DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Hans Christian Andersen - Malá mořská víla (a sochy v Kodani (4) a ve Varšavě (2))

28. května 2018 v 23:27 | Miloš |  Literatura, divadlo, film
Hans Christian Andersen (1805-1875) psal divadelní hry, romány, básně, ale nesmrtelný se stal tím, co sám považoval za druhořadou literaturu, a sice pohádkami. Jeho pohádky však mají daleko k idylkám, kdy prostý hoch a krásná princezna se do sebe zamilují na první pohled a přes drobné komplikace (např. další nápadníci z mocných království a představy princezniných rodičů o lepším původu ženicha) se šťastně vezmou. Naopak často končí nešťastně či dokonce tragicky, a kdyby v nich nevystupovaly pohádkové bytosti, šlo by spíš o povídky pro dospělé. Autor sám řekl, že prvotní myšlenkou je sdělit něco dospělým a vyprávět to tak, aby tomu rozuměly děti. Příkladem je satira Císařovy nové šaty nebo sociálně kritické ponaučení O dívce, která šlápla na chléb, aby si neumazala střevíce.

Z dětství si také pamatuji na výběr z Andersenova díla s výbornými ilustracemi Cyrila Boudy, který se příznačně jmenoval Povídky a pohádky. Nedávno jsem si ho koupil v novém vydání a k mé velké radosti s původními ilustracemi.

O Malé mořské víle a Ošklivém kachňátku, se kterým si nikdo nechtěl hrát, se soudí, že jsou částečně autobiografické. Autor vyrůstal v nuzných poměrech, trpěl komplexy (a krasavec vskutku nebyl, jak ukazují fotografie na webu a busta z dvorany kodaňské radnice) a v dospělosti i přes pozdější úspěchy a slávu nedokázal navázat plnohodnotný vztah.


Platonicky se zamiloval do několika mužů i žen, jeho city však nebyly opětovány. Podle orientace na děti někteří sexuologové Andersena dokonce podezřívají z utajeného sklonu k pedofilii.



V hlubinách moře se rozkládá království, v zámku s okny z jantaru žije mořský král se šesti dcerami, rostou tam stromy a krásné květiny. Ryby se nechávají krmit z dlaně a hladit. Princeznám, když dosáhnou 15 let, je povoleno vystoupit z moře (podobně jako u nás jít na dětem nepřístupný film) a podívat se do neznámých míst. Vždy pak vykládaly mladším, co viděly. Nejdychtivěji poslouchala nejmladší a nejkrásnější. Nemohla se dočkat, až uvidí velká města na břehu, západ Slunce, lidi, ryby na stromech, které zpívají (ptáky). Starší sestry tím byly zpočátku okouzleny, ale brzy jim to zevšednilo a nakonec zjistily, že doma v moři se jim líbí nejvíc.

Když konečně i nejmladší dosáhla 15 let, připlavala k okénku kajuty velké lodi a spatřila krásného prince, který tam slavil své 16. narozeniny. Přihnala se však silná bouře a loď se převrátila na bok a začala se potápět. Víla pomohla princi, který už ztrácel vědomí, držet hlavu nad vodou, aby se neutopil. Položila ho na břeh do písku, kde ho našla jeho dívka. Víla pak místo často navštěvovala, ale prince už neviděla. Trápila se tím, sestry ji ale pomohly najít palác, kde princ žil, a jehož mramorové schody vedly až k moři.

Víla připlouvala k paláci a prince pozorovala a on o ní nevěděl.



Od babičky se dozvěděla, že zatímco víly žijí 300 let a pak se promění v mořskou pěnu, lidé umírají mnohem dříve, ale mají nesmrtelnou duši, která se od těla odpojí. Tu by mohla získat jedině tehdy, kdyby se do ní nějaký člověk zamiloval. Ale to se nemůže stát, protože lidem se nelíbí rybí ocas.

Víla zašla za mořskou čarodějkou, aby ji poradila. Čarodějka ji slíbila namíchat lektvar, po jehož pozření rybí ocas se jí promění na podstavce, kterým lidé říkají nohy. Varovala ji ale, že už se nikdy nestane vílou, do moře se nevrátí a neuvidí své sestry a otce. Pokud si nezíská lásku prince, nezíská ani nesmrtelnou duši. Kdyby se oženil s jinou, pukne jí srdce a stane se mořskou pěnou.

Zamilovaná víla se přesto nenechala odradit a přistoupila i na cenu čarodějky, aby jí dala svůj krásný hlas, který si čarodějnice vzala vyříznutím jazyka víly.
Vypila nápoj čarodějnice, ucítila ostrou bolest, jako kdyby meč pronikal jejím tělem, omdlela, když se probrala, stál před ní princ. Všimla si, že teď má krásné nožky, ale byla němá. Nemohla mluvit ani zpívat. Princ ji vzal do paláce, kde všechny zastínila tancem, i zpěvem by to dokázala, kdyby svůj hlas nedala čarodějnici.

Princ si ji také oblíbil, připomínala mu dívku, která ho kdysi zachránila, jen tu by prý mohl milovat, netušil, že ji má před sebou.



Rodiče prince chtěli zasnoubit s dcerou krále ze sousední říše. Princ se tam měl vydat, i když věděl, že o ni nebude mít zájem. Princezna sousedního krále však byla krásná a princ si pomyslil, že to ona ho zachránila a se svým štěstím se svěřil víle. Víla věděla, že jeho svatba pro ni znamená smrt.

Její sestry se jí snažily zachránit, od čarodějnice jí přinesly ostrý nůž, když jím probodne srdce prince a krev potřísní její nohy, opět jí srostou v rybí ocas a může se pak vrátit do moře.
Víla však viděla šťastného prince, nůž odhodila do vln a proměnila se v mořskou pěnu (spáchala tak sebevraždu).



Malá mořská víla má i své české filmové zpracování. V r. 1976 ji na plátno převedl Karel Kachyňa s Miroslavou Šafránkovou (známou také jako Borůvkou z filmu Jak svět přichází o básníky) v hlavní roli, prince ztvárnil Petr Svojtka a jeho nevěstu Libuše Šafránková.

Tvůrcem sochy malé mořské víly, jejíž snímky prokládají text, je Edvard Eriksen a modelkou mu byla manželka. Socha na první pohled překvapí dětskou velikostí, ale je to i tím, že sochařova choť byla baletka, pro niž je éterická subtilnost základním předpokladem.
Socha byla odhalena r. 1913 zásluhou mecenáše umění Carla Jacobsena, jeho sbírky jsem už přiblížil dříve v článku o galerii NY Carlsberg Glyptotek.

Bohužel socha se stala terčem mnoha vandalských útoků, sprejerské byly tím nejmenším, soše byla uříznuta hlava, ruka a dokonce byla sražena výbuchem dynamitu. Vždy však byla opravena a ročně milion návštěvníků Kodaně si ji nemůže nechat ujít.


Mohou ji vidět z břehu i z moře, kam je zavezou výletní lodě.



Svou sochu mořské panny má i Varšava, přesněji řečeno celkem tři verze. Tu nejznámější v r. 1854-1855 vytvořil sochař Konstanty Hegel a je umístěna na varšavském Staroměstském náměstí.


Panna už nemá vztah k Andersenově pohádce a také má daleko k něžnému éterickému stvoření, je totiž vyzbrojena štítem a mečem a takto je začleněna i do erbu Varšavy.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Joina | Web | 29. května 2018 v 5:41 | Reagovat

Sochy to jsou moc pěkné, ale dneska ještě asi nejsem moc probuzená. Opravdu mi příjde na  některých fotkách divné, že ty lidé to sochy fotí, jako kdyby v životě nikde neviděli mořskou vílu.
Ani nevím, že Anderson napsal tolik pohádek, které jsem v dětství milovala :)

2 beallara | 29. května 2018 v 5:58 | Reagovat

Pohádka s paní Šafránkovou je moje oblíbená, mám jí moc ráda a moje dcera mi řekla, že na takovou depresárnu se ona dívat rozhodně nebude. Je to tak, lidé touží po šťastných koncích, potom se v životě občas chybí či se jinak nedostává.
Ta socha je taková jemná, křehká, tak víly mají vypadat, nikoliv hřmotně :-D , jak spousta novodobých vypadá.

3 Axina | Web | 29. května 2018 v 7:20 | Reagovat

Jiný kraj, jiný mrav.
Zatímco malá mořská víla spáchá sebevraždu, česká Rusalka zůstane bludičkou a zhyne princ... :-)

https://www.youtube.com/watch?v=WIElTGa_wyI

Princ:
Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Nechci se vrátit v světa rej,
do smrti třeba mne ulíbej!

Rusalka:
A tys mi, hochu můj, tolik dal,
proč jsi mne, hochu můj, oklamal?
Víš, zda to víš, hochu, zda to víš,
z loktů mých že se nevrátíš,
že zkázou to v loktech mých zaplatíš?

Princ:
Všechno chci ti, všechno chci ti dát.
Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Nechci se vrátit, zemru rád.
Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Nemyslím, nemyslím na návrat.
Líbej mne, líbej, mír mi přej!

Rusalka (obejme Prince a políbí ho):
Láska má zmrazí všechen cit,
musím tě, musím zahubit,
musím tě v lednou náruč vzít!

Princ:
Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Polibky tvoje hřích můj posvětí.
Umírám šťasten,
umírám ve tvém obětí.

Rusalka (naposled políbí prince):
Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou,
za všechno, čím klet jest osud můj,
lidská duše, Bůh tě pomiluj!
Bůh tě pomiluj!

4 VendyW | E-mail | Web | 29. května 2018 v 7:53 | Reagovat

Já Andersenovi pohádky neměla nikdy moc v oblibě, právě pro tu pochmurnost a občasnou krutost. Ale příběh mořské víly je příběhem mnoha dívek, snad jen bez té  sebevraždy, i když i ty se bohužel dějí. Když se člověk nešťastně zamiluje, okamžitě tuhle pohádku pochopí...

5 TlusŤjoch | Web | 29. května 2018 v 9:13 | Reagovat

[4]: Přesně. Jako dítě jsem i bál.
Ale ty sochy jsou nádherné.

6 Axina | Web | 29. května 2018 v 14:46 | Reagovat

Konec příběhu Rusalky je jednoznačný. Ovšem konec příběhu o malé mořské víle je - zdá se - variabilní.

Wikipedie: Malá mořská víla nezemře, ale přidá se k sestrám vzduchu, které pomáhají lidem a po 300 letech služby získají nesmrtelnou duši. Jejich čas se zkrátí, pokud v lidském stavení naleznou hodné dítě, pokud nad ním ale musejí zaplakat, jejich zkušební doba se s každou prolitou slzou o den prodlouží.
V některých verzích (Andersen sám však napsal jen tuto verzi!) se víla pouze promění v mořskou pěnu či se nad ní dokonce čarodějnice ustrne a změní ji zpět v mořskou vílu.

Český film "Malá mořská víla" z roku 1976:
https://www.youtube.com/watch?v=2VCE2PRS-C8
Závěr je poetický, moře "kvete", ale vypadá to, že princ i všichni ostatní na lodi stejně zahynou. Loď narazí na skalisko a ztroskotá...

Ono je to ale celkem jedno. Dojímavá je ta až nepochopitelná schopnost některých dívek a žen milovat tak, že odpustí muži neopětovanou lásku, jen když bude šťastný...

Dcera beallary má pravdu! ;-)

7 Sugr | E-mail | Web | 29. května 2018 v 17:57 | Reagovat

Miluju pohádky Hanse Christiana, miluju Malou mořskou vílu. Zeptám se: to je tvé vyprávění,neob opis?" Krááásnéééé.
Filmové zpracování jsem taky viděla mockrát a tenkrát mě překvapilo, že krásný princ v podání P.Svojtky namluvil později prince P.Trávníčka v pohádce Tři oříšky pro Popelku. ;-)
Moc krásný článek Miloši, jsem ráda, že zůstal vyvěšen na titulce celý den. Počkal na mě, až příjdu z práce. ;-)

8 Sugr | E-mail | Web | 29. května 2018 v 18:01 | Reagovat

[2]:[4]: Tak toto je depresárna, pochmurnost a krutost?
A co takhle naše české pohádky, ty se vám zdály veselé: O tom jak vlk sežral Karkulku a potom i babičku, O tom, jak Smolíčka řezaly Jeskyňky do prstu, O tom, jak babičku strčily děti do pece? O_O
To se vám nezdálo depresivní???
A písničky?
Pec nám spadla, Plavala husička po Dunaji (starou zastřelí!), Jeníček jí rošlapal košíček atd.atd.
Děvčata dovolím si s Vámi NE-souhlasit,
i české pohádky a písničky byly víc než pochmurný a depresivní! ;-)

9 Sugr | E-mail | Web | 29. května 2018 v 18:02 | Reagovat

[6]: Nemá! viz [8]: :-)

10 Sugr | E-mail | Web | 29. května 2018 v 18:08 | Reagovat

Miloši pobavilo mě to nařčení z pedofilie. Neměl štěští u žen ani u mužů, tak proto, protože psal pohádky byl pedofil! Jo to beru, v dnešní době by se Hans divil, miliony hrdých nad 40 let Single jak žen tak mužů a nikdo je z ničeho nenařkne! O_O  :-D  :-D

11 Jan Turon | E-mail | Web | 29. května 2018 v 18:17 | Reagovat

Mne se v dětství Andersenovi pohadky kromeOskliveho kacatka primcezny na hrasku moc nelibily, pripadaly mi příliš "moderni" amylbjsem na ty klasicke...ale teď toto vyprávění o Male mořské vile se mi líbilo..

12 Janinka | E-mail | Web | 29. května 2018 v 18:38 | Reagovat

Andersenovi jsem nikdy moc na chuť nepřišla, jsem prostě cíťa, co nemá ráda nešťastné konce :-).

13 bluesovka | E-mail | Web | 29. května 2018 v 19:15 | Reagovat

Z holčičky, která držela poslední sirku v ruce a pak seděla v zimě na schodech, mě bolelo srdce. Opravdu. On byl mistrem v příbězích, které donutily člověka k pláči. Hodně si jeho pohádky pamatuji. A malou vílu v Kodani si fotí tuny turistů, byla jsem svědkem... :-D

14 Bev | E-mail | Web | 29. května 2018 v 20:15 | Reagovat

Andersenovy pohádky jsem měla a mám ráda, protože jsou tak jiné. Vlastně to ani moc pohádky nejsou. A film Malá mořská víla se mi taky líbí dodnes.
Socha je nádherná. :-)

15 Miloš | Web | 30. května 2018 v 8:43 | Reagovat

[1]:Fotí, protože jde o symbol města, taky jsem se tam zařadil, bohužel to bylo proti Slunci a není dobře vidět obličej.
Pohádek je opravdu dost, ve 3 dílech dohromady téměř 600 stran.

[2]: Film sice mám uložený, ale ještě ho neviděl, v létě na to bude víc času.
Sochař měl opravdu pěknou manželku :-).

[3]: Položit život za pár polibků v ledové náruči je hodně vysoká cena.

[4]: Snad jen si z toho nešťastně zamilovaní nebudou brát příklad.
Vždy si vzpomenu na výrok jednoho psychologa, který tvrdil, že nenaplněnou lásku není třeba brát tragicky, protože potenciálních partnerů (partnerek), s nimiž můžeme prožít šťastný život, je v ČR asi 25 tisíc. Jde jen o to alespoň jednoho (jednu) najít.

16 Miloš | Web | 30. května 2018 v 8:55 | Reagovat

[5]: Víc se mně líbí ta z Kodaně. Varšavská působí militantně, něco jako Xena z jednoho seriálu.

[6]: Ten konec o sestrách vzduchu jsem už vypustil, připadá mně, že ho tam autor přidal jen proto, aby děli uklidnil, že ještě je nějaká naděje. Působí jako umělý přílepek.

[7]: Ten "výcuc" je můj podle toho, co se mně zdálo z pohádky nejpodstatnější.
Petr Svojtka, pokud vím, také zemřel mladý. Tím možná film je ještě působivější.
Svojtka namluvil roli Trávníčka? Zajímavé, myslím, že Trávníček má hezký hlas a vůbec nebylo třeba ho dabovat.

[8]: Máš pravdu, že těch krutých až sadistických scén je v našich pohádkách také dost, ale rozdíl je v tom, že končí šťastně, Karkulka ještě obživne a špatně dopadnou jen ti zlí.

[9]: Tímto jsi mě definitivně přesvědčila, že se podívám :).

17 Miloš | Web | 30. května 2018 v 9:08 | Reagovat

[10]: Na Wikipedii píší:
"Sexuální psycholog Petr Weiss jej občas uvádí mezi typickými příklady společensky úspěšných pedofilů. Bývá také jmenován mezi nejvýznamnějšími autisty, příznaky měly být např. podivné záchvaty vzteku v dětství, ale i neschopnost navázat blízký citový vztah a touha po nedosažitelných mužích a ženách či hluboký vnitřní zmatek, který se odráží v jeho příbězích, a podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho dílech."

Hodně toho na něj našli: homosexuál (bisexuál), pedofil, autista.

Někde jinde jsem četl, že byl mimo jiné zamilovaný do nedospělého syna svého nakladatele.

[11]: Mně se právě v tom líbí, klasické pohádky jsou příliš vzdálené realitě a působí jako dětská červená knihovna.

[12]: Já už jsem asi citově okoral, tak mně to nevadí :).

[13]: Opravdu je to tam jak na Václaváku. Vyfotit si vílu samostatně znamená hodně dlouho čekat, protože skoro nepřetržitě někdo před ní stojí nechává se s ní fotit. A na tyto záběry se dokonce vytváří fronty :-).

[14]: Vidím to úplně stejně.
Jeho pohádky jsou i pro dospělé, zatímco klasickou pohádku už nedokážu číst či dívat se na ni.

18 beallara | Web | 30. května 2018 v 11:10 | Reagovat

[8]: Sugr, zkus se přečíst pozorně celý můj komentář.
Nevím, s čím se mnou nesouhlasíš ?
Vše je otázka vkusu, nastavení a to že se mi pohádka líbí, neznamená, že stejný názor budu vnucovat své dceři.
Prostě se jí nelíbí a já to respektuji, máme to tak doma nastavené.

19 Axina | Web | 30. května 2018 v 16:54 | Reagovat

Já myslím, že ani tak nejde o to, zda se pohádka líbí nebo ne. Kdo nemá srdce okoralé a je schopen citu, soucitu, porozumění atd., tomu se pohádka jistě líbí. Má krásnou výpravu a silný emotivní náboj. Jenomže nekončí dobře. Na to, aby si citlivý člověk pustil film typu "Malá mořská víla", musí být vhodná doba. Pokud se člověku daří, nic podstatného ho netrápí a především je v láskyplném partnerském vztahu, pak si ho může poslechnout docela s chutí. A na konci si řekne "Je to jen pohádka".
Je-li tomu naopak (a už film zná), asi si ho nepustí. Tedy pokud zrovna nemá masochistické sklony. Nemá zapotřebí uvrhnout se do ještě většího smutku nebo deprese.
V mé videotéce se nachází na 500 filmů. Záměrně to jsou především komedie, dobrodružné filmy, romantické s dobrým koncem, sci-fi, detektivky i pohádky. Malá mořská víla mezi nimi není. Znám ji, viděla jsem ji několikrát v TV.

20 Sugr | E-mail | Web | 30. května 2018 v 18:22 | Reagovat

[18]: Tak jsi měla pravdu Simi, promiň! Nečetla jsem pozorně a myslela jsem si, že názor tvé dcery je názorem tvým. Právě jsem přišla z práce a radši jsem si tvůj komentář přečetla rovnou 2x! Už chápu, že byl o dceři.

21 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 31. května 2018 v 0:29 | Reagovat

Musím říci, tedy přiznat, že synům jsem četla poněkud jiné pohádky než Andersenovy, i když je znají a všimla jsem si, že malá vnučka také jaksi nemá ráda, kdyby byla pohádka nějaká drsná. Zakrývá si oči a vrtí hlavou. Já musím pohádky zjemňovat, vynechávat drastičtější věci- Karkulku a pod.
Moc se mi nelíbí fakt, že se příliš  vrtá někdo v životopisech spisovatelů, nakonec i herců a pod.slavnějších osob. Ať je vidět jejich práce, role, činy, ale osobní věci by měly být tak trochu tabu, ne? Kazí to požitek z díla.
Tím nemyslím  článek, popis díla, to už je skutečnost a nebere se to tak citlivě jako třeba u četby knihy a pod. :-)

22 King Rucola | Web | 31. května 2018 v 11:26 | Reagovat

nejaka socha v tomto suvise je v Bratislave, na namesti pre Operuou, oder?

23 Čerf | E-mail | Web | 1. června 2018 v 1:23 | Reagovat

Ach, ta varšavská Amazonka z Bělověžského pralesa... :-)

24 bluesovka | Sobota v 10:08 | Reagovat

My jsme na focení nečekali vůbec. Pár lidí tam sice bylo, ale žádná hrůza. Jinak Kodaň mě trochu zklamala, já se těšila na lodě a barevné domy u kanálu, ale ta masa lidí, která byla tam, mě dostala. Tam se čekaly fronty na lodě, na zmrzku... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama