DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Slavkovský les (1) - Loket, Svatošské skály, Horní Slavkov a Krásno s rozhlednou

15. května 2018 v 12:44 | Miloš |  Turistika
Území Slavkovského lesa si po 2. světové válce a odsunu německého obyvatelstva jako výcvikový prostor vyhlédla armáda a i když ten už byl dávno zrušen a vojenské stavby zde neuvidíme, jako kdyby civilistům nevstřícné poměry přetrvávaly dodnes. Místo Kladská, kde jsme měli zajištěno ubytování v Loveckém zámečku, není pokryto signálem mého mobilního operátora, a jak jsem slyšel, nejen jeho, nebyla tak dostupná ani mobilní data a internet, heslo k WiFi na recepci odmítli sdělit, protože by se prý systém mohl stát neprůchodným a z registrační pokladny by neodcházely zprávy do EET.

Slavkovský les je částí Karlovarské vrchoviny, jeho nejvyšším vrchem je Lesný s pouhými 983 m n. m., a turistické trasy proto nevyžadují překonávání velkých výškových rozdílů. Kraj je však pěkný a najdeme zde hrad, zámek, lázně, vodní plochy i pozoruhodné skalní útvary.

Jako výchozí místo jednoho z výletů jsme vybrali městečko Loket s impozantním středověkým hradem z 12. století, tyčícím se nad řekou Ohře.



Záběr hradu z odstupu z přední strany byl bohužel proti Slunci, lépe tak vyšel od vstupní brány a zezadu.


Hezká je i samotná obec Loket, Ohře obtáčí celé centrum podobně jako Vltava Český Krumlov.



Mají zde i sochu Johanna Wolfganga Goetheho (1749-1832), který na sklonku života navštěvoval západočeská lázeňská města a dokonce zde v kmetském věku ještě zahořel citem k mladičké Ulrice von Levetzow.



Stezka kolem řeky je rájem cyklistů a řeka vodáků, kteří hojně využívají kemp vzdálený jen 1 km od centra Lokte.


Dalších 5 km odtud je přírodní div - Svatošské skály.



Žulové útvary, vysoké až 50 m, podle pověsti představují zkamenělý svatební průvod. Místo inspirovalo umělce z doby romantismu (včetně Goetha) a pověst se objevila také v pohádce bratří Grimmů. Názvy skal jsou patrné z výřezu informační tabule.


Most přes Ohři se při přecházení houpe a nemělo by na něj v jednu chvíli vstoupit více než 6 osob.



Z výletní restaurace naproti skalám je možné pozorovat odvážné výstupy horolezců.


Od Svatošských skal stoupáme k hájence Bor (560 m n. m.), znamená to překonat převýšení 180 m na 1,5 km cesty.


Střídavě po 6,5 km lesních pěšin, luk, štěrku a v závěru i asfaltové cestě se dostaneme do Horního Slavkova (558 m n.m.).


Město kdysi (zvláště v 16. století) bylo významné těžbou cínu a stříbra a ve 20. století také těžbou uranu, to vše je však již minulostí. Připomínají ji ještě zavalené doly v okolí.


Jiným odkazem na dávné časy je rekonstruované kruhové popraviště na Šibeničním vrchu.


Současná je ale motokrosová dráha.


Nejvýznamnější památkou Horního Slavkova je gotický kostel sv. Jiří ze 14. století. Bohužel je v značně zanedbaném stavu, údajně je v rekonstrukci, ale ta zřejmě ještě pořádně nezačala.



4,5 km odtud (částečně po silnici) je obec Krásno (688 m n. m.). Z televizního pořadu Manéž Bolka Polívky si pamatuji, jak mezi sponzory zmiňoval Masný průmysl Krásno. Jenže "Polívkovo" Krásno je na Moravě a leží nad Bečvou.

Na kašně mají pěknou čarodějnici na koštěti.


I v Krásně upoutá hlavně kostel, a sice římsko-katolický kostel sv. Kateřiny, pocházející ze 14. století a původně gotický, několikrát ale přestavěný, nejvýrazněji po požáru v 19. století, kdy dostal novorománskou podobu.



V závěru trasy nemůžeme opomenout rozhlednu na Krásenském vrchu (777 m n. m.), která v r. 2011 v anketě internetového serveru iDNES byla vyhodnocena jako nejkrásnější rozhledna České republiky. Byla postavena v 30. letech a je celá z kamene. Od kostela v Krásně je vzdálena asi 1 km.


Z odstupu vypadá nenápadně, ztrácí se v lesíku, ale když vystoupáme na horní terasu ve výšce 25 m, otevře se kruhový výhled, mimo jiné na Krušné hory.


Do Krásna pak sejdeme druhou možnou cestou, kde počkáme na autobus. Celková délka trasy byla 20,5 km.
 

David Herbert Lawrence - Milenec lady Chatterleyové (a Auguste Renoir)

30. dubna 2018 v 23:17 | Miloš |  Literatura, divadlo, film
David Herbert Lawrence (1885-1930) se jako spisovatel těžce prosazoval, přes rozsáhlé dílo více na sebe upozornil a věhlasu dosáhl až posledním románem Milenec lady Chatterleyové (Lady Chatterley's Lover) z r. 1928, který dokončoval v době vážných zdravotních problémů a z úspěchu díla, poprvé vydaného v Itálii vlastním nákladem autora, se těšil jen krátce, podlehl tuberkulóze.

Román však u puritánů vzbudil pohoršení, byl označen za pornografii a v Anglii bylo jeho vydání až do 60. let soudně zakázáno.

Přitom v Československu vyšel poměrně záhy v překladu Staši Jílovské. Dnes je už vydáván výhradně v novějším překladu Františka Vrby a k porovnání obou překladů jsem na webu dokonce našel diplomovou práci Radky Petráškové z r. 2007, kterou napsala na Ústavu translatologie FF UK v Praze. Autorka na řadě příkladů rozebírá jazykové nepřesnosti, kdo si kdy nevšiml či nepochopil časovou souslednost a/nebo použil nevhodný výraz, jak se liší pohled ženy a muže při přiblížení erotických scén apod., ale mě spíše zajímalo, jak vypadala pornografie v r. 1928.



Dějová linie románu je vcelku prostá. Sir Chatterley se z 1. sv. války vrátí zmrzačen, je upoután na invalidní vozík a s manželkou ho pak už pojí jen jalové diskuse během návštěv snobské společnosti. Sir se realizuje literárními pokusy, píše se o něm ve společenských časopisech, a lady pak (k její velké radosti) své výtvory předčítá. Kromě toho také sleduje, jak se daří jeho důlní společnosti. Lady se nudí, občas se v podkroví vyspí s manželovým kolegou spisovatelem, ale ten při sexu myslí jen na sebe a lady z chvatných sexuálních aktů nic nemá. Aby přišla na jiné myšlenky, chodí na procházky po rozlehlém panství, a tak se potká s hajným, který spravuje sirovy lesy. Po prvotní nevraživosti (hajný se rozešel s hysterickou chotí, na ženy zanevřel a je rozladěný, že mu někdo leze do jeho království) se nakonec sblíží a hájovna se pak stane místem jejich sexuálních dostaveníček. Hajný je na společenském žebříčku na nízké příčce, sir má takové lidí pod rozlišovací úrovní, ale jako milenec je úžasný a lady s ním objevila dříve nepoznané rozkoše.


Sir by rád měl potomka, sám sice sexuálního života není schopen, ale nevadilo by mu, kdyby choť decentně počala dítě s někým společensky přiměřeným a sir by formálně byl otcem. Lady však přijde do jiného stavu s hajným. Se sestrou na léto odjede do Benátek, tím by se dalo těhotenství vysvětlit v duchu sirova přání, lady však už bez hajného nemůže být, vztah s ním už stejně objevila hajného hašteřivá manželka, která se nečekaně vrátila a našla v hájovně věci lady Chatterleyové. Lady sira opustí a odjíždí do Londýna, sir hajného vyhodí a v tomto bodě s nejistou budoucností a jak se zhrzeným sirem zařídit rozvod román končí.


A jak je to se zmíněnou pornografií díla? Sice se zde objevují obsáhlé pasáže popisující erotické hrátky, oba si sexu umí užívat, hajný např. zdobí nahý klín své milé květy, lady nahá vyběhne z chaty a nechává se zkrápět deštěm, tato scéna na konci videa je ukázkou z francouzsko-belgického filmového zpracování z r. 2006 a nechybí ani v českém televizním filmu Viktora Polesného o 8 let dříve se Zdenou Studénkovou a Borisem Rösnerem v hlavních rolích, ale k pornografii, jak ji chápeme dnes, to má daleko.

Hajný personifikuje pohlaví, svému říká John Thomas a klín své milé oslovuje lady Jane. Autor dokonce zpočátku uvažoval, že dílo nazve John Thomas and Lady Jane.
Mick Jagger, zpěvák Rolling Stones, pod dojmem četby románu pak složil píseň Lady Jane.



A sex by měl být základem šťastných věcí příštích. Poslední slova románu jsou z dopisu hajného: "Now I can't even leave off writing to you. But a great deal of us is together, and we can but abide by it, and steer our courses to meet soon. John Thomas says good-night to Lady Jane, a little droopingly, but with a hopeful heart."

Český překladatel z Johna Thomase udělal pana Frantíka a lady Jane přeložil jako paní Blaženku. Závěrečný odstavec tak zní: "Teď se nemůžu odtrhnout ani od psaní. Ale tím hlavním je být spolu a musíme při tom vytrvat a zařídit si to tak, abychom se brzy setkali. Pan Frantík přeje paní Blažence dobrou noc, trochu sklesle, ale se srdcem plným naděje."

Z hovoru lepší společnosti o umění mně z románu utkvěla citace údajného výroku francouzského malíře Augusta Renoira: "Maluji penisem." ("I paint with my prick.")
Když se tento citát někde vzpomíná, vždy je u toho odkaz na Lawrencův román. Je tedy otázkou, zda si spisovatel výrok nevymyslel.

Na druhé straně: podle svůdných modelek by se tomu i dalo věřit.



P.S.: Zařazené obrazy jsou z Musée d'Orsay v Paříži (2, 3 - Women Bathing, 4 - Dancing in the Town), Metropolitan Museum of Art v New Yorku (1 - Young Girl with Daisies, 6 - By the Seashore) a Ermitáže v Petrohradě (5 - Woman Arranging her Hair).

Jan Zrzavý (v Národní galerii a na výstavě ze soukromých sbírek)

24. dubna 2018 v 6:17 | Miloš |  Výtvarné umění
Jan Zrzavý (1890-1977) poutal pozornost nejen svým malířským uměním, ale i vizáží. Jak vypadal za mlada, nevím, na všech známých fotografiích je totiž vidět starší muž s plnovousem a hučkou na hlavě, který by se dobře vyjímal v hospodě nižší cenové skupiny či v partě bezdomovců na lavičkách u nádraží.

Svérázného umělce pamětníci potkávali na Nových zámeckých schodech, když kráčel s hůlkou do svého ateliéru, byl národní celebritou.

Přestože se malíř postupně zapojil do několika uměleckých sdružení (1910 s Josefem Váchalem založil Sursum (Vzhůru), na doporučení Bohumila Kubišty se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a s Josefem Čapkem, Václavem Špálou a Rudolfem Kremličkou stál u zrodu skupiny Tvrdošíjní), jeho díla jsou snadno poznatelná a ovlivnění symbolismem, kubismem a dalšími směry v raném období je u něj nevýrazné.

Osobitým stylem má nejblíže k poetismu a magickému realismu (označení bylo poprvé použito pro literární díla, v nichž se prolíná realita s iluzivními prvky). Zrzavý svými ilustracemi také doprovodil významná díla našich básníků - Kytici Karla Jaromíra Erbena a Máj Karla Hynka Máchy a oblíbil si i Julia Zeyera.

Nejznámějším Zrzavého dílem je Kleopatra. Malíř vytvořil několik verzí, které mnohokrát upravoval. Vyjadřuje to také datování 1942-1957 u obrazu Kleopatra II z Národní galerie v Praze.



Obraz má jednoduchou kompozici, pyramidy symbolizují antiku, váza bohatství, červená barva vitalitu a vášeň a zelené Zrzavý přisuzuje význam tragického osudu a smrti.

V Zrzavého dílech se objevují i biblické motivy, příkladem je Kázání na hoře, kde Ježíš pronesl poselství k lidu.



Veselé poutnice završují výběr z obrazů NG v Praze.



Další jsou z výstavy v Museu Kampa, představující díla ze soukromých sbírek, nejvíce z Galerie Kodl, Collett Prague/Munich, Galerie Zdeněk Sklenář a Nadačního fondu 8smička (v dalším budou uváděny ve zkratkách GK, CP/M, GZS, Nf8), ale i sbírek anonymních vlastníků.

Nejstarší obraz je Ostrov blažených z r. 1909, který autor namaloval v 19 letech.



Dva rané obrazy z r. 1918 (CP/M), nazvané Krajina a Zasněná, ještě prozrazují vliv expresionismu Edvarda Muncha, kterého ale Zrzavý znal jen z reprodukcí v časopise. A řadit sem lze i obraz Princezna s drakem (označovaný také jako Sedící dívka v březovém háji, 1920, CP/M).




Malíř obdivoval středověké umění, ruské ikony, měl rád loutkové divadlo a z toho podle historiků umění pramení minimalistická stylizace postav v jeho obrazech, jako je tomu u Kleopatry II a v následujícím obraze Adam a Eva ((1914, Nf8).


Delší dobu strávil ve Francii a Itálii. V Paříži se r. 1934 seznámil s Giorgiem de Chiricem, ten však už v té době dávno opustil svou oceňovanou metafyzickou malbu a přešel ke klasickému stylu.
Surrealismus na Zrzavého díle se vůbec nepodepsal, i když jeden z jeho obrazů se jmenuje Fantastická krajina (1913, GK). Tento barvami hýřící obraz byl vybrán i na plakát a desky výpravného katalogu výstavy.



Zrzavý z pobytu v Paříži příliš nevytěžil, složil však hold velkým malířům, namaloval kopii Leonardova Sv. Jana Křtitele z Louvru (1923) a Hlavu dle El Greca (1933, GC/M).



Mnohem více ho oslovil přímořský pobyt v Bretani. Odtud jsou obrazy Bretaňské pobřeží (1932, GZS), Motiv z Bretaně (1930, CP/M), Studna v Locronanu (1938, CP/M) a Stoh v Locronanu (1935, GK).






Neméně tak na něho zapůsobila honosnost paláců v Benátkách, které vystihl v základních geometrických liniích. První dva z r. 1928 a 1934 (GK) se bez bližšího určení jmenují Benátky, další jsou San Marco v noci (1930, GK) a Rio San Gregorio (1930, GK).





Obrazy Via Appia znázorňují silnici spojující Řím s pobřežím.



Inspiraci však samozřejmě nacházel i doma. Jedouchov (1972, GK) je malá obec na Havlíčkobrodsku.



Ve figurálních obrazech mnohdy není zřejmé, zda znázorňují muže či ženu. Sem patří Hlava Krista (1936-38, CP/M).



Výraznou částí Zrzavého tvorby jsou i kresby.



Zrzavého dílo bylo během okupace označeno za zvrhlé a bylo mu zakázáno vystavovat. I když socialistický realismus v poválečném období byl jeho stylu také na hony vzdálen, malíři se i tak dostalo všeobecného uznání a v r. 1965 společně s Janem Werichem dostal titul národního umělce.

Dnes se jeho obrazy na aukcích prodávají za milionové ceny a na výstavě je k vidění i Hornatá krajina (1912), za kterou kupec před několika roky zaplatil více než 12 milionů.

 


Jezero Loch Ness a tajemná příšera z dávných věků

13. dubna 2018 v 0:04 | Miloš |  Příroda
Jezero Loch Ness leží na severu Skotska v malebném hornatém kraji a magnetem je i zřícenina středověkého hradu Urquhart ze 13. století na jeho břehu.



Rozlohou 56 km čtverečních je ve Skotsku druhým největším, na délku má 36 km a největší šířka je 2,7 km. Množstvím vody, které zadržuje, je však největší, protože je velmi hluboké, průměrná hloubka je 132 m, největší 227 m a dno pod nánosy bahna je v hloubce víc než 300 m.


Prvořadým turistickým cílem se Loch Ness stalo ale hlavně zásluhou svědectví lidí, kteří v jezeře zahlédli tělo prehistorického ještěra značných rozměrů. Těch už podle informací v muzeu Loch Ness Visitor Centre evidují více než 3 tisíce a další stále přibývají. Podle zlých jazyků se v záznamech vyskytují hlavně majitelé penziónů a hotelů v okolí jezera, kteří se tak snaží přilákat turisty do odlehlých končin (z Londýna vzdálených asi 1000 km). V každém případě se to daří, v rámci Skotska se tam nevydat je totéž jako v Paříži nechat bez povšimnutí Eiffelovku nebo Louvre.



První zmínka je ze 6. století. Podle legendy ji jeden mnich nejen viděl, ale dokonce se s ní utkal jako s pohádkovým drakem, aby zachránil svého druha. Protože není pravděpodobné, aby obluda mohla mít 1500 let, údajně jde o potomky Nessie a v jezeře žije celá kolonie těchto ještěrů, kteří se skrývají v hlubinách v neprostupné tmě.

Hlavním důkazem přítomnosti ještěra (či ještěrů) v jezeře měla být známá fotografie z r. 1934, pořízená váženým londýnským chirurgem Robertem Wilsonem, jenže později se ukázalo, že se stal obětí mystifikace a ve skutečnosti vyfotografoval maketu krku a hlavy ještěra, připevněnou na dětskou ponorku.

Proto asi také mají ponorku v turistickém centru u jezera, na potápění do stametrových hloubek totiž moc nevypadá, spíš jako kdyby vypadla z animovaného filmu Yellow Submarine od Beatles.



Falešnou Nessie se svým synem nastražil lovec Marmaduke Wetherell, jehož odlitek stopy obrovského zvířete, jímž měla být Nessie, byl odhalen jako podvod a místo slávy mu přinesl posměch v novinách. Wetherell se chtěl pomstít novinářům z Daily Mail a zesměšnit je, jak skočili na špek, ale své tajemství si nakonec vzal do hrobu a pravdu prozradil až o 40 let později jeho syn.

Věrohodným dokladem se zdála i fotografie z novější doby, ukazující hřbet velkého zvířete. Její tvůrce George Edwards, který provozuje na jezeře výletní loď, si však z veřejnosti jen vystřelil a hřbet vytvořil ze skla z uhlíkových vláken.

Jezero zkoumali i seriózní vědci, např. Japonci v 80. letech, ale ani pečlivé "pročesávání" hlubin sonary a filmování z ponorek nepřineslo nic víc než nejasné záběry snad i pohybujícího se živočicha značné velikosti, ale mohla to také být hejna ryb, kmeny potopených stromů či optické klamy.



Po vodní ploše křižují výletní lodi a plachetnice a výletníci doufají, že budou mít větší štěstí.





Když to však nevyjde, mohou si alespoň prohlédnout věrnou napodobeninu plesiosaura, druhohorního ještěra, který dorůstal 20 m a kdo ví, zda tu ještě není s námi i dnes.



Bez namočení prstů v jezeře nikdo neodejde, ale nedoporučuje se plavat dále od břehu, protože co kdyby jeden z ukrytých ještěrů měl zrovna hlad.


Michal Prokop & Framus Five - Brno, 28. března 2018

31. března 2018 v 20:33 | Miloš |  Hudba
Michal Prokop (1946) v 60. letech zpíval převzaté soulové a rhythm and bluesové skladby, ale už v r. 1970 nahrál první autorské album Město Er, jejíž titulní skladbu složil na text básníka Josefa Kainara. O jeho následující hudební kariéře jsem přehled neměl, a nebyla nijak oslnivá, ale od poloviny 80. let o sobě zase dal výrazně vědět třemi výbornými alby: Kolej Yesterday (1984), Nic ve zlým, nic v dobrým (1987) a Snad nám naše děti prominou (1989).

V 90. letech se Prokop nechal zlákat politikou, byl poslancem Federálního shromáždění a později i Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a také náměstkem ministra kultury. Po úpadku strany ODA, jíž byl členem, na rozdíl od mnoha jiných nepřeběhl do jiné strany, ale uplatnil se jako moderátor talk show Krásný ztráty.

V roce 2000 se k hudbě vrátil a vydal další dvě alba - Poprvé naposledy v r. 2006 a Sto roků na cestě v r. 2012. Ještě jsem ho na koncertu neviděl, a tak jsem si jeho vystoupení v brněnském hudebním klubu SONO moderní multifunkční budovy nemohl nechat ujít.


Zvlášť když vedle pěveckých i skladatelských kvalit Michala Prokopa jeho doprovodnou skupinu Framus Five tvoří výrazné individuality, mezi nimi vyniká zejména jazzrockový kytarista Luboš Andršt a houslista Jan Hrubý, který hrával i s Etc… Vladimíra Mišíka a hraje se Supergroup.cz, sdružením našich nejlepších rockových hudebníků.

Úvod obstarala zpěvačka Dáša Ubrová. Obyčejně se předskokani berou jako nutné zlo před nástupem hvězd, ale jejích pět písniček příjemně naladilo.



A Michal Prokop s Framus Five přidali svých třináct.

1. Kolej Yesterday (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Začínat koncert snad největším hitem bylo hodně překvapivé a sebevědomé. Na stejnojmenném albu se Prokop poprvé potkal s básníkem a textařem Pavlem Šrutem a hudebním skladatelem Petrem Skoumalem. Zpěvák na vznik písně vzpomíná ve videu a přes generační výpověď sám s bydlením na koleji žádnou zkušenost neměl a ani po ní netoužil.



2. Blues o spolykaných slovech (Michal Prokop/Jiří Žáček)
V písni se zpívá "až si pro mě přijdou funebráci" a dříve jsem myslel, že se tak i jmenuje. Obrat mně pak posloužil k názvu jednoho článku.
Prokop si skladbu zřejmě velmi považuje, protože průřezové album jeho největších hitů z r. 1990 před odchodem do politiky nese jméno Až si pro mě přijdou. Na YouTube je řada videí, kde ji zpívá s mnoha dalšími zpěváky, např. s Lubošem Pospíšilem, Vlastou Redlem a dokonce i s Lucií Bílou.

3. Bitva o Karlův most (Jan Hrubý/Pavel Šrut)
Touto písní nečekaně rychle skončil blok starších písní.
"Má vlasy do pasu" a v Koleji Yesterday "to tenkrát ještě rostly holkám vlasy."
Vidím to stejně, děvčata, s dlouhými vlasy vám to sluší mnohem víc.



4. Poprvé naposledy (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Titulní píseň z prvního alba po návratu na hudební scénu. Prokop o albu prohlásil, že očekával v duchu jeho názvu jeden koncert a konec, ale diváci si oblíbili i nový repertoár a ten dnes tvoří větší část playlistu.

5. Virtuální realita (Luboš Andršt/Pavel Šrut)
Skladbu krásně podkresluje kytara L. Andršta, autora hudby. My, v blogosféře, o virtuální realitě víme své.



6. Zloději času (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Lyrická píseň Zloději času byla poslední ukázkou z alba Poprvé naposledy. Kdybych věděl, kde se k času navíc dá přijít, hned tam běžím. Alespoň 3 hodiny denně by se hodily.

7. Zatmění (Michal Prokop/Jan Lacina)
Zatměním zpěvák uvedl své poslední album Sto roků na cestě. Název skladby evokuje téma z astronomie, ale zatměním je stav mysli.



8. Stodolní (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Prokop se před odehráním písně ptal diváků, kdo zná ulici Stodolní v Ostravě, přihlásilo se nás asi jen pět. V pořadu Krásný ztráty o ní mluvil s jedním nekonformním členem "ostravské kavárny" (docentem z VŠ, který chodí na zastupitelstvo v oblečení Batmana) a ten o ulici bájil, jak Ostravu proslaví. Jenže já ulici znám jen ve dne, kdy na ní není vůbec nic zvláštního, ožívá až po setmění. Pavel Šrut, když pořad viděl, hned napsal text a Petr Skoumal ho pak zhudebnil.

9. Kartáček na zuby (Petr Skoumal/Pavel Šrut)
Skvělý skladatel a hudebník Petr Skoumal bohužel před několika lety zemřel a Kartáček na zuby je jeho poslední skladbou. S neméně skvělou Andrštovou kytarou byla jedním z vrcholů rockově laděných skladeb.



10. Sto roků samoty (Michal Prokop/Pavel Šrut)
Básník a textař Pavel Šrut se věnuje i překladům knih a do svých textů vkládá odkazy na literaturu.
Slavný román Gabriela Garcii Márqueze, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, jsem četl asi před 5 roky a rád bych ho měl v literární rubrice, ovšem zapamatovat si desítky postav a vyznat se ve všech těch Aureliánech je nemožné. Hodně mě ale zaujalo, že spisovatel ve svém epickém rozmachu nehleděl na věk hrdinů a jedna z hlavních hrdinek se dožila 145 let.
I v této skladbě je výrazně slyšet kytarista Andršt. Vůbec se zdá, že Framus Five v nových skladbách dost přitvrdili.

11. Boom Boom z r. 1967 od Johna Lee Hookera bylo vzpomínkou na Prokopovy rhythm and bluesové hudební začátky. Proti originálu ji s Framus Five hraje a zpívá ve svižnějším tempu. V triu s Lubošem Andrštem a Janem Hrubým jako jediní z východního bloku měli možnost si zahrát na Chicago Blues Festivalu. Zpěvák poznamenal, že tam bohužel nebyli jako Rolling Stones ve dvaceti letech, kdy se mohli hodně naučit, ale až po šedesátce. Jak však Michal Prokop dodal, "i po šedesátce furt dobrý."


Boom Boom mělo být poslední skladbou, ale samozřejmě přišly i přídavky.

12. V baru jménem Krásný ztráty (Michal Prokop/Pavel Šrut)
Skladba je také z alba Kolej Yesterday, ale asi nejvíc vešla ve známost jako znělka Prokopovy talk show. V ní zaujme také výkon klávesisty.

13. Noc je můj den (Luboš Andršt/Michal Bláha).
Závěrečnou skladbou se zpěvák vrátil k prvnímu českému albu Město Er. Podle autorství skladby je dobře vidět, jak dlouhodobá je Prokopova spolupráce s kytaristou Andrštem. Za nedlouho mohou slavit společných 50 let.



Koncert byl opravdu výborný, Michal Prokop nežije ze starého repertoáru a dokonce si dovolil luxus nezařadit titulní skladby dvou ze tří ceněných alb z 80. let, a sice Nic ve zlým, nic v dobrým (Michal Prokop/Pavel Šrut) a Snad nám naše děti prominou (Michal Prokop/Vladimír Merta), k nimž navíc napsal hudbu. Zvlášť ta poslední s textem písničkáře Vladimíra Merty o ztrátě ideálů mně kdysi vzala dech.

Další články


Kam dál