DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Jezero Loch Ness a tajemná příšera z dávných věků

13. dubna 2018 v 0:04 | Miloš |  Příroda
Jezero Loch Ness leží na severu Skotska v malebném hornatém kraji a magnetem je i zřícenina středověkého hradu Urquhart ze 13. století na jeho břehu.



Rozlohou 56 km čtverečních je ve Skotsku druhým největším, na délku má 36 km a největší šířka je 2,7 km. Množstvím vody, které zadržuje, je však největší, protože je velmi hluboké, průměrná hloubka je 132 m, největší 227 m a dno pod nánosy bahna je v hloubce víc než 300 m.


Prvořadým turistickým cílem se Loch Ness stalo ale hlavně zásluhou svědectví lidí, kteří v jezeře zahlédli tělo prehistorického ještěra značných rozměrů. Těch už podle informací v muzeu Loch Ness Visitor Centre evidují více než 3 tisíce a další stále přibývají. Podle zlých jazyků se v záznamech vyskytují hlavně majitelé penziónů a hotelů v okolí jezera, kteří se tak snaží přilákat turisty do odlehlých končin (z Londýna vzdálených asi 1000 km). V každém případě se to daří, v rámci Skotska se tam nevydat je totéž jako v Paříži nechat bez povšimnutí Eiffelovku nebo Louvre.



První zmínka je ze 6. století. Podle legendy ji jeden mnich nejen viděl, ale dokonce se s ní utkal jako s pohádkovým drakem, aby zachránil svého druha. Protože není pravděpodobné, aby obluda mohla mít 1500 let, údajně jde o potomky Nessie a v jezeře žije celá kolonie těchto ještěrů, kteří se skrývají v hlubinách v neprostupné tmě.

Hlavním důkazem přítomnosti ještěra (či ještěrů) v jezeře měla být známá fotografie z r. 1934, pořízená váženým londýnským chirurgem Robertem Wilsonem, jenže později se ukázalo, že se stal obětí mystifikace a ve skutečnosti vyfotografoval maketu krku a hlavy ještěra, připevněnou na dětskou ponorku.

Proto asi také mají ponorku v turistickém centru u jezera, na potápění do stametrových hloubek totiž moc nevypadá, spíš jako kdyby vypadla z animovaného filmu Yellow Submarine od Beatles.



Falešnou Nessie se svým synem nastražil lovec Marmaduke Wetherell, jehož odlitek stopy obrovského zvířete, jímž měla být Nessie, byl odhalen jako podvod a místo slávy mu přinesl posměch v novinách. Wetherell se chtěl pomstít novinářům z Daily Mail a zesměšnit je, jak skočili na špek, ale své tajemství si nakonec vzal do hrobu a pravdu prozradil až o 40 let později jeho syn.

Věrohodným dokladem se zdála i fotografie z novější doby, ukazující hřbet velkého zvířete. Její tvůrce George Edwards, který provozuje na jezeře výletní loď, si však z veřejnosti jen vystřelil a hřbet vytvořil ze skla z uhlíkových vláken.

Jezero zkoumali i seriózní vědci, např. Japonci v 80. letech, ale ani pečlivé "pročesávání" hlubin sonary a filmování z ponorek nepřineslo nic víc než nejasné záběry snad i pohybujícího se živočicha značné velikosti, ale mohla to také být hejna ryb, kmeny potopených stromů či optické klamy.



Po vodní ploše křižují výletní lodi a plachetnice a výletníci doufají, že budou mít větší štěstí.





Když to však nevyjde, mohou si alespoň prohlédnout věrnou napodobeninu plesiosaura, druhohorního ještěra, který dorůstal 20 m a kdo ví, zda tu ještě není s námi i dnes.



Bez namočení prstů v jezeře nikdo neodejde, ale nedoporučuje se plavat dále od břehu, protože co kdyby jeden z ukrytých ještěrů měl zrovna hlad.

 

Michal Prokop & Framus Five - Brno, 28. března 2018

31. března 2018 v 20:33 | Miloš |  Hudba
Michal Prokop (1946) v 60. letech zpíval převzaté soulové a rhythm and bluesové skladby, ale už v r. 1970 nahrál první autorské album Město Er, jejíž titulní skladbu složil na text básníka Josefa Kainara. O jeho následující hudební kariéře jsem přehled neměl, a nebyla nijak oslnivá, ale od poloviny 80. let o sobě zase dal výrazně vědět třemi výbornými alby: Kolej Yesterday (1984), Nic ve zlým, nic v dobrým (1987) a Snad nám naše děti prominou (1989).

V 90. letech se Prokop nechal zlákat politikou, byl poslancem Federálního shromáždění a později i Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a také náměstkem ministra kultury. Po úpadku strany ODA, jíž byl členem, na rozdíl od mnoha jiných nepřeběhl do jiné strany, ale uplatnil se jako moderátor talk show Krásný ztráty.

V roce 2000 se k hudbě vrátil a vydal další dvě alba - Poprvé naposledy v r. 2006 a Sto roků na cestě v r. 2012. Ještě jsem ho na koncertu neviděl, a tak jsem si jeho vystoupení v brněnském hudebním klubu SONO moderní multifunkční budovy nemohl nechat ujít.


Zvlášť když vedle pěveckých i skladatelských kvalit Michala Prokopa jeho doprovodnou skupinu Framus Five tvoří výrazné individuality, mezi nimi vyniká zejména jazzrockový kytarista Luboš Andršt a houslista Jan Hrubý, který hrával i s Etc… Vladimíra Mišíka a hraje se Supergroup.cz, sdružením našich nejlepších rockových hudebníků.

Úvod obstarala zpěvačka Dáša Ubrová. Obyčejně se předskokani berou jako nutné zlo před nástupem hvězd, ale jejích pět písniček příjemně naladilo.



A Michal Prokop s Framus Five přidali svých třináct.

1. Kolej Yesterday (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Začínat koncert snad největším hitem bylo hodně překvapivé a sebevědomé. Na stejnojmenném albu se Prokop poprvé potkal s básníkem a textařem Pavlem Šrutem a hudebním skladatelem Petrem Skoumalem. Zpěvák na vznik písně vzpomíná ve videu a přes generační výpověď sám s bydlením na koleji žádnou zkušenost neměl a ani po ní netoužil.



2. Blues o spolykaných slovech (Michal Prokop/Jiří Žáček)
V písni se zpívá "až si pro mě přijdou funebráci" a dříve jsem myslel, že se tak i jmenuje. Obrat mně pak posloužil k názvu jednoho článku.
Prokop si skladbu zřejmě velmi považuje, protože průřezové album jeho největších hitů z r. 1990 před odchodem do politiky nese jméno Až si pro mě přijdou. Na YouTube je řada videí, kde ji zpívá s mnoha dalšími zpěváky, např. s Lubošem Pospíšilem, Vlastou Redlem a dokonce i s Lucií Bílou.

3. Bitva o Karlův most (Jan Hrubý/Pavel Šrut)
Touto písní nečekaně rychle skončil blok starších písní.
"Má vlasy do pasu" a v Koleji Yesterday "to tenkrát ještě rostly holkám vlasy."
Vidím to stejně, děvčata, s dlouhými vlasy vám to sluší mnohem víc.



4. Poprvé naposledy (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Titulní píseň z prvního alba po návratu na hudební scénu. Prokop o albu prohlásil, že očekával v duchu jeho názvu jeden koncert a konec, ale diváci si oblíbili i nový repertoár a ten dnes tvoří větší část playlistu.

5. Virtuální realita (Luboš Andršt/Pavel Šrut)
Skladbu krásně podkresluje kytara L. Andršta, autora hudby. My, v blogosféře, o virtuální realitě víme své.



6. Zloději času (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Lyrická píseň Zloději času byla poslední ukázkou z alba Poprvé naposledy. Kdybych věděl, kde se k času navíc dá přijít, hned tam běžím. Alespoň 3 hodiny denně by se hodily.

7. Zatmění (Michal Prokop/Jan Lacina)
Zatměním zpěvák uvedl své poslední album Sto roků na cestě. Název skladby evokuje téma z astronomie, ale zatměním je stav mysli.



8. Stodolní (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Prokop se před odehráním písně ptal diváků, kdo zná ulici Stodolní v Ostravě, přihlásilo se nás asi jen pět. V pořadu Krásný ztráty o ní mluvil s jedním nekonformním členem "ostravské kavárny" (docentem z VŠ, který chodí na zastupitelstvo v oblečení Batmana) a ten o ulici bájil, jak Ostravu proslaví. Jenže já ulici znám jen ve dne, kdy na ní není vůbec nic zvláštního, ožívá až po setmění. Pavel Šrut, když pořad viděl, hned napsal text a Petr Skoumal ho pak zhudebnil.

9. Kartáček na zuby (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Skvělý skladatel a hudebník Petr Skoumal bohužel před několika lety zemřel a Kartáček na zuby je jeho poslední skladbou. S neméně skvělou Andrštovou kytarou byla jedním z vrcholů rockově laděných skladeb.



10. Sto roků samoty (Michal Prokop/Pavel Šrut)
Básník a textař Pavel Šrut se věnuje i překladům knih a do svých textů vkládá odkazy na literaturu.
Slavný román Gabriela Garcii Márqueze, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, jsem četl asi před 5 roky a rád bych ho měl v literární rubrice, ovšem zapamatovat si desítky postav a vyznat se ve všech těch Aureliánech je nemožné. Hodně mě ale zaujalo, že spisovatel ve svém epickém rozmachu nehleděl na věk hrdinů a jedna z hlavních hrdinek se dožila 145 let.
I v této skladbě je výrazně slyšet kytarista Andršt. Vůbec se zdá, že Framus Five v nových skladbách dost přitvrdili.

11. Boom Boom z r. 1967 od Johna Lee Hookera bylo vzpomínkou na Prokopovy rhythm and bluesové hudební začátky. Proti originálu ji s Framus Five hraje a zpívá ve svižnějším tempu. V triu s Lubošem Andrštem a Janem Hrubým jako jediní z východního bloku měli možnost si zahrát na Chicago Blues Festivalu. Zpěvák poznamenal, že tam bohužel nebyli jako Rolling Stones ve dvaceti letech, kdy se mohli hodně naučit, ale až po šedesátce. Jak však Michal Prokop dodal, "i po šedesátce furt dobrý."


Boom Boom mělo být poslední skladbou, ale samozřejmě přišly i přídavky.

12. V baru jménem Krásný ztráty (Michal Prokop/Pavel Šrut)
Skladba je také z alba Kolej Yesterday, ale asi nejvíc vešla ve známost jako znělka Prokopovy talk show. V ní zaujme také výkon klávesisty.

13. Noc je můj den (Luboš Andršt/Michal Bláha).
Závěrečnou skladbou se zpěvák vrátil k prvnímu českému albu Město Er. Podle autorství skladby je dobře vidět, jak dlouhodobá je Prokopova spolupráce s kytaristou Andrštem. Za nedlouho mohou slavit společných 50 let.



Koncert byl opravdu výborný, Michal Prokop nežije ze starého repertoáru a dokonce si dovolil luxus nezařadit titulní skladby dvou ze tří ceněných alb z 80. let, a sice Nic ve zlým, nic v dobrým (Michal Prokop/Pavel Šrut) a Snad nám naše děti prominou (Michal Prokop/Vladimír Merta), k nimž navíc napsal hudbu. Zvlášť ta poslední s textem písničkáře Vladimíra Merty o ztrátě ideálů mně kdysi vzala dech.

Georges Seurat - pointilismus, vědecký přístup k malbě

20. března 2018 v 9:05 | Miloš |  Výtvarné umění
Nejvýraznější změnu do malířství 2. poloviny 19. století přinesli impresionisté, snažící se zachytit prchavý okamžik atmosféry v přírodě či duševního rozpoložení osob.
Jejich obrazy jsou zblízka charakteristické znatelnými tahy štětce v nemíchaných barvách a účinek se dostaví až po odstoupení do větší vzdálenosti od obrazu.

Převládající vkus a vliv akademických malířů a kritiků, výsměšně označujících díla impresionistů za nedokončená, znemožňoval vystavovat jejich obrazy na oficiálních akcích. Ti ale na přímluvu císaře Napoleona III. v Salonu odmítnutých (Salon des Refusés) a později v Salonu nezávislých (Salon des Indépendants) dostali možnost oslovit veřejnost, postupem doby získávali stále větší pozornost a někteří i zájem obchodníků a sběratelů umění, až nakonec se impresionismus stal novým směrem určujícím měřítka kvality.

Ve značně různorodé skupině impresionistů byli však i malíři, kteří se odlišovali od "ryzího" stylu, představovanému zejména Claudem Monetem, Augustem Renoirem, Camillem Pissarrem a Alfredem Sisleym, a hledali svůj vlastní výraz.
Dnes jsou řazeni do kategorie postimpresionismus a za nejvýznamnější představitele jsou považováni Paul Cézanne, Paul Gauguin a Vincent van Gogh.

Svébytný styl objevil Georges Seurat (1859-1891), malíř o generaci mladší než většina známých impresionistů. Opřel ho o vědecké poznání zákonů optiky. Stejně jako ostatní nemíchal barvy na paletě, na plátno ale nanášel jen barevné tečky (body), jejichž shluk a barevná škála v odstupu vyvolá výsledný dojem.
Protože v angličtině i francouzštině bod je point, Seuratovu stylu se dostalo označení pointilismus.

Z následujících tří obrazů Přístav v Port-en-Bessin za přílivu (Harbour at Port-en-Bessin at High Tide) je z Musée d'Orsay v Paříži a další dva - Večer v Honfleur (Evening, Honfleur) a Večer v Grandcamp (Grandcamp, Evening) - z Museum of Modern Art v New Yorku.
Stejně jako všechny ostatní obrazy od moře jsou z Normandie, z letoviska Grandcamp a jeho okolí.







Seurat vypracoval teorii, kde se pokusil umění vymezit technickým popisem.
"Někteří říkají, že vidí poezii v mých malbách, já vidím jen vědu." (Some say they see poetry in my paintings; I see only science.)

"Umění je harmonie. Harmonie je analogie protikladů, analogie podobnosti tónů, odstínů, linií, zohledňuje dominantní složky a závisí na osvětlení, v kombinacích, které jsou klidné nebo smutné." (Art is Harmony. Harmony is the analogy of opposites, the analogy of similarities of tone, of tint, of line taking account of a dominant and under the influence of the lighting, in combinations that are calm or sad.)

Protiklady jsou: u tónu světlejší a tmavší; u odstínu komplementární barvy, tj. červená a její komplement zelená, oranžová a modrá, žlutá a fialová; u linií ty, které svírají pravý úhel." (Opposites are: for tone, a more luminous/lighter one for a darker one; for tint, the complementaries, that is, a certain red opposed to its complementary, etc. red - green, orange - blue, yellow - violet; for line, those making a right angle.)

"Radost je v tónu světelně dominantní, v barvě teple dominantní, v linii směřuje nad horizontálu. Klid je v tónu rovnováhou temnoty a světla, v barvě teplého a chladného a v horizontální linii. Smutek je v tónu tmavě dominantní, v barvě chladivě dominantní a v linii klesající." (Gaiety of tone is the luminous dominant, of tint, the warm dominant, of line, lines above the horizontal. Calmness of tone is the equality of dark and light; of tint, of warm and cool, and the horizontal for line. Sadness of tone is the dark dominant; of tint, the cool dominant, and of line, downward directions.)

"To znamená, že výrazovým prostředkem je optické mísení tónů, odstínů barev (místních barev a barvy světla: Slunce, olejových lamp, plynu atd.), tj. světel a jejich reakcí (stínů) podle zákonů kontrastu, gradace (gradační křivka ve fotometrii vyjadřuje závislost zčernání fotografické emulze na logaritmu osvitu) a jasu." (The means of expression is the optical mixture of tones, of tints (of local colour and the illuminating colour: sun, oil lamp, gas, etc.), that is, of the lights and of their reactions (shadows) following the laws of contrast, of gradation, of irradiation.)

Malíř se často nespokojoval se zarámováním obrazů a do řady z nich svou pointilistickou technikou rám přimaloval, jak je vidět na zhruba polovině prezentovaných obrazů, zvlášť zřetelné je to v následujících třech.
Říční krajina s člunem (River Landscape with a Boat) z Metropolitan Museum of Art v New York, Le Bec du Hoc, Grandcamp a Gravelineský průplav (The Channel of Gravelines) z National Gallery v Londýně.



Mohutný skalní blok na normandském pobřeží Le Bec du Hoc u letoviska Grandcamp na následujícím obraze se nedochoval, byl zničen bombardováním během 2. světové války.




Z figurálních maleb vyniká obraz Koupání v Asnières (Bathers at Asnières, National Gallery, Londýn). Na břehu Seiny v pařížském předměstí Asnières Seurat našel scenérii pro svůj první rozměrný obraz (má šířku 301 cm a výšku 201 cm). Než jej namaloval, pořídil celkem 14 přípravných studií, na nichž zobrazil most v Courbevoie, sedícího chlapce, mužské postavy, detaily oblečení, šaty a klobouk.


Na jeho obrazech se objevují i zvířata, příkladem je Chlapec s koněm (Boy with Horse), vystavený v Scottish National Gallery v Edinburghu. Tento obraz byl současně také jednou ze studií k obrazu Koupání v Asnières, kde se kůň ale nakonec neobjevil.


Cirkus (The Circus) z Musée d'Orsay v Paříži je posledním Seuratovým dílem před jeho náhlou smrtí. Už ho nedokončil, ale i tak patří mezi jeho vrcholná díla. Malíř na rozdíl od jiných, většinou staticky působících obrazů, do něj vdechl dynamiku v pohybu krasojezdkyně, saltu akrobata a gestu klauna. V odstupňovaných řadách hlediště současně vyjádřil odlišné postavení diváků na společenském žebříčku.



Přestože se malíř stranil společenského života (až po jeho smrti se zjistilo, že měl milenku a 2 děti) a zemřel ve velmi mladém věku 31 a čtvrt roku, stačil ovlivnit řadu dalších malířů, nejvýrazněji Paula Signaca, i když ten spíš než body pokrýval plátna malými čtverečky, dnešní počítačovou terminologií bychom řekli pixely.
Kouzlu Seuratova stylu na několik let podlehl také Camille Pissarro a promítl se i do několika děl Vincenta van Gogha.

Navzdory úzké vazbě na rodnou Paříž, z které s výjimkou letního pobytu u moře v Normandii nevytáhl paty, jeho obrazy jsou dnes v majetku významných galerií celého světa, zejména v anglicky mluvících zemích, jak je patrné z většiny fotografií.
Jedním obrazem se díky odkazu proslulé Kramářovy sbírky může pochlubit i Národní galerie v Praze. Je jím Přístav v Honfleur (La Maria, Honfleur).



Nejslavnějším Seuratovým obrazem je Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte (A Sunday Afternoon on the Island of La Grande Jatte), který je současně pokládán za jedno z nejvýznamnějších děl 19. století, vlastní ho Art Institute v Chicagu.

I k tomuto obrazu malíř zhotovil větší počet studií, ta na následujícím snímku je vystavena v Museum of Modern Art v New Yorku.



Seuratova utajená žena se na jeden obraz také dostala, jmenuje se Pudrující se mladá žena (Young Woman Powdering Herself), obraz je k vidění v Courtauld Institute of Art v Londýně.
 


Kuala Lumpur (3) - Menara Tower

11. března 2018 v 22:45 | Miloš |  Věda a technika
Přirozenou touhou člověka je kochat se výhledy, horolezci šplhají na vrcholy, jako houby po dešti přibývají nové rozhledny (před více než 10 lety jsem koupil 4 díly průvodců Po rozhlednách a starých hradech a další možná vycházejí), dynamicky se rozvíjející velká města bohatých států se trumfují, kdo postaví vyšší mrakodrap, vyhlídkové kolo, a do této kategorie patří i televizní věže, které vedle telekomunikačních funkcí se staly i vyhledávanými turistickými cíli.

Na rozdíl od vyhlídkových kol, kde tento zážitek netrvá víc než půl hodiny, součástí prstenců televizních věží bývají restaurace, které se otáčejí kolem své osy a od dobrého jídla a pití je možné pozorovat městské panorama a okolí do vzdálenosti desítek kilometrů, dokud jsme ochotni přiobjednávat další položky z ne zrovna levných menu.

Nejvyšší televizní věží je Tokyo Sky Tree z r. 2012 (634 m), 600 m má televizní věž v čínském Kantonu (Canton Tower) a 553 m CN (Canadian National) Tower v Torontu. Evropský výškový primát drží televizní věž Ostankino v Moskvě (537 m), která byla postavena k 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce a v letech 1967-1975 dokonce byla nejvyšší stavbou na světě.
Výrazné věže jsou také u našich sousedů: Berliner Fernsehturm (368 m) ve východní části Berlína na Alexanderplatzu (v angličtině uváděná pod názvem Alexander Berlin's Capital Tower) a Donauturm (Danube Tower/Dunajská věž, 252 m) ve Vídni.


Velmi působivou věží je Oriental Pearl TV Tower (Perla orientu, 468 m) v Šanghaji (na předchozím snímku), tam jsem ale dal přednost mrakodrapu Shanghai World Financial Center (492 m), proto zde zmíním jinou asijskou perlu - Menara Tower v malajské metropoli Kuala Lumpur.



I když má 421 m, je ve stínu slavných dvojčat Petronas Towers, dvojvěžového mrakodrapu, který po dokončení v r. 1998 se 452 m se na 6 let stal nejvyšší obytnou budovou na světě.




Menara Tower ale nabízí výhled z 280 m, zatímco lávka Skybridge, která spojuje věže mrakodrapu a odkud je možné se do okolí dívat, je "jen" ve 170 m.



A tady jsou obě dominanty města spolu a vpravo od nich třetí - Palác kultury (Palace of Culture/Istana Budaya), jehož architekt se nejspíš inspiroval Operou v Sydney.



Příchod k televizní věži vede zahradou, která nemá daleko k nefalšované džungli.



Cedule varuje před nebezpečnými živočichy - jedovatými hady, rovněž jedovatými stonožkami, které zde dorůstají až 20 cm, škorpiony a divokými včelami. V případě deště a bouřky se doporučuje místo opustit, zřejmě v takových situacích mívají špatnou náladu.



Některá zvířata jsou naštěstí v teráriích. Kdo však projeví zájem, vytáhnou mu hroznýše a může se nechat obtáčet.



Běhají tu opice a jsou opravdu drzé - jak opice. Jedna manželce skočila na ramena a chtěla si odnést slaměný klobouk.



Nápadníci by objekty své touhy sem mohli lákat na sbírku motýlů. Sestava exotických rostlin na pravém snímku svými pohárky prozrazuje masožravé choutky.


Když džunglí úspěšně pronikneme, jsme konečně u věže. Zdání přírody zde ještě budí odpadkové koše ve tvaru velkých ananasů.


Viditelnost bohužel nebyla ideální.





Petronas (Twin) Towers jsou odtud navíc v zákrytu.



Bazény na střechách v našem paneláku můžeme jen závidět.


Josef Váchal - Krvavý román

28. února 2018 v 23:38 | Miloš |  Literatura, divadlo, film
Josef Váchal (1884-1969) byl svérázný umělec mnoha zájmů, do historie se zapsal jako malíř, grafik, řezbář, ilustrátor, sochař, ale psal i prózu a básně.

Z jeho malířského díla je asi nejznámější vnitřní výzdoba zdí domku sběratele umění a tiskaře Josefa Portmana v Litomyšli, z něhož se později stalo muzeum Portmoneum.



Fotografovat se tam nemůže, reprodukce v knize chrání copyright, ale Googlem malby snadno najdeme.

Váchal byl vyhledávaný také jako tvůrce ex libris - listů s perokresbou, které si zájemci u malířů nechají zhotovit na zakázku a pak je vlepí do knihy, a tím se vytvoří originální tisk. Z přemíry práce si musel vybírat. Na loňské výstavě ex libris v Litomyšli to dokumentoval jeho citát: "Lidem, co málo známe, ex libris už neděláme. Z kšeftu tedy nic, se soudružským tě pic."



Z ironie citátu je zřejmé, že myšlenkami socialismu zrovna nehořel, byl také oficiálními kruhy ignorován a uznání se mu dostalo udělením titulu zasloužilý umělec až 5 dnů před smrtí. Současně jen o 6 dnů přežil svou družku Annu Mackovou, rovněž malířku a grafičku, s níž po smrti první manželky měl složitý vztah, poznamenaný Váchalovou vznětlivou povahou.

Mezi Váchalovými literárními díly největší pozornost vzbudil Krvavý román z r. 1924, který stejně jako další knihy sám ilustroval a v nákladu 1 až 25 ks tiskl a vázal, Krvavý román vydal v 17 exemplářích.

Některé ilustrace byly přeneseny jako sgrafita na zdi domů v ulici Josefa Váchala v Litomyšli a jejich fotografie prokládají tento text.




Autor se v úvodní části knihy vyznává z obdivu k šestákovým románům plných úkladů, vražd a velkých citů a pak představí svůj román v tomto stylu.

Několik citátů z autorovy zanícené polemiky na obhajobu jeho oblíbené literatury, které měl velkou sbírku:
"… mezi jedním stem krváků nalezl jsem jich pouhých dvacet, ve kterých počet vražd přesahoval číslo padesát.
Mordů úkladných neb připravených nalezl jsem v jednom stu krvavých románů celkový počet 2400 případů, průměrně tedy 24 vražd v jedné knize.
….
Moderní román, popisuje-li akt vraždy, co podrobností shledává, jakých popisů vnitřku rozbouřeného se odvažuje, jen aby zdůvodnil autor onen příšerný čin; velmi opatrně podpírá jej duševními pohnutkami a pečlivě uváženou psychologií vraha a jeho oběti.
Rozumí se, že podobné líčení zabere celou řadu stran a vzdor své důkladnosti čtenáře mnohého s trochu živější fantasií nikdy neuspokojí.
Oč důkladnější a lepší je střízlivý a jednoduchý popis vraždy v krvavém románu, při kterém oběť svou vrah umlátí a neví ani proč.
V řádném krváku krev není nikterak vzácná šťáva a když někomu projde srdcem chladná ocel dýky, nebo mu někdo vpálí kulku do břicha, nenaříká příliš, jako se to v slušných románech stává, nejvýše se zaklením odejde ze světa.
….
Rovněž jako u zločinu i popis vášní a smilstva bývá velice stručný, mnohdy daleko stručnější než choulostivá místa ve Starém zákoně.
….
Všechny historie národů, dějepis a kroniky musely by se pojmenovati krváky, protože se vraždami a hromadnými masakry jen hemží.

Nemůže tedy krvavý román čtenáře nikterak zkaziti a k zločinu dovésti, jak se všeobecně za to má.
Naopak: z každého krvavého románu může užitečnou čerpati morálku, kterak každá příkoří a utrpení bohatě na konec odměněno bývá a žádný zločinec trestu neujde, což říci nelze o skutečných, kol nás se natrefujících případech."

Už jen pro následující větu román během normalizace nemohl vyjít:
"Vraždy v krvácích jsou vymyšleny, v socialismu jsou skutečností, vizte Rusko!"

Váchalovi však ležela v žaludku také církev, zejména jezuité, i bigotní věřící.
"Známo, že v pozůstalosti po H. Ibsenovi nalezena byla obsáhlá bibliotéka, sestávající z řady krvavých románů, z nichž tento znalec drsného životního osudu lidí pudových, převážnou většinou své zkušenosti obohacoval.
V pozůstalosti našich českých očisťovatelů literatury od braku a krvasů ovšemže podobné literatury nenajdeme; nejvýše škváry od vlasteneckých spisovatelů, …, nebo literární šmejdy moderních křesťanskokatolických neb socialistických básníků."



V lásce a citech je krvavý román také morálnější.
"Nevinné a cudné dívky … v sešitu 120-tém se staly manželkami hrabat a vévodů, nebo hrdinně skončily svůj život s milovaným loupežníkem.
V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitostí podjímati se tak romantických zkoušek, dojdou ke štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení neb socialistickou legitimaci v kapse.
… svedl-li nějaký chlípník nevinnou pannu, nechal autor vyrukovati jednomu stu osob, které do padesátého sešitu napáchaly dva tucty vražd; dnes skončí to i v nejroztahanější knize bez obětí, buď smírem neb alimenty, či nejtragičtěji nanejvýše třemi životy."



Lidé věděli, v jaké literatuře je popsán skutečný život.
"Každý kolportér by si rozmyslel roznášeti po vesnicích spisy Hálkovy nebo Máchův Máj - byli by mu s tím ukázali dveře - za to přinesl-li další pokračování románu, třeba sensačního Tajemství zámku Felseku, nebo vysoce poutavého románu Marietta, dcera hraběte z Montfillonu aneb Osudné následky padělané závěti, byl všade čekán, vítán a pohoštěn.

Příští generace nepochopí, kterak bylo za našich časů možno jistým lidem čísti takové ty suchopárnosti, jakými např. jsou různé sociologie a Marxův Kapitál, a neznati většinu lidových románů, z nichž se pravdivěji a způsobem zábavnějším dozví totéž."

Po 60 stranách teoretického rozboru kvalit krváků, kam Váchal zařadil i inzerát na zakoupení mnoha děl, která mu ve sbírce chyběla, z nich mně utkvěl zvlášť autor Červený Benada, kterého jako příkladného zmiňuje několikrát, přešel k svému pokusu ideálního krvavého románu. Protože u takových románů byl také velmi důležitý název, vyhrál si s ním a dílo pojmenoval takto: Mordýřská královna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě čili Mátoha a popravenec, tj. Tajní duchové na pirátské lodi neboli Krvavá nohavice čili s poctivostí nejdál dojdeš aneb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích či Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u černého lesa.

V názvu jsou obsaženy všechny nesouvisející vrstvy románu. Autor nezapomíná na žádný atribut dobrého krváku:
"… z ulic barcelonských vnikala do jizby tajnými pod palácem sklepeními meluzína a přinášejíc příšerný zápach škvařícího se masa upalovaného za živa kacíře …

Vytahuje z holínky široký nůž a jako šelma vrhá se k lísající se ku knížeti milostnici."

Páter Bruno přinesl na patologii pytel se zesnulou jeptiškou Elzevírou a požádal, aby ji "v nějaké kádi do lihu uložili tak, aby se tělo její do příštího léta neporušené zachovalo a mohla pak býti co zázračně uchovaná prohlášena za svatou. Tím vzejde klášteru od lidu věřícího tučný zisk"
Jenže jeptiška byla jen zdánlivě mrtvá a najednou otevřela oči. "Hrůzou počala se lomcovati, neb spatřila vedle sebe zbytek nedojedené večeře zřízence Kuby: osmažené člověčí koleno a lidské ledvinky na paprice."
Kuba měl také udírnu. "Udil tam mrtvoly z pathologie a prostřednictvím kvardiána Brůny dodával je klášteru sv. Sulcipiciusa, kde Bruno z nich vyvářel polévku. Proto byla ta polívka pro chudý lid tak výtečná, že masa na ní bylo dost a mnoho nestálo."
Elzevíra nakonec odletí se zednářem uprchlým z blázince. "Neseni jsou balonky, jež tam zednář sestrojil z vysušených močových měchýřů, které z mrtvol vyřezal a příslušným plynem naplnil."



Autor věděl, že hrůzu je třeba vyvažovat, aby čtenář z ní nakonec neotupěl.
panělští inkvizitoři polevili v mučení kacířů a řev trápených vystřídalo zbožné Ave Maria."

Mladému pomocníku malíře se poštěstilo získat zakázku na namalování Panenky Marie a protože byl ostýchavý, modelku šel hledat do nevěstince. Mladík se jmenoval Fragonard a je otázkou, zda Váchal v tom nenaráží na skutečného malíře Jeana-Honoré Fragonarda (1732-1806) z období pozdního rokoka a v něm na sebe sama. Zahleděl se do hezké nevěstky, která byla ještě pannou. Schválně si totiž každý den oči cibulí natírala, aby se jí zarosily a vypadala, že je nakažená triplem.
"Fragonard byl zjevem toho andílka celý rozpálen a musel svou vášeň násilím zadržovati. Jako čestný muž nesměl svému chtíči vyhovět, aby ta ctnostná panna si o něm nepomyslela, že je také nějaký chlípník."

Námořníci si zpříjemňovali život na moři grogem. "Ten grog se vařil asi tak, že na tři vědra čistého lihu přidaly se dvě lžičky rumu, aby ten nápoj nebyl tak silný."



Přepadli je však piráti a poškodili jejich loď tak, že se zadní část potopila. "Ve vlnách zmizelo kormidlo i s kormidelníkem, který nepřestal do své smrti si libovati, že si vzal dvojitou porci odpustků, a tudíž že rovnou do nebe povandruje."

"Korzár na jedno máchnutí širočinou rozetnul svého protivníka vejpůl jako hada a ještě přibral dvěma jiným ruce i nohy…. moře bylo těmi osekávanými údy celé zkrvavělé; četné dravé ryby požíraly ty údy hned, jak do vody dopadly, velmi hltavě a s chutí. Ty ryby z toho měly radost, protože ustavičně vrtěly svými ocasy."

Rodriguez, statečný kapitán námořníků, zapálil sudy s prachem a plaval pryč. Ale zaútočil na něj žralok a stahoval ho pod vodu. "Rodriguez počal kolem sebe zběsile kopati, až se mu podařilo tomu žralokovi vykopnout oko. Následkem toho se žralok kramfleku pustil a zahanbeně odplaval."

Všechno tak dobře dopadne. Váchal se do děje nakonec začlení i v podobě autora a nakladatele Paseky, jehož vrcholným počinem je Krvavý román. To pak bylo inspirací k založení nakladatelství Paseka, které jej v r. 1990 vydalo v nákladu 40 tisíc ks.

Román vyšel i ve zvukové podobě, namluvený Leošem Suchařípou, a v r. 1993 jej jako svou režijní prvotinu zfilmoval kameraman Jaroslav Brabec. Film jsem ještě nedokázal zhlédnout celý, na ČSFD jsou na něj rozporuplné reakce.

Další články


Kam dál