DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Allen Ginsberg and the Beats

8. května 2012 v 22:08 | Zuzana |  Literatura, film, fotografie
V r. 1955, kdy Allen Ginsberg měl představení v "Six Gallery reading" v San Francisku, byl to nepublikovaný básník, kterému táhlo na třicítku a měl nepříjemný pocit, že mu čas utíká před očima.
Zuzana

Básník Gary Snyder předpověděl, že ta noc se stane "poetickou bombou". Měl pravdu, Ginsbergova báseň Howl byla magicky epická - emocionálně a sexuálně explicitní a mluvila o úzkostech generace atomového věku. A rychle odstartovala revoluci opozice proti stávající, zavedené kultuře. Autor byl uvítán jako hlas dnes všem známé Beat Generation. Asi šest měsíců po 'Six Gallery reading' Ginsberg napsal ve svém časopise: "Jsem největší americký básník. " Potom ale (pro sebe velmi typicky) dodal: "Jack je větší." Psal o Jacku Kerouacovi a 'nabitý' vztah mezi Kerouacem, Ginsbergem a Neal Cassadym byl fikcionalizován ve slavné Kerouacově novele On the Road. Mimochodem, po přečtení knihy si dost lidí pro sebe přizpůsobilo a 'vytvarovalo' představu o zmíněných charakterech a snažili se napodobit jejich styl, což můžeme číst v některých literárních pokusech dodnes.

Básník Michael McClure napsal, že v básni Howl jsou 'lidský hlas i lidské tělo vrženy proti americké tvrdé stěně, její armádě, námořnictvu, akademiím, institucím, vlastnickým systémům a moc podporujícím základnám'. To znělo nebezpečně. Jistěže - Kerouacův pokřik v Six Gallery reading "Go!Go!Go!" zněl exstaticky. A v padesátých letech toto asi pro některé znělo skoro zločinecky, takže věc skončila u soudu, kde bylo vzneseno obvinění proti nakladateli Lawrenci Ferlinghettimu. Obvinění bylo založeno na homosexuálním (prý obscénním) obsahu básně. Skupiny kritiku a editorů svědčily u soudu a obhajovaly literární hodnotu básně. Soudce Clayton W Horn nakonec rozhodl, že báseň není obscénní. "Autor by měl být pravdivý v zacházení se svým subjektem a mělo by mu být povoleno vyjádřit svoje myšlenky a nápady svými vlastními slovy." (Pro srovnání - slyšeli jsme, jak dopadl Ginsberg v komunistickém Československu a to bylo, tuším, v šedesátých letech spějícím k obrodnému procesu. Hledala jsem na webu, ale o vyhoštění se mi nepodařilo najít vůbec nic, takže, bohužel, nemohu uvést dobu, kdy se to stalo, ani přibližně.)

Povyk kolem soudu udělal z Ginsberga v očích publika radikální figuru. Bohužel se už tolik nemluvilo o jeho neobyčejné velkorysosti, i když ta s jeho senzitivní radikalitou přímo souvisela: přátelé si vzpomínají, že když ležel v r. 1997 na smrtelné posteli, staral se hlavně o to, aby jeho peníze byly rozdány těm, kdo je potřebovali. Radikální senzitivita šla ruku v ruce s dobrou a laskavou duší. Ginsbergův zápal a úsilí dávat lidi dohromady se traduje dodnes - nikdo, kdo ho znal, nemůže nezmínit množství jmen a přátelských vztahů.

Joyce Johnson, spisovatelka a editorka, která potkala Ginsberga, když mu bylo 16 let, o něm mluví v superlativech. Ginsberg ji seznámil s Kerouacem a jeho prostřednictvím nakonec vznikl vztah, který Kerouac nazýval největší láskou svého života. Její memoáry o Kerouacovi zvané Minor Characters vyhrály cenu National Book Critics Circle v r. 1983.

Johnson říká: "Tuším, že poprvé jsem slyšela Allenovu báseň Howl v zimě r. 1957 v malé kavárničce v East Village na Manhattanu. Byl strhující a perfektně se mu dařilo udržet intimní vztah s publikem. Časem se stala z básně elegie, ale v době, kdy byla nová, byla obžalobou všeho, co bylo špatné. Byla to rozhněvaná, vášnivá báseň a já jsem měla vždycky ráda jeho hlas. Byl to v podstatě jemný hlas, ale byl schopen ho modulovat mnoha různými způsoby. Taky mi hodně vyprávěl o Jackovi (Kerouacovi), a to tak zajímavě, že jsem si přála se s ním seznámit. Jednu noc jsem byla u Allena na návštěvě, náhle zazvonil telefon a Allen mi řekl: 'Někdo s tebou chce mluvit.' A předal mně telefon. Jack řekl: 'Ahoj, slyším tě velice dobře a jestli se chceš se mnou setkat, jsem za barem v Howard Jonsons a mám na sobě červeně-černou kostkovanou košili.' Zbytek je historie." Když Kerouacovi vyšla "On The Road", Allen byl v Paříži. Věřím, že kdyby Allen byl u vydání knihy přítomen, Jack by měl z vydání mnohem větší radost. Allen uměl jednat s médii a samozřejmě by byl také rád ve světle reflektorů. Měl přirozený smysl prosazovat se. Věčně pobíhal po městě po různých nakladatelstvích a zkoušel publikovat svoji práci a práci svých přátel. Stal se veřejnou, známou, slavnou figurou, ale vždycky byl mezi lidmi, nikdy se od nikoho nedistancoval, vždycky byl dosažitelný. Zažil a přežil děsivé okolnosti jako dítě a snažil se zvládat svoji sexuální identitu v době, kdy to bylo extrémně obtížné. Snadno mohl zaniknout, ale bylo v něm něco neobyčejně silného, co ho drželo a pomáhalo mu pokračovat. Myslím na jeho mimořádnou inteligenci a opravdovou velkorysost ducha. Kdykoliv byla od jeho smrti politická situace rozložena a vyvolávala úzkosti, moc jsem postrádala Allenův hlas. Napsal by o tom báseň. To nikdo jiný neumí. Nikdo není jako Allen."

John Cassady, syn Neal a Carolyn Cassady, je hudebník, který vyrostl kolem Ginsberga a zůstal jeho přítelem celý život:

"Měl jsem ho za druhého otce, ale byl to spíš strýc. Vzpomínám si na rok 1964, Beatles právě dorazili do Ameriky a já jsem měl 14 let a byl jsem jejich velkým obdivovatelem. Bydlel jsem se svými rodiči v našem domě v Californii a Jack Kerouac a Allen (Ginsberg) byli tady často. Takže jsem měl docela zajímavé dětství, jak si jistě dovedete představit. Seděl jsem naproti Allenovi u kávového stolku, on čte noviny, kouká se na mne konspirativně a říká: 'Beatles kouřili pot?' Já jsem se zeptal: 'Co je to pot?' A Allen na to: 'Co mi to kladeš za otázky? Co tím chceš říct, že nevíš, co je to pot? Já ti tu čtu, že Allan Ginsberg a Bob Dylan přemluvili Beatles, aby se dali v hotelovém pokoji po Ed Sullivanově představení na marihuanu - kolik dětí si myslíš má tu čest slyšet takovou ohromující story?' V r. 1973 moje matka pořádala velkou party. Allen se objevil se sádrou na pravé noze a přišel o berlích. Zeptal jsem se, co se přihodilo, on na mě mrknul, pokýval hlavou a řekl: 'Chasin woman'. Měl obrovský smysl pro humor a byl to chytrý chlap. Když se ukázala na té party policie, (auta byla zaparkovaná nahoře a dole na ulici na jeden a půl kilometru), policajti uviděli Allena a požádali ho o autogram. Ti policajti byli jeho fanoušci! No tak je to skvělej svět nebo není? Allen byl vždycky moc laskavý a opravdu jemná duše, nikdy nebyl sobecký. To jest až do posledního roku, kdy jsem si uvědomil, že byl rocková hvězda, tedy pokud mohu věřit literatuře." ;)

Steven Taylor, hudebník, který byl Ginsbergovým přítelem a spolupracovníkem po 20 let:

"Bylo mi dvacet, když jsem ho potkal a všechno na něm bylo strašně zvláštní, kromě umění. Neměl jsem zkušenosti s homosexuály, nebo ruskými židy, či s brlohy ve východní bohémské čtvrti: to bylo všechno pro mě nové. Přišel jsem do jeho domu a on řekl: 'Udělejme si oběd.' Vyprázdnil na stůl celý obsah ledničky. Takže oběd se sestával z vařených vajec ze včerejška, nějaké rýže, čínského zelí, kaviáru a kyselé smetany. Ginsberg byl starší než můj otec, ale mluvil jako já. Moje generace věřila, že si pro sebe vymyslela zmixovaný pouliční žargon, ale on byl ve skutečnosti ten originální beatnik. Strašně moc jsem se od něj dověděl. Ztratil matku, ale našel Kerouaca a podnikali spolu velké věci, což byla ve skutečnosti náhrada za ztráty, které v životě utrpěl. Nemohli být jenom obyčejní spisovatelé, muselo to být přímo zemětřesení, velké jako vesmír. A to je důvod, proč každého přemlouval, aby ho publikoval. První věc, kterou udělal, kdykoliv kamkoliv přijel, že vzal telefonní seznam a volal každého, aby mu oznámil: ' Jsem tady. Co se děje?' Byl rád slavným. Američani takovým lidem říkají 'starfucker', někdo, kdo je opravdu rád ve společnosti slavných lidí - a on byl opravdový 'starfucker'. A přiznával to s velkou dávkou smyslu pro humor. Vždycky jsem pociťoval obrovskou velkorysost, která z něj přímo vyzařovala. Jsem s ním každý den, slyším jeho hlas, cítím, že žije ve mně. Měl velký vliv na spoustu lidí."

Anne Waldman, básnířka a jeho přítelkyně, vůči níž se Ginsberg cítil být 'spirituálním manželem' a která se s ním přátelila až do jeho smrti v 1997, s Ginsbergem studovala na Naropa University, což je budhisty inspirovaná liberální umělecká škola:
"Cítila jsem, že jsme na jedné lodi, že stojíme o stejné věci, které jsme našli v té škole, která doslova kvetla. Takže ano, on byl můj spirituální manžel a Naropa byla naše dítě. Někteří lidi ho viděli jako egomaniaka, ale myslím, že v tom bylo hodně žárlivosti, protože měl tolik pozornosti a prostoru. Ale já se na to dívám tak, že to nechtěl sám pro sebe, že se snažil, aby se prosadili všichni jeho přátelé, spousta jeho přátel. Byl ohromně loajální ke svým přátelům, bojoval za ně a byl vlastně jejich 'rodina'. Když umíral, přál si podpořit (i finančně) každého, kdo to potřeboval. Naše poslední konverzace byla na téma starání se o lidi. Řekl: We have this job to wake up the world to itself."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim | E-mail | Web | 29. srpna 2015 v 18:20 | Reagovat

Moc pěkný článek. O Beat Generation jsem se začal zajímat na střední škole a v podstatě to byli oni, kdo ve mě probudil do té doby nulový zájem o literaturu. :-P

Docela podrobné informace o Ginsbergovo pobytu v Československu a jeho vyhoštění jsou zde, včetně dokumentu -
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/413235100221008-zona-dotyku-v-zemi-kvileni/

2 Miloš | Web | 29. srpna 2015 v 19:46 | Reagovat

[1]: Já jsem od členů této skupiny četl jen Kerouacovo On the Road, které mě ale tak strhlo, že jsem ho přečetl na jeden zátah a ani nešel ten den spát. Z nostalgických důvodů jsem si knihu nedávno koupil, že si ji přečtu ještě jednou.
Díky moc za odkaz, ještě dnes si ho pustím.
A díky také za komentář, zvlášť mám radost, když někdo napíše komentář k článkům z prvního půl až 3/4 roku blogu, kdy ho nikdo neznal. Má tehdejší spoluautorka Zuzana a autorka tohoto článku by také měla radost.

3 Akim | E-mail | Web | 29. srpna 2015 v 20:17 | Reagovat

[2]: U Kerouaca nelze sáhnout vedle, Dharmoví tuláci, Podzemníci, Maggie Cassidyová, Andělé pustiny, Big Sur, Satori v Paříži, všechno super. Na cestě pochopitelně taky, ale fajnšmekři oceňují výš Vizi Codyho, ale to jsem nečetl, tak nemohu soudit. A z Beat Generation ti ještě doporučím Burroughsův Nahý oběd, ten je skvostný, i když naprosto šílený. :-P  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

Koukni, ony všechny dokumenty z Fenoménu Underground jsou zajímavé. ;-)  :D  :D  :D

4 Miloš | Web | 29. srpna 2015 v 20:26 | Reagovat

[3]: Ty jsi tedy znalec, Akime! Burroughsův Nahý oběd jsem viděl v kladném smyslu zmiňovat i v jedné knize, myslím, že to bylo v Bukowského Zápiscích starého prasáka, které jsem četl zhruba před rokem. Takže teď už jsem definitivně přesvědčen :-)
Díky moc za tipy.

5 Akim | E-mail | Web | 29. srpna 2015 v 20:31 | Reagovat

[4]: Ha Bukowski, jeho Šunkový nářez byl úplně první knížkou vyjma pohádek, kterou jsem v životě četl. :-P  :-D  :-D  :-D

6 Zuzana | 5. srpna 2017 v 14:53 | Reagovat

Zuzana radost docela mela ;)
Sice o par let se zpozdenim, ale krom Milose a Akima to asi nikdo neznal.
Takze dik.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama