DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Pavel Váně (2) - Progress 2, Bronz

18. června 2013 v 1:09 | Miloš |  Hudba
Začátky 70. let byly u nás pro rockovou hudbu dobou temna, nastupující normalizátoři měli spadeno na hudbu, která neplnila roli jen nenáročně pobavit pracující lid a kromě propracovaných hudebních kompozic oslovovala posluchače i texty, které byly na hony vzdáleny optimistickému ladění písní středního proudu. V dlouhých vlasech hudebníků a anglických názvech hudebních skupin kulturní tajemníci spatřovali nebezpečí nežádoucích západních vzorů a koncerty chápali málem jako shromáždění protistátních živlů. Je samozřejmé, že narazit v televizi na rockovou hudbu bylo nemožné a když v soutěži Zlatý slavík zavedli rubriku nejlepší skupina, vyhrával v ní Orchestr Ladislava Štaidla, který doprovázel Karla Gotta, protože posluchači, kteří nechodí na koncerty, nic jiného neznali.
Skupiny byly donuceny anglické názvy přejmenovat na české a navíc se zavedlo jakési komisionální prověřování způsobilosti hudebníků vystupovat. Zkoumala se nejen znalost hudebních základů (např. stupnice), ale i orientace ve společensko-politickém dění, a tak se několika souborům podařilo zmařit působení na hudební scéně, protože jejich členové si nemohli vzpomenout, kdy vypukla Velká říjnová socialistická revoluce, jak se jmenuje generální tajemník KSSS apod., a s takovými zásadními neznalostmi neskýtali záruku ideově nezávadného působení na mládež, která především rock poslouchala.

V 1. části o Pavlu Váněm jsem přiblížil album Progress Organization z r. 1971, které mělo podivný podtitul Barnodaj, ale tento název pak začala používat i samotná skupina, aby vyšla požadavku zbavit se anglického názvu, a pod ním v r. 1978 natočila album Mauglí.
Sedm let mezi oběma alby se hudebníci skupiny protloukali, jak se dalo, doprovázeli např. popové zpěvačky Marthu a Tenu a Boba Frídla. I Olympic se tehdy načas vydal podobným směrem, angažoval jako zpěváka Jiřího Korna, který sice ještě hrál na basovou kytaru, ale od rockového působení v Rebels už dávno přesedlal na pop a Olympic tím málem pohřbil. Naštěstí však snad i díky nespokojenosti mladých posluchačů se přece jen po letech trochu "povolily šrouby", na burzách bylo možné koupit alba zahraničních skupin, leccos se dalo slyšet na Radio Luxembourg. Korn z Olympicu odešel, ten se pak vzpamatoval, a hudebníci skupiny Barnodaj si v koncertech s Marthou a Tenou vyhradili malé okénko rocku, které se postupně zvětšovalo, až se nakonec znovu postavili na vlastní nohy.


Z alba Mauglí je určitě nejznámější titulní píseň, kterou nejen zpívá, ale na text Pavla Kopty také složil Pavel Váně, klip je však z pozdější doby než album, klávesistu Jana Sochora, který emigroval, zde vystřídal Karel Horký, proti sestavě z r. 1971 je nový i baskytarista, Emanuela Sideridise nahradil Pavel Pelc. Velmi pěkná je také píseň Osud stejných autorů, kde je slyšet sitár, který se v rockové hudbě objevil zásluhou Briana Jonese z Rolling Stones a po návštěvě Indie ho do několika skladeb zařadili i Beatles. Většina písní alba Mauglí byla inspirována Knihou džunglí Rudyarda Kiplinga, ale nápad sestavit koncepční album byl nepochybně odrazem celosvětového úspěchu rockových oper Pink Floyd.

Skupina pak částečně oprášila původní název Progress Organization a začala vystupovat pod názvem Progress 2, aby to však nedráždilo, psala jej s jedním "s". Do sestavy navíc přibyl další kytarista Miloš Morávek a v r. 1980 vydala své asi nejslavnější album Dialog s vesmírem. Koncert na brněnském výstavišti byl u nás událostí, protože po vzoru Pink Floyd již nešlo jen o komponovaný pořad, ale koncert měl i svou vizuální stránku, kdy na stěnu za hudebníky byl promítán obrazový doprovod, který umocňoval dojem z hudby. Koncert jsem bohužel neviděl, protože tehdy jsem ještě poslouchal hlavně jinou brněnskou skupinu Synkopy 61, naštěstí však Progress 2 občas vystupuje na vzpomínkových koncertech a na jednom z nich - 30 let po premiéře - skupina zahrála celý program i s původní audiovizuální technikou a ten jsem už viděl. Texty Dialogu složil Oskar Man a na hudbě se podíleli všichni členové skupiny.
Nejlepší je poslechnout si Dialog s vesmírem celý. Jak jsem již psal v článku Amsterdam (1) - zkušenost s drogou, cenzoři kvůli zmínce o heroinu neschválili text písně Planeta Hieronyma Bosche II, členové skupiny ale odmítli skladbu nazpívat s novým textem a na album zařadili verzi, kde zpívají jen samohlásky, to kupodivu prošlo. Původní text si můžeme poslechnout v živé nahrávce Planeta Hieronyma Bosche II z r. 2008 z koncertu ke 40 letům od založení skupiny Progress Organization.
Z alba je také velmi populární Píseň o jablku s pěkným sólem Zdeňka Kluky na flétnu, kterou složil Pavel Pelc. Skupina po několika desítkách let natočila klip, vybrala si však k tomu nevhodnou roční dobu, kdy již jablka na stromech nerostla, v klipu byla na stromy proto přilepena či přivázána na šňůrkách. ;)



Motiv Písně o jablku se na albu opakuje ještě ve skladbě Výkřik v Proxima Centauri.

Na dalším komponovaném programu Třetí kniha džunglí se Váně již nepodílel, ze skupiny Progress 2 ještě před jeho natočením odešel, protože měl dojem, že jde o stejné téma jako na albu Mauglí, dalším důvodem byla i rivalita s bubeníkem Zdeňkem Klukou, kdo je tím pravým frontmanem skupiny.

Pavel Váně si pak založil 3-člennou skupinu Bronz. Neměla ale dlouhého trvání, v r. 1983 totiž v časopise Tribuna vládnoucí KSČ byl zveřejněn článek "Nová vlna se starým obsahem", který odsuzoval tzv. novou vlnu v rockové hudbě a mezi jinými tam jmenovitě uvedl i Bronz. To bylo v podstatě likvidační, koncerty skupiny byly rušeny a o rok později skupina zanikla. Po nástupu Gorbačova a jistém uvolnění Váně nahrál v domácím studiu album Zimní království, které v r. 1986 vyšlo v Pantonu. Z něj se mně nejvíce líbí píseň Černobílá.

P.S. 20. června 2013: V článku jsem uvedl, že Brian Jones z Rolling Stones jako první použil v rockové hudbě indický nástroj sitár a po něm to byli Beatles. Robka mě však vyvedla z omylu, pořadí bylo opačné, první byli Beatles zásluhou George Harrisona, podrobněji viz její komentář [4].
Robko, díky za opravu a doplnění.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Čerf | E-mail | Web | 18. června 2013 v 7:25 | Reagovat

Od Progressu 2 se u mě v "diskotéce" zachovalo jen LP "Mozek" z roku 1984.

2 Katka | Web | 18. června 2013 v 15:41 | Reagovat

Ach jo, já jsem v téhle oblasti úplnej analfabet. Ale právě dnes se dostanu na něco, na co by mě  normálně  nikdy nenapadlo jít. Jeden klient z léčebny mě požádal, jestli bych s ním nešla na film o Nazareth(ech). Tak budu trošku moudřejší. Teď si alespoň pustím ukázky od tebe.

3 Miloš | Web | 18. června 2013 v 18:08 | Reagovat

[1]: Mozek je jediná "rocková opera" Progressu, kterou jsem viděl v době, kdy ji skupina uvedla na koncertní podia a než až po 20 či více letech. Z něj velmi rád poslouchám Co je život II? a ¨závěrečné Kdo je tam?

[2]: Od Nazareth znám jen jejich "slaďáky" Love Hurts a Dream on. Mladší syn byl na jejich koncertě a lístek stál snad 1000 Kč a pak toho dost litoval, já bych na ně asi nešel ani za 50, spíše mně to připadá jako pop a ten moc nemusím.

4 Robka | E-mail | Web | 18. června 2013 v 20:19 | Reagovat

Sitár v západní rockové hudbě se objevil díky Georgi Harrisonovi, který se hře na něj učil u samotného Ravi Shankara. Shankar se přes Harrisona proslavil i v Evropě, což byla významná chvíle pro indickou hudbu a její popularitu.
Brian Jones od George Harrisona hru na sitár "odkoukal" a singl Paint in Black, na kterém hraje na tento nástroj, vyšel až v roce 1966. Kdežto Harrison už na něj hrál v písni Norwegian Wood (Rubber Soul, 1965).
Jinak - jako vždy zajímavý článek. Jeden takový postřeh bych měla k těm sedmdesátým letům - tehdy normalizace určovala vkus a hodně kapel "pohřbila", ale přece z té doby máme pár skupin, které zůstaly v povědomí a dělaly dobrou hudbu. Dnes sice nemáme cenzuru, ale to, co vzniká, si za pár let lidi nebudou pamatovat.

5 Robka | E-mail | Web | 18. června 2013 v 20:21 | Reagovat

[3]: Na Nazareth bych taky nešla, jejich hudba mě nikdy nenadchla a slaďákům typu Love Hurts se spíš vyhýbám.

6 Miloš | Web | 18. června 2013 v 23:04 | Reagovat

Robko, díky za upřesnění, vždy jsem si myslel, že Brian Jones byl první a Paint It Black http://www.youtube.com/watch?v=u6d8eKvegLI jsem také měl na mysli, zřejmě to platí i pro Lady Jane http://www.youtube.com/watch?v=XirG-qwMCMc, i když tady nástroj vypadá jinak. Norwegian Wood od Beatles také znám, ale nenapadlo mě, že je to ještě starší skladba.
Myslím, že v 70. a 80. letech (o 60. nemluvě) v rockové hudbě vznikla skladby i celá alba, která se budou hrát i za 50 let, u dnešních o tom nejsem přesvědčen. A vlastně si to myslím i o zahraniční hudbě. A není to jen názor "starších a pokročilých", ale třeba i 18-letá Yves má ráda klasiky jako Pink Floyd a Led Zeppelin.

7 King Rucola | E-mail | Web | 19. června 2013 v 5:20 | Reagovat

Tu nemozem "mitreden", v tomto odbore som absolutny "Kulturbanause". Rad sice spominane plody uzivam, ale bez toho, ze by som sa vyznal co i len v datumoch. Tak napriklad som pouzil Pink Floydovu hudbu v jednom projekte, nepoznajuc o nom vobec nic, len preto som to vzal, lebo sa mi to jednoducho pacilo. Ale okay, az budem mat cas...

Zaujimavy a pre mna podnetny clanok!

8 Hanka | E-mail | Web | 19. června 2013 v 18:16 | Reagovat

Vyrostla jsem s Beatles a jsou pro mě pořád jednička. Robka už to napsala, ale taky vím, že hru na sitár do rockové hudby zavedl George Harrison. Tak podrobné informace ale nemám.
U nás se nic jiného, než rocková muzika neposlouchá. Pamatuju si, jak jsem nahrávala písničky z Rádia Luxembourg a pak jsme je se sestrou poslouchaly do zblbnutí. ;-)
Souhlasím s tebou, Miloši, že písničky ze 60. - 80. let asi nikdy neupadnou v zapomenutí na rozdíl od těch dnešních. :-?

9 Robka | E-mail | Web | 19. června 2013 v 19:47 | Reagovat

[6]: To je docela námět na úvahu. Proč v té době vznikala dobrá hudba a dnes ne? Já myslím, že dnes je hudební scéna daleko širší, hodně určují trendy a to, co se může líbit a ne to, co je kvalitní. Kapely, které by chtěly hrát třeba jen pro radost to mají horší. Je zkrátka tržní doba...
Ale stejně jsem přesvědčená, že i dneska se dá najít dobrá hudba. Jenže tím, jak moc je hudební trh přesycený, je horší to dobré vydolovat. A taky si to bude pamatovat daleko míň lidí, takže už asi nevznikne žádný masový kult, co přetrvá.
V rocku už asi nic nového nevznikne, vždycky to budou jen variace na stará témata. Mám pocit, že dneska už se dá v hudbě jen kombinovat ze starého, nebo se obracet k hudebním tradicím zapomenutých národů, které můžou ještě přinést do hudby určité oživení.

10 Zuzana | 20. června 2013 v 2:07 | Reagovat

No jo no. Protoze dneska je daleka 'zajimavejsi' ukladat cihly zlata a stovky milionku do bezpecnostnich skrinek. hovorit o svych nemovitostech a chovat se jako v poslednich deseti minutach stareho Rima.
Nebo psat v senilnim veku infantilni pohadky o dvestekilovych princeznach.
Jinak vazneji, svet se hodne zmenil jak co do environmentu, tak i demograficky, ale nebojte, ona nejaka ta vlna zase prijde, jen to bude chtit par peknych valek s povinnymi odvody a uvidite, uslysite.

11 Miloš | Web | 20. června 2013 v 12:53 | Reagovat

[8]:[9]:[10]:Z dnešní hudby také leccos poslouchám, líbí se mně např. finská skupina The Rasmus, jen jsen zatím nenašel nic nadčasového, ale samozřejmě nevylučuji, že to existuje a jen to nevidím či neumím najít.

[9]: Bohužel komercializace a prvoplánovost proniká do všeho, viz třeba noviny, časopisy a TV.

[10]: Zuzano, nebýt vašich článků, myslel bych si, že ani ve výtvarném umění nic nového a kvalitního se neobjevilo, takhle bych si to už neodvážil tvrdit.
Robka mně zase otevírá oči v hudbě.

12 Zuzana | 20. června 2013 v 14:53 | Reagovat

Ano, Milosi, ale vyschla studna ( a to i ve 'vytvarnem ' umeni), kde se nic prevratneho nedeje taky uz asi od sedesatych let. Ale studna se zase naplni. To jsem chtela k debate rict.
Aby se ta studna naplnila, musi prijit neco velmi silneho...co vyhodi spolecnost z pohodlnych kresel...

13 Hanka | E-mail | Web | 20. června 2013 v 15:20 | Reagovat

Souhlasím s Robkou i se Zuzankou, v tom návalu je opravdu těžké se vyznat. Ale určitě se časem něco vyloupne! ;-)

14 Robka | E-mail | Web | 20. června 2013 v 19:27 | Reagovat

[12]: Souhlasím a potvrzuje to moje přesvědčení, že hudba, která má něco do sebe, se tvoří tam, kde lidé v těch pohodlných křeslech nesedí a  nepřepočítávají peníze. Nejlepší věci vznikají z útlaku, nepohodlí a v bojích za něco či někoho, z pohodlnosti jsou produkovány jen bezduché s..čky, opěvující konzum.
To nakonec asi vysvětluje i skutečnost, proč za minulého režimu přežívaly kapely, které to neměly jednoduché a netěšily se zájmu soudruhů. Dnes je naštvanost v zákrytu za plnými šrajtoflemi a luxusními auty.

15 Zuzana | 21. června 2013 v 1:20 | Reagovat

Tak to presne je i podle meho nazoru, Robko.

16 Miloš | Web | 21. června 2013 v 15:08 | Reagovat

Dámy, díky za výborné komentáře, zejména ty, které hodnotí vztah umění a komerce a vidí za horizont dnešních dnů.

17 Otavínka | Web | 22. června 2013 v 6:06 | Reagovat

Pana hudebníka osobně neznám, ale má něco společného s Romanem Dragounem a není to jenom Brno. Zajímavý článek. :-)

18 Miloš | Web | 22. června 2013 v 8:53 | Reagovat

[17]: Když Pavel Váně z Progressu 2 odešel, Roman Dragoun ho ve skupině nahradil a natočil s ním dvojalbum Třetí kniha džunglí.
Dnes na vzpomínkových koncertech (tak 3-4-krát do roka) vystupují spolu a z toho mám radost a v Brně se je nikdy nenechám ujít. Jen letos v květnu jsem musel koncert oželet, protože zrovna v tu dobu jsme byli v Berlíně.

19 Vendy | Web | 22. června 2013 v 13:52 | Reagovat

[14]:Něco na tom je. Navíc, potíže, nesnáze a oficiální neschvalování vedlo k tomu, že lidi o to raději chodili na koncerty, totéž ve folkové sféře. Daleko rychleji a s chutí předávali nahrávky a texty a daleko lépe se taková hudba i texty pamatovaly. (Jako příklad Karel Kryl, vymazán z oficiálních žebříčků přes dvacet let, všechny jeho desky staženy, přesto staré nahrávky přehrávané z kazety na kazetu se předávaly dál a po návratu se Kryl dočkal toho, že jeho písničky znali nejen jeho vrstevníci, ale i mladá generace, která by o něm vlastně neměla nic vědět...)
Stejně tak to bylo i s textem Planety Hieronyma Bosche, píseň sice byla zkreslená, ale kolovala původní verze, a každý si už text dosadil sám.
Třetí knihu džunglí jsem musela naposlouchat, začala se mi pořádně líbit až tak napotřetí, ale zato ji ráda poslouchám i dnes. Dialog s vesmírem je numero úno, Píseň o jablku krásná, letní, nostalgická. :-)
Stran sitáru a jeho užití v hudbě - Robka má opravdu dobrý přehled. (U ní jsem objevila i pár skladeb, které jsem sice znala, ale nevěděla, kdo je hraje.)

20 Vendy | Web | 22. června 2013 v 13:55 | Reagovat

P.S. mám doma namíchaný mix z písniček od nějakých šedesátých po současnost. Ale i tady mám dojem, že ta současnost se zastavila někdy před pěti lety a úplně nejnovější písničku z poslední doby nemám žádnou (ani rock, ani pop). Je toho hodně, některé písničky mi splývají, a přitom paradoxně, třeba Rolling Stones, Queen, ABBA, Beatles, Slade, Status Quo, Smokie, AC/DC, hrome nemůžu jmenovat všechny :-D - tak jejich písničky nezapomínám. Kdežto nějaká pophvězda, co byla slavná před dvěma třemi roky, už ani nevím, jak se jmenovala a co vůbec nazpívala.
Komerce a kvalita, to jsou vážně dvě různé věci. ;-)  :-)

21 Robka | E-mail | Web | 23. června 2013 v 11:40 | Reagovat

[19]: To jo, Krylovy texty jsem si coby zhruba šestnáctiletá nábožně opisovala. A při poslechu jeho písní jsme měli pocit děsného rebelství. :-)

[20]: Současnost se nezastavila, jen to, co je vidět, za nic nestojí. Hlavní proud je holt vyráběn pro jiné věkové kategorie s ohledem na jejich potřeby - tedy potřeby vidět hezké ksichtíky a módu a krásná těla. Tihle pseudoumělci ale přežijí většinou jen svou hudební pubertu a dál se nedostanou. Přijdou noví, svěží, mladí a krásní a stejně tak manipulovatelní, jako byli ti před nimi. Když chceš poslouchat něco, co má cenu, musíš hledat jinde než v rádiích.

22 pizlik1 | Web | 24. června 2013 v 10:50 | Reagovat

Je to tak strašně dávno, ale na písničku si vzpomínám, protože se mi líbila. :-)

23 Bev | E-mail | Web | 24. června 2013 v 11:00 | Reagovat

Tak jsem si konečně udělala čas a poslechla si Tebou vybrané skladby a jsem jako vždy nadšená. Neznala jsem skupinu Progress ani Pavla Váně. Musím se přiznat, že coby dítě a dospívající jsem patřila k ctitelkám Karla Gotta, což se mi zdá dneska poněkud zvláštní. Už tenkrát to nebyl žádný klučík ani model. :-D
Moc se mi líbila píseň Osud a zaujal mě i obal desky. Je krásně nakreslený. Ráda se k písním této skupiny ještě vrátím. Díky. :-)

24 Miloš | Web | 2. července 2013 v 9:03 | Reagovat

[19]::[21]:: To byla doba! Při poslouchání zakázaných zpěváků a skupin z amatérsky pořízených kazet a zahraničních rádiích jsme měli pocit jako lidé během 2. světové války, kteří ladili vysílání z Londýna. A když někdo něco dvojsmyslného řekl na koncertu nebo v divadle, všichni se tomu trpce zasmáli, Spirituál Kvintet a jeho skladby Až se k nám právo vrátí a Za svou pravdou stát byl už přímo 3. odboj.

[20]::[21]::Nechci kategoricky tvrdit, že hudba z mého mládí byla jen kvalitní, ale aby na vrcholu byl někdo srovnatelný s Justinem Bieberem, se nestávalo. Myslím, že jeho dnešní fanynky, až dospějí, se za dnešní své pobláznění budou stydět.

[22]::[23]:: Mnohé skladby Progressu 2 jsou "nesmrtelné" a na pamětnické koncerty chodí i mladí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama