DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Oblíbené písně mých nemilovaných

Pátek v 13:00 | Miloš |  Hudba
V určité společnosti by se člověk znemožnil, kdyby přiznal, že viděl a dokonce ho i pobavily filmy Zdeňka Trošky, doposlechl do konce nějakou písničku Michala Davida, rád se díval na Dietlovy seriály a příběhy majora Zemana, líbí se mu obrázky Františka Ringa Čecha apod.

Vedle snobství do toho tito lidé často promítají i zášť z politického přesvědčení, kdo byl populární už za socialismu, je automatický špatný, návštěvníkům koncertu Alexandrovců připravíme uličku hanby, volič levice či Miloše Zemana musí být "milovník starých pořádků" a/nebo nevzdělanec a buran. A zajímavé je, že tato "intelektuální a kulturní elita", která má plná ústa svobody, je naprosto netolerantní k jinému vkusu a názorům, hlásá "jedinou pravdu" a kdyby to šlo, nejraději by "přízemní hlupáky" zbavila volebního práva.

Přestože řadu umělců také zrovna nemiluji a jejich zaměření (např. pop music) je mně vzdálené, neznamená to, že se mně nemůže od nich něco líbit. Z úvodního odstavce všechno přiznám a ani nebudu předstírat, že slavné filmy Ingmara Bergmana byly pro mě nezapomenutelným kulturním zážitkem, v dalším ale zůstanu u příkladů z hudby.

1. Michal David - Největší z nálezů a ztrát
Tuto skladbu jsem už uvedl v článku Zpěv u klavíru, David se však uplatnil i jako skladatel hudby pro další interprety, má úspěch s muzikály a Helena Vondráčková mu vděčí za hit Dlouhá noc.

2. Dalibor Janda - Ostrovy
Dalibor Janda byl na sklonku 80. let populárnější než Michal David, dokonce se stal i Zlatým slavíkem, v novém režimu se ale moc nechytil. Nikdy mě nebral jeho srdceryvný Hurikán a to jak "hráli jsme kličkovanou a já jsem vyhrával", za nejlepší považuji Ostrovy z jeho počátků.

3. Petr Kotvald a Stanislav Hložek - Bílá královna
Kdo někdy slyšel Holky z naší školky a nebylo mu 4 až 10 let, asi při zaslechnutí jejich jmen hned přelaďoval stanici, Bílá královna je ale příjemný pop a na konci je pěkné kytarové sólo, živý záznam, kde zvlášť vyniklo, jsem bohužel nenašel a v této nahrávce je zkráceno.

4. Hana Zagorová - Maluj zase obrázky
Slova písně "krásné auto v garáži, přepychový byt, dovolené na pláži" v době vzniku byla mimo realitu, kdo si to mohl dovolit?, a vzhledem k tomu jak žije zpěvačka teď a nepokrytě dává najevo, jak se svým manželem, operním zpěvákem Štefanem Margitou, může být dnes v Paříži, zítra v New Yorku a kde si co koupila, lkaní nad prázdnotou takového života by bylo karikaturou, ale když si ji odmyslíme, do dneška by se hodila.

5. Helena Vondráčková - Dvě malá křídla
Helena Vondráčková příslušníky "pražské kavárny" vůbec není oblíbená, třeba hudební kritik Jan Rejžek na ní nenechá nit suchou, mohla zpívat, zatímco Marta Kubišová byla na indexu, dost jí také ublížily soudní spory, které vedl její manžel. Ale zpívat umí, jako svůj vzor ji uvedla Bára Basiková a co se moc neví, je, že vedle toho a pohybového talentu také výborně hraje na klavír. Dvě malá křídla jsou coververzí Killing Me Softly od Fugees, ale originál podle mě ve všech směrech převyšují, citlivou otázku potratů textař Zdeněk Borovec krásně vyjádřil i bez brutálního slova zabít.

6. Karel Gott - Oči barvy holubí
Karel Gott byl kritikem Rejžkem také ocejchován jako zombie z minulého režimu, ale nezaujatě řečeno každý musí uznat, že je ve svém oboru dokonalým profesionálem, dokázal se prosadit v Německu a s německy zpívanými skladbami, zpíval i anglicky a rusky, nazpíval muzikálové melodie i operní árie, lidovky i skladby soulové, …, a také umí malovat a dnes by se možná uživil i jako malíř. Zvolená ukázka (převzatá skladba Sealed with a Kiss od The Four Voices) jeho koníček alespoň trochu naznačuje.

7. Lucie Bílá - Zimní královna
Myslím, že pro Lucii Bílou je nejlepší, když nemluví a jen zpívá, od dob její naivní politické angažovanosti mám k ní antipatii. I když se profiluje jako typická zpěvačka středního proudu, v začátcích kariéry vystupovala s rockovou kapelou Arakain a občas si to připomene i dnes.

8. Daniel Landa - Morituri te salutant
K okázalým aktivitám a názorům Daniela Landy (např. Žito 44) mě napadají jen nelichotivá slova, motivaci těch posledních ironicky vystihl Tonda Blaník ve fiktivním rozhovoru s Landou: "Posluchači vám utekli k Ortelovi?", když Landa jel za vojáky do Afgánistánu a doma pak důležitě vyhlašoval, že je pro teroristy cíl č. 1. Jeho vlastní hudbu také nesleduji, mnohem zajímavější je pro mě období, kdy se vzhlédl v písních Karla Kryla. V nových aranžích lépe vyniknou než jen ve folkovém podání s kytarou.
Morituri te salutant si nevybral sám, do repertoáru píseň zařadila i skupina Törr a oblékla ji do hard rockového kabátu. Karel Kryl by se asi divil.

9. Wanastowi vjeci - Sex, lži & prachy
Nikdy jsem nepochopil oblibu zpěváka a kytaristy Roberta Kodyma. Myslím, že ani v jednom nevyniká a pokud se mně někdy něco líbilo ze skladeb skupiny Lucie, byly to ty, které zpíval a složil David Koller. Z paralelní Kodymovy skupiny Wanastowi vjeci si nevyberu vůbec, výjimkou je skladba v odkazu.

10. Kabát - Malá dáma
Pravověrní rockeři nad Kabátem ohrnují nos, že to není žádný rock, ale pop. Se skladbou Malá dáma se skupina zúčastnila soutěže Eurovision Song Contest v r. 2007, ale bez úspěchu. Je otázkou, zda s českým textem vůbec bylo možné zaujmout. Doma však příznivce má a také si ji občas poslechnu.
 

Vilnius (1) - Republika Užupis a Frank Zappa

11. května 2017 v 8:33 | Miloš |  Cestování
Litevská metropole Vilnius je trochu ve stínu Rigy a Tallinnu, hlavních měst Lotyšska a Estonska, na rozdíl od nich neleží na mořském břehu, ale ve vnitrozemí nedaleko hranic s Běloruskem. Množstvím památek je však překonává. I když historická centra všech tří měst jsou na seznamu UNESCO, koncentrace výstavních kostelů ve Vilniusu je jedinečná a jsou zde i moderní stavby, např. v Pobaltí nejvyšší televizní věž (326 m) a mrakodrap Europa Tower (149 m), který je zde nejvyšší obytnou stavbou.

Jenže i ta nejkrásnější města mají čtvrti, kterými se nechlubí nebo kam se turisté dokonce ani neodvažují vstoupit, např. Bronx v New Yorku či ghetta jihoamerických megapolí, ve Vilniusu však z jedné části, kde převažovaly zdevastované domy, zdržovali se zde squatteři a další lidé z okraje společnosti, dokázali udělat turistickou atrakci.

Skupina recesistů z uměleckých kruhů 1. dubna 1997 (tj. "na apríla") pošmournou městskou část za říčkou Vilnia prohlásila za Republiku Užupis (užupis = za řekou), vymyslela pro ni vlajku, zvolila prezidenta, jmenovala ministry a sestavila armádu o síle 12 mužů.



Na vlajce je znázorněna dlaň ruky na bílém pozadí a její barva v závislosti na roční době střídá modrou, zelenou, žlutou a červenou.

Republika Užupis má také ústavu, která obsahuje 38 článků s vymezením práv osob, zvířat a věcí a 3 hesla. Ve více než 20 jazycích jsou natištěna na zrcadlech a při fotografování je tak snadné vytvořit selfie.


Namátkou několik článků:
1. Každý má právo žít u řeky Vilnia, zatímco řeka Vilnia má právo téci kolem.
2. Každý má právo ohřívat vodu, v zimě topit a zastřešit si obydlí.
3. Každý má právo zemřít, ale není to povinnost.
12. Pes má právo být psem.
14. Každý má právo občas nevědět o svých povinnostech.
15. Každý má právo pochybovat, ale není to povinnost.
16. Každý má právo být šťastný.
24. Každý má právo ničemu nerozumět.
29. Nikdo nemůže sdílet to, co mu nepatří.
30. Každý má právo mít bratry, sestry a rodiče.
32. Každý je odpovědný za svou svobodu.



Republika se od vyhlášení zdárně rozvíjí, uličky se zaplnily skupinami japonských turistů, život kypí i v kavárnách a restauracích, vidět levné auto je už nemožné a k pětiletému výročí byla na hlavním náměstí odhalena socha troubícího anděla.



Předtím na vrcholu sloupu v hnízdě trůnilo kamenné vejce, bylo však předmětem mnoha vtipů a obyvatelé jej raději v aukci prodali a nahradili andělem. Dnes se vejce nachází mimo Užupis na ulici Pylimo.



Sochař Romas Vilčiauskas pro Užupis kromě anděla vytvořil i sochu mořské panny. Je umístěna v břehu řeky u mostu oddělujícího staré město od Užupisu a jak už je dnes rozšířené, obsypaného zámky s vyrytými jmény zamilovaných párů.


K životním radostem patří také láhev dobrého pití.



Přítomnost umělců je patrná i na zdech domů a jejich okolí.






V Užupisu vedle nových vil nechybí ani budova opery, galerie, gymnázium a zřejmě zbývá už jen založit univerzitu.



Zakladatelé Republiky Užupis patří do klubu fanoušků hudebníka Franka Zappy (1940-1993) a přes výhrady představitelů Vilniusu, protože Zappa v Litvě nikdy nebyl, docílili toho, že na ulici Kalinausko r. 1995 (tj. ještě před založením republiky a mimo její území) jako první na světě umělci odhalili bronzovou sochu, která zde nahradila strženou sochu Lenina. Na slavnostní akci byl pozván prezident Václav Havel, který také patřil mezi Zappovy obdivovatele.



Sochu doplňují psychedelické malby a vedle nich i veselejší obrázky s radou Eskymáků dětem: "Nejezte žlutý sníh."



I ta má vztah k Zappovi, Don't Eat the Yellow Snow je úvodní skladbou alba Apostrophe (') z r. 1974, která vyšla i na singlu.
A na jeho B-straně je Cosmik Debris z téhož alba s pěkným kytarovým sólem v druhé polovině. Text a překlad je zde.

Jsem velký boháč a idol žen

30. dubna 2017 v 21:25 | Miloš |  O všem možném
Díky veřejně viditelné pracovní mailové adrese a další i zde na blogu dostávám nabídky různých dobrodinců (zejména z Afriky), kteří na mě chtějí převést miliony dolarů, a žen, majících zájem se mnou vstoupit do vztahu. Zpočátku jsem je mazal, nevěřil jsem si, že bych byl tak úžasný, ale teď, když je jich tolik, přesvědčili mě.

Společným rysem finančních pozdravů jsou srdceryvné příběhy o značných částkách po tragicky zahynulých osobách, čekajících jen na mé bankovní údaje, že se pak společně rozdělíme, případně ať se ozvu a dozvím se více. Texty zpráv jsou zpravidla automatem přeloženy do češtiny, např.:
1. "Jsem právník podle profesí a osobní právník k pozdní inženýr …. kdo pracoval s Shell (ropa) ropnou společností zde v Lomé-Togo před svou náhlou smrtí. Dne 20. srpna 2008 pan … a jeho žena byl zapojený do smrtelné autonehody zde v Togu, ve kterém bohužel přišli o život. po ošklivý incidentu jsem udělal několik dotazů u svého velvyslanectví sem se zeptat, jestli bych mohl najít některý z jeho příbuzných, ale všechny mé úsilí bylo neúspěšné, což je důvod, proč jsem se rozhodl obrátit se na vás mi bude asistovat nároku součet $9,700.000 USD

Se vší úctou, prosím, budu rád, aby vám prezentovat na břeh jako pan … příbuzného, jak vás oba mají stejné příjmení a přišel ze stejné země. Tak, že peníze budou uvolněny na vás, jak svého příbuzného ve prospěch nás oba."

2. "Mé jméno je … americký narodil Česká republika občan. Jsem lékař připojit k americkým vojákům sloužícím na mírové misi v Afghánistánu / Sýrii. Pokud jde o moje situace je zde obava mi fuk, jak vidíte, můj mail možná jako podvod nebo co je mi to jedno. a nepřijímají mě na sympatie spíše mě přijmout přímo s tím, co mám na stole.

Žádám vaši laskavou pomoc přesunout částku (US $) 10.5MILLION na vás, Tyto peníze byl objeven v Afghánistánu, a výše uvedené částka byla dána ke mně jako můj osobní podíl od praporu, který jsem měl připojit k jako lékař.

All I Need od vás je vaše poštovní adresa, jméno a příjmení, takže budu poslat ho do kurýr přepravní společnosti doručit peníze na vás v češtině. nebojte mám kontakt přesunout peníze tady s diplomatickou kurýrní společnost podle UNICEF.
Budu vysvětlovat dál, jak jste odpověď"

V podobném duchu chtějí poslat 9 milionů USD z Pobřeží slonoviny, 2980000 USD (proč už ne rovnou 3 miliony?) z Iráku, 800 tisíc USD z Londýna, …

Přemýšlím, jak s nabytým bohatstvím naložit. Vložit do banky? Investovat do zlata či cenných papírů?



Peníze sice potěší, ale k životu je třeba i trochu hřejivého citu. Srdce mně zaplesalo z následujících řádků:

3. "Dobrý den ..,
Jak se máš?
Jmenuji se … Jsem žena jsem narazil vašeho profilu tady, a já bych rád dodal, jako můj přítel a navázat trvalý vztah s you.You mě můžete najít na můj email id. Prosím, pokud máte zájem dozvědět se více o mně v pořádku, takže můžu vám poslat můj obrázek a řeknu více o mně. Budu čekat slyšet od vás s láskou,

Tvůj Krásné,
..."

4. "Zdravim! Jak je vas den? Jmenuji se ….
Jsem 29 let. Jsem svobodna zena. Nemam zadne deti. Mam vysokoskolske vzdelani.
Chci najit nekoho, s kym budeme rozumet navzajem a sdilet nazory.
Chci se setkat verny, spolehlivy, pecovani muze, vest zdravy zivotni styl.
Z tohoto duleziteho doma a pohodli, ocenit vrele vztahy a vzajemne porozumeni. Pripraveno pro rodinu.
Nebudu hrat hry. Chci najit seriozni muz, ktery take nebude hrat se mnou.
Muzete mi psat na mou e-mailovou adresu. Pockam na Vaseho dopisu.

S pozdravem …"

K mailu byla přiložena fotografie a v předmětu: "Pojdme se seznamit!"

Nestačil jsem zareagovat a před několika dny přišel tentýž mail z jiné adresy, s další fotkou a naléhavější informací v předmětu: "Jsem velmi spatny bez tebe."

Pro představu výřez z obou fotografií.



Pokud zde už žádné články nebudou vycházet, jsem někde na Tahiti, Seychelách, Bali, Maledivách, …, houpu se v síti, vějířem mě ovívají polonahé (anebo úplně nahé) domorodé krásky, podávají mně pestrobarevné míchané drinky, šťávu z čerstvých pomerančů, tropické lahůdky a užívám si jak Gauguin, Paris Hilton, …




Expremiéra Jiřího Paroubka opustila manželka a ten po několika týdnech osamění novou situaci zhodnotil takto: "Jsem člověk, který je v plné kondici, a potřebuji podněty ke svému životu. A k tomu potřebuji také ženu."

V té síti proto také nebudu věčně, občas vylezu, když ucítím podněty.
 


Montserrat - klášter ve skalách

20. dubna 2017 v 8:31 | Miloš |  Architektura
Podobně jak k Madridu patří návštěva 45 km vzdáleného kláštera El Escorial, ve všech směrem konkurenční Barcelona se může pochlubit neméně významnou církevní stavbou, a tou je benediktinský klášter Montserrat.

Katalánský klášter je o více než pět století starší než El Escorial, byl založen r. 1025, a také jeho zasazení do krajiny je mnohem působivější. Nachází se asi 40 km od Barcelony na hoře Montserrat (podle níž získal své jméno), obklopen vápencovými skalními útvary, které ve vrcholové partii připomínají jazyky šlehajících plamenů či zuby prehistorické šelmy. V katalánštině "serrat" znamená "řezání" a Montserrat v češtině odpovídá "Přeříznuté hoře", někde se uvádí, že označení vyjadřuje horu ve tvaru zubů pily, a tedy "Zubatou horu". Nejvyšší místo Sant Jeroni má nadmořskou výšku 1236 m.



Dostat se ke klášteru z Barcelony je možné vlakem z podzemní stanice náměstí Espanya a pak zubačkou, anebo lanovkou, zdatní turisté mohou vystoupat po svých, výchozí místo je však jen "pár" metrů nad mořem, a převýšení je tak značné.




Podnět k založení kláštera dala legenda, podle níž r. 880 několik sobot po sobě z nebe vyzařovalo silné světlo a zněl zpěv andělů. Když se tamější biskup s pastýři vydal za světlem, společně objevili jeskyni a v ní sochu černé madony. Chtěli ji snést z hory dolů do města, ale ta náhle ztěžkla, že pokračovat bylo nemožné. Pro všechny to bylo znamením, že chce zůstat na Montserratu. Událost je považována za španělskou verzi zjevení Panny Marie a klášter pak také dostal jméno Panny Marie.



Černá madona (La Moreneta) je nyní k vidění v bazilice, která je součástí komplexu budov.




Výstavba kláštera byla zahájena v románském slohu, který vystřídala gotika, fasáda baziliky z let 1900-1901 je v platereskním (plateresque), tj. raně renesančním španělském dekoračním slohu, který jemnými reliéfy připomíná práce zlatníků (ve španělštině platero znamená zlatník). Sochy nad vchodem představují Ježíše Krista a jeho 12 učedníků (apoštolů).




Papež Lev XIII. na konci 19. století prohlásil černou madonu za patronku Katalánska a klášter i proto je nejvyhledávanějším poutním místem Katalánců. Všechny cesty symbolicky vedou k Montserratu a každý rok ho navštíví milion poutníků.



Vápencové skály jsou rájem horolezců, podobně jako u nás Prachovské skály, zde se navíc z ptačí perspektivy mohou dívat na klášterní budovy.



V klášteře žije 80 mnichů a známý je i chlapeckým pěveckým sborem, založeným už ve 13. století. Vystupuje 2-krát denně (ve 13 hod a v 19:10). Ten jsme ale neviděli, vynahradily nám to tyto ženy.



Milovníci opery si v souvislosti s Montserratem vybaví jinou ženu, slavnou operní pěvkyni Montserrat Caballé. A příznivci popmusic ji mají spojenu s Freddiem Mercurym, s nímž nazpívala album Barcelona. Jeho titulní píseň se nesmazatelně zapsala do povědomí jako symbol olympiády v Barceloně v r. 1992.

Malá Fatra (2) - Veľký Kriváň, Malý Kriváň a Chleb

13. dubna 2017 v 23:04 | Miloš |  Turistika
Za nejkrásnější vrch Malé Fatry se považuje Veľký Rozsutec, jehož skalnatý trojúhelníkový profil upoutá už zdálky, podobně jako Kriváň nebo Lomnický štít ve Vysokých Tatrách, ale s nadmořskou výškou 1610 m zde není nejvyšší. Tím je Veľký Kriváň (1709) a převyšují jej i Malý Kriváň (1671), Chleb (1646) a Hromové (1636).

Trojici nejvyšších vrchů lze snadno zvládnout během jednoho výletu, pokud si výstup ulehčíme tím, že z Vrátné doliny (740) se lanovkou vyvezeme k horní stanici (1490) pod Snilovským sedlem (1524). Úspora času i sil je výrazná, protože dolní a horní stanici lanovky dělí 750 m výšky a pěší výstup by si vyžádal asi 2 a půl hodiny.



Ze Snilovského sedla se otevřou výhledy na hřeben Malé Fatry, jehož přechod však není žádnou pohodovou procházkou, protože v cestě stojí několik vrcholů (Chleb, Hromové, Steny (1572), Poludňový grúň (1460), Stoh (1607) a případně ještě i Veľký Rozsutec), mezi nimiž se výška sestupy opakovaně ztrácí a pro turistu, který si pod hřebenovkou představuje něco, jako je trasa mezi Pustevnami a Radhoštěm v Beskydech, to může být (a také pro mě v r. 2010 bylo) nečekaným překvapením a u slabších jedinců neustálé výstupy a sestupy mohou vyvolat pocit beznaděje.



Při pohledu ze Snilovského sedla na opačnou stranu uvidíme vrchol Veľkého Kriváně, kam je jen 40 min cesty, a tak není divu, že sem směřuje nejvíc výletníků. Odměnou je kruhový výhled.



Samotný vrchol Veľkého Kriváně však nejvíce vynikne při pohledu z většího odstupu, na následujícím snímku je v záběru od Chlebu.



Zhruba na polovině cesty ze Snilovského sedla na Veľký Kriváň je rozcestí, kde je možné odbočit k Malému Kriváni. Ten je trochu stranou zájmu, turisté se většinou vrací do Snilovského sedla a zdatnější pak přechází na hlavní hřeben Malé Fatry, přitom cesta k jeho vrcholu je zajímavější než u většího "bratra". Celá je patrná z následujícího snímku ze sestupu z nejvyššího vrcholu, vrch v popředí se jmenuje Pekelník (1609), Malý Kriváň je nejvyšší vrch v levé části.



Trasa k Malému Kriváni je ale také dost členitá. Stoupání z rozcestí na vrchol Pekelníku je nenáročné, následuje však klesání do sedla Bublen (1510), za nímž cesta záhy znovu klesá, aniž by někde byla uvedena informace o nadmořské výšce v nejnižším bodu (může to být téměř o dalších 100 m níže).



Když dospěje až sem, zjistíme, že k Malému Kriváni nás (zejména v počátku) pro změnu čeká prudší stoupání.




Zajímavé jsou i pohledy zpět k Pekelníku a Veľkému Kriváni v pozadí a také (na druhém snímku) do údolí a na vzdálený horizont, kde vrch v popředí vlevo je Kraviarske (1360).




Na Malý Kriváň se místy jde po ostrém hřebeni.



Na vrcholu je zídka, v jejímž závětří by bylo možné přečkat i noc.



Po návratu na Snilovské sedlo ještě před nástupem na lanovku stojí za to zajít na nedaleký Chleb.


Nabízí výhledy na vrcholy hlavního hřebene - Hromové, Steny (na druhé z následující dvojice fotografií nejsou vidět), Poludňový grúň i Veľký Rozsutec a Stoh v pozadí.




Také jsou odtud vidět Roháče v Západních Tatrách a jak bylo uvedeno v úvodu, v opačném směru Veľký Kriváň.



Orientační časy výletu:
Snilovské sedlo - Veľký Kriváň 40 min, Veľký Kriváň - Malý Kriváň 1 hod 25 min, Malý Kriváň - Snilovské sedlo 1 hod 30 min, Snilovské sedlo - Chleb a zpět 1 hod.


Další články


Kam dál