvbG8DYmYxBHBvcwMxBHZ0aWQDBHNlYwNzYw--?p=richard+alfieri+six+dance+lessons&fr=yhs-pty-pty_email&hspart=pty&hsimp=yhs-pty_email

10 Miloš | Web | 5. srpna 2018 v 21:52 | Reagovat

[1]: Mě Shakespearovské slavnosti znechutily při koupi lístků, pár dní po spuštění předprodeje už byly na většinu her buď zcela vyprodány, anebo se daly koupit jen do 50. řady a dál, kde už není moc slyšet ani vidět.
A pak tam člověk jde a v 1. řadě sedí místní papaláši. Ať mně nikdo neříká, že je to tak strašně zajímá. Myslím si, že tam hlavně chtějí být viděni. A tipoval bych, že podobně 90 % návštěvníků si myslí, že by tam neměli chybět.

[2]: Ze Shakespeara mě oslovují jen tragédie, komedie mně připadají pro dnešní dobu hodně přitažené za vlasy, na rozdíl od tragédií je ale všechny neznám, takže kategoricky to netvrdím.

[3]: Na Carmen Dagmar Peckové si vzpomínám, před x lety ji nastudovala pod vedením slovenského režiséra Bednárika. Dlouho ale o ní nebylo slyšet, protože emigrovala" za partnerem do Německa.
Zřejmě se jí zastesklo po českém publiku.
Přeji ti hezký kulturní zážitek, Carmen mám rád a předehru, Habaneru a píseň toreadora jsem uměl hrávat na klavír.

[4]: Chantal je pozoruhodná tím, jak nestárne a svou češtinou "s francouzským přízvukem". Herce jsem neznal, ale byl také bezvadný.

11 Miloš | Web | 5. srpna 2018 v 22:08 | Reagovat

[5]: Teď jen nevím, zda hru má Ungelt ještě v repertoáru. V jednom rozhovoru Chantal Poullain zmiňovala, že Ungelt u řady her nezakoupil autorská práva na nové období a přes vyprodaná představení proto hry skončí, tato mezi nimi.

[6]: Chutě mají mnoho podob :)

[7]: A co teprve díla, která přímo v textu pracují s časovými údaji, jako např. Erbenova Kytice: "Už jedenáctá hodina odbila a lampa ještě svítila." :)

[8]: Věřím, že je to jen otázka času :).

[9]: Díky, Zuzano. Na YouTube jsem také pátral a našel https://www.youtube.com/watch?v=U5wFyA_Ib7k.
Jen to české provedení jako kdyby mělo vystavené embargo na záznam.
Citace v článku nejsou přesné, ale jen přepisem smyslu vět, jak jsem si je zapamatoval.

12 Jan Turon | E-mail | Web | 14. srpna 2018 v 10:10 | Reagovat

Zak to musel být tanec! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama