Montserrat - klášter ve skalách

20. dubna 2017 v 8:31 | Miloš |  Architektura
Podobně jak k Madridu patří návštěva 45 km vzdáleného kláštera El Escorial, ve všech směrem konkurenční Barcelona se může pochlubit neméně významnou církevní stavbou, a tou je benediktinský klášter Montserrat.

Katalánský klášter je o více než pět století starší než El Escorial, byl založen r. 1025, a také jeho zasazení do krajiny je mnohem působivější. Nachází se asi 40 km od Barcelony na hoře Montserrat (podle níž získal své jméno), obklopen vápencovými skalními útvary, které ve vrcholové partii připomínají jazyky šlehajících plamenů či zuby prehistorické šelmy. V katalánštině "serrat" znamená "řezání" a Montserrat v češtině odpovídá "Přeříznuté hoře", někde se uvádí, že označení vyjadřuje horu ve tvaru zubů pily, a tedy "Zubatou horu". Nejvyšší místo Sant Jeroni má nadmořskou výšku 1236 m.



Dostat se ke klášteru z Barcelony je možné vlakem z podzemní stanice náměstí Espanya a pak zubačkou, anebo lanovkou, zdatní turisté mohou vystoupat po svých, výchozí místo je však jen "pár" metrů nad mořem, a převýšení je tak značné.




Podnět k založení kláštera dala legenda, podle níž r. 880 několik sobot po sobě z nebe vyzařovalo silné světlo a zněl zpěv andělů. Když se tamější biskup s pastýři vydal za světlem, společně objevili jeskyni a v ní sochu černé madony. Chtěli ji snést z hory dolů do města, ale ta náhle ztěžkla, že pokračovat bylo nemožné. Pro všechny to bylo znamením, že chce zůstat na Montserratu. Událost je považována za španělskou verzi zjevení Panny Marie a klášter pak také dostal jméno Panny Marie.



Černá madona (La Moreneta) je nyní k vidění v bazilice, která je součástí komplexu budov.




Výstavba kláštera byla zahájena v románském slohu, který vystřídala gotika, fasáda baziliky z let 1900-1901 je v platereskním (plateresque), tj. raně renesančním španělském dekoračním slohu, který jemnými reliéfy připomíná práce zlatníků (ve španělštině platero znamená zlatník). Sochy nad vchodem představují Ježíše Krista a jeho 12 učedníků (apoštolů).




Papež Lev XIII. na konci 19. století prohlásil černou madonu za patronku Katalánska a klášter i proto je nejvyhledávanějším poutním místem Katalánců. Všechny cesty symbolicky vedou k Montserratu a každý rok ho navštíví milion poutníků.



Vápencové skály jsou rájem horolezců, podobně jako u nás Prachovské skály, zde se navíc z ptačí perspektivy mohou dívat na klášterní budovy.



V klášteře žije 80 mnichů a známý je i chlapeckým pěveckým sborem, založeným už ve 13. století. Vystupuje 2-krát denně (ve 13 hod a v 19:10). Ten jsme ale neviděli, vynahradily nám to tyto ženy.



Milovníci opery si v souvislosti s Montserratem vybaví jinou ženu, slavnou operní pěvkyni Montserrat Caballé. A příznivci popmusic ji mají spojenu s Freddiem Mercurym, s nímž nazpívala album Barcelona. Jeho titulní píseň se nesmazatelně zapsala do povědomí jako symbol olympiády v Barceloně v r. 1992.
 

Malá Fatra (2) - Veľký Kriváň, Malý Kriváň a Chleb

13. dubna 2017 v 23:04 | Miloš |  Turistika
Za nejkrásnější vrch Malé Fatry se považuje Veľký Rozsutec, jehož skalnatý trojúhelníkový profil upoutá už zdálky, podobně jako Kriváň nebo Lomnický štít ve Vysokých Tatrách, ale s nadmořskou výškou 1610 m zde není nejvyšší. Tím je Veľký Kriváň (1709) a převyšují jej i Malý Kriváň (1671), Chleb (1646) a Hromové (1636).

Trojici nejvyšších vrchů lze snadno zvládnout během jednoho výletu, pokud si výstup ulehčíme tím, že z Vrátné doliny (740) se lanovkou vyvezeme k horní stanici (1490) pod Snilovským sedlem (1524). Úspora času i sil je výrazná, protože dolní a horní stanici lanovky dělí 750 m výšky a pěší výstup by si vyžádal asi 2 a půl hodiny.



Ze Snilovského sedla se otevřou výhledy na hřeben Malé Fatry, jehož přechod však není žádnou pohodovou procházkou, protože v cestě stojí několik vrcholů (Chleb, Hromové, Steny (1572), Poludňový grúň (1460), Stoh (1607) a případně ještě i Veľký Rozsutec), mezi nimiž se výška sestupy opakovaně ztrácí a pro turistu, který si pod hřebenovkou představuje něco, jako je trasa mezi Pustevnami a Radhoštěm v Beskydech, to může být (a také pro mě v r. 2010 bylo) nečekaným překvapením a u slabších jedinců neustálé výstupy a sestupy mohou vyvolat pocit beznaděje.



Při pohledu ze Snilovského sedla na opačnou stranu uvidíme vrchol Veľkého Kriváně, kam je jen 40 min cesty, a tak není divu, že sem směřuje nejvíc výletníků. Odměnou je kruhový výhled.



Samotný vrchol Veľkého Kriváně však nejvíce vynikne při pohledu z většího odstupu, na následujícím snímku je v záběru od Chlebu.



Zhruba na polovině cesty ze Snilovského sedla na Veľký Kriváň je rozcestí, kde je možné odbočit k Malému Kriváni. Ten je trochu stranou zájmu, turisté se většinou vrací do Snilovského sedla a zdatnější pak přechází na hlavní hřeben Malé Fatry, přitom cesta k jeho vrcholu je zajímavější než u většího "bratra". Celá je patrná z následujícího snímku ze sestupu z nejvyššího vrcholu, vrch v popředí se jmenuje Pekelník (1609), Malý Kriváň je nejvyšší vrch v levé části.



Trasa k Malému Kriváni je ale také dost členitá. Stoupání z rozcestí na vrchol Pekelníku je nenáročné, následuje však klesání do sedla Bublen (1510), za nímž cesta záhy znovu klesá, aniž by někde byla uvedena informace o nadmořské výšce v nejnižším bodu (může to být téměř o dalších 100 m níže).



Když dospěje až sem, zjistíme, že k Malému Kriváni nás (zejména v počátku) pro změnu čeká prudší stoupání.




Zajímavé jsou i pohledy zpět k Pekelníku a Veľkému Kriváni v pozadí a také (na druhém snímku) do údolí a na vzdálený horizont, kde vrch v popředí vlevo je Kraviarske (1360).




Na Malý Kriváň se místy jde po ostrém hřebeni.



Na vrcholu je zídka, v jejímž závětří by bylo možné přečkat i noc.



Po návratu na Snilovské sedlo ještě před nástupem na lanovku stojí za to zajít na nedaleký Chleb.


Nabízí výhledy na vrcholy hlavního hřebene - Hromové, Steny (na druhé z následující dvojice fotografií nejsou vidět), Poludňový grúň i Veľký Rozsutec a Stoh v pozadí.




Také jsou odtud vidět Roháče v Západních Tatrách a jak bylo uvedeno v úvodu, v opačném směru Veľký Kriváň.



Orientační časy výletu:
Snilovské sedlo - Veľký Kriváň 40 min, Veľký Kriváň - Malý Kriváň 1 hod 25 min, Malý Kriváň - Snilovské sedlo 1 hod 30 min, Snilovské sedlo - Chleb a zpět 1 hod.


Anton Pavlovič Čechov - Strýček Váňa v HaDivadle

31. března 2017 v 22:24 | Miloš |  Literatura, film, fotografie
Strýček Váňa (1899) patří s Rackem (1896), Třemi sestrami (1901) a Višňovým sadem (1904) k nejvýznamnějším hrám Antona Pavloviče Čechova (1860-1904) a po Višňovém sadu v Divadle Husa na provázku je druhou hrou z této čtveřice, kterou jsme měli možnost vidět. Tentokrát jsme zavítali do HaDivadla.

Strýček Váňa (47 let) je přezdívka Ivana Vojnického, který hospodaří na zapadlém venkovském statku profesora Serebrjakova. Ovdovělý profesor žije ve městě s novou manželkou a dělá vědu. Statek ho zajímá jen tím, zda vynáší. Strýček Váňa 25 let nezištně dře do úmoru, aby mohl doplatit zbytek z kupní ceny statku, který jeho otec jako věno pořídil sestře, první manželce Serebrjakova. S Váňou zde pobývají ještě Soňa, profesorova dcera z předchozího manželství, Váňova matka, stará chůva a zchudlý statkář Tělegin. A mezi tuto společnost jednou za čas na kus řeči zajde venkovský lékař Astrov, kterého Soňa tajně miluje a který se nejvíc bojí, že po něm budou chtít, aby někoho léčil.

Život na statku ubíjí jednotvárností, ženy lkají nad nenaplněnými sny, chůva "se baví" pletením, muži hledají útěchu na dně sklenic a všichni konverzují o ničem, aby překlenuli čas, než půjdou spát a probudí se do dalšího, úplně stejného dne, jako byl ten včerejší.



Profesor odchází do penze a s mladou a půvabnou manželkou Jelenou se vrací na své sídlo. Vstává v poledne a s jídlem se čeká jen na něj. Váňu jeho povýšené chování dráždí. Při rozhovoru s doktorem si postěžuje:
"A žije si ta sůva na statku první ženy, a to proti své vůli, na to, aby žil ve městě, má hluboko do kapsy. Pětadvacet let mlátí prázdnou slámu, píše články, které nikoho nezajímají. A přitom to sebevědomí! Ty nároky! Šel do penze a živá duše ho nezná. Je to naprostá nula."
(Při této řeči jsme se na sebe s chotí podívali a museli se zasmát.)

Váňa profesorovi závidí mladou ženu, zamiloval se do ní, ale ta je starci věrná. Váňovy citové výlevy ji obtěžují.



Profesor je otrávený - svým stářím a příznaky nemocí, nechá se obskakovat a nudí se:
"Celý život pracovat pro vědu, zvyknout si na svou pracovnu, na posluchače, na vážené kolegy - a najednou, zničehožnic, se ocitnout v tomhle sklepení, dennodenně se dívat na ty tupce, poslouchat nicotné žvásty."



Doktor se opíjí s Váňou a také jeho Jelena vzrušuje nedostupností: "Je krásná, nesporně, ale vždyť ona jenom jí, spí, chodí a všechny nás okouzluje svou krásou - a nic víc. Nemusí nic dělat, pracují na ni jiní."

A tak to jde stále dokola: Soňa vzdychá po doktorovi, Váňa po Jeleně, kterou by chtěl i doktor, místo dřívějších občasných návštěv se teď objevuje každý den, profesor se nudí a otravuje druhé hypochondrií, nespokojená se starým manželem i vším ostatním je i Jelena: "Nudím se k smrti, nevím, čeho se chytit."

Soňa se Jeleně svěří se svou už 6 let trvající platonickou láskou k doktorovi. Té je jasné, že nevzhledná dívka je mu lhostejná: "Nemiluje ji, ale proč by se s ní neoženil? Já ji chápu, chuděru. Do té zoufalé nudy, kde je slyšet banalitu vedle banality, přijede čas od času on, jiný než ostatní, hezký, zajímavý, přitažlivý, jako když do tmy vyjde Měsíc. Podlehnout takovému člověku, zapomenout na všechno … Možná že mě samotnou trošku přitahuje."

Jelena Soně slíbí, že s doktorem promluví. Toho ale informace o Sonině citu nechávají chladným, na statek jezdí jen kvůli Jeleně: "Jste nádherná. Já už celý měsíc nic nedělám, na všechno kašlu, hledám vás jako posedlý. … Jediný polibek. Chci políbit alespoň ty překrásné voňavé vlasy."
Jelena se brání: "Běžte pryč."
Doktor Jelenu chytne kolem pasu a líbá ji.

Vchází Váňa s kyticí růží pro Jelenu.
Jelena: "Pusťte mě!"
Obrátí se na Váňu: "Vynasnažte se, abychom já a manžel odsud odjeli ještě dnes. Slyšíte? Ještě dnes!"

Přichází všichni ostatní. Profesor je pozval, že chce něco velmi důležitého sdělit.
Prohlásí, že žít na vesnici je pro něho vyloučené, na pobyt ve městě nemají prostředky, sídlo málo vynáší (jen 2 % ročně), mělo by se prodat, nakoupit cenné papíry, které mají výnos 4-5 %, a ještě by zbylo na koupi vilky ve Finsku.

Pro Váňu je to šok. Dřel na statku, ztratil nejlepší léta svého života, zaplatil dluh a teď by ho chtěli vyhnat jako psa.
Do vzrušené diskuze mezi Váňou a Serebrjakovem ještě přileje olej Jelena: "Žádám vás, pane Vojnickij, abyste okamžitě přestal. V tomhle pekle už nebudu ani minutu."

Profesor se přidává: "Zbavte mě toho šílence."

Váňa odejde, profesor na prosbu Jeleny jde za ním si promluvit, ozve se výstřel, přiběhne vyděšený profesor a za ním Váňa s pistolí, Jelena s ním zápasí, padne ještě jeden výstřel, ale ani ten profesora nezasáhne.

Jelena s profesorem se chystá k odjezdu, zjitřené vášně chladnou, někteří se loučí, Jelena v osamění s doktorem mu dovolí ji políbit.

Doktor požádá Váňu, aby mu vrátil lahvičku s morfiem, kterou nepozorovaně ukradl. Když chce spáchat sebevraždu, ať ho nevystavuje podezření a jde někam do lesa a tam se zastřelí, stačí, že ho pak doktor bude muset pitvat.

Soňa se strýcem Váňou se zase dají do práce, statek to už potřeboval.



Článek tentokrát má bohužel jen málo fotografické dokumentace. I když v HaDivadle (na rozdíl od mnoha jiných scén) výslovně neupozorňují na zákaz fotografování během představení, choť mé pokusy nesnáší, při jednom mě plácla po ruce a na mobilu jsem pak místo záběru scény uviděl svůj obličej. Protože jsem selfie nikdy nepořizoval, netušil jsem, jak ho vypnout. Podařilo se mně to až na konci, když se rozsvítilo.



V hlavních rolích hráli Jan Lepšík (strýček Váňa, na předchozím snímku třetí zprava), Jelena (Lucie Schneiderová, druhá zprava), Robert Mikluš (doktor Astrov, první zleva), Táňa Malíková (Soňa, vedle doktora) a Cyril Drozda (profesor Serebrjakov, první zprava).

Výprava scény byla moderní, vyskytovala se zde lednička s chlazenými nápoji, varná konvice, na stole byl k dispozici notebook, doktor nahlížel do mobilu, zda mu nepřišla eSeMeSka, strýček Váňa pustil projektor a manželce profesora promítal diapozitivy, které ukazovaly, jak sídlo vypadalo dříve a jak ho zvelebil.
Vyznávání lásky Jeleně doprovázela píseň z repertoáru Sinead O'Connor Nothing Compares 2 U (Nic se ti nevyrovná, "2 U" - "two U" má stejnou výslovnost jako "to you") v ruské coververzi.

 


Athény (1) - Akropolis a okolí

20. března 2017 v 11:30 | Miloš |  Cestování
Vedle historických památek, moderní architektury, parků a vodních toků přirozenými dominantami velkých měst jsou také kopce. Sedmi pahorky je známý Řím, na sedmi kopcích se rozkládá i Plovdiv a místní si na tom hodně zakládají (myslí si, že jsou druhým Římem), pro Paříž je vrch Montmartre stejně významný jako Eiffelovka, …, v Brně leží na kopci čtvrť Kohoutovice (důležitá tím, že tam bydlím), často je rámují hrady, zámky, pevnosti, chrámy, monumentální sochy a rozhledny (např. v Bratislavě, Budapešti, Lublani, Salzburgu, Paříži, Praze, Riu de Janeiro).

Athény mají výrazná vyvýšená místa jen dvě, ale na rozdíl od jiných (i těch v Římě) jejich jména (nebo alespoň jednoho z nich) každý zná. Jsou jimi skalnaté návrší Akropolis (Acropolis) se starobylými chrámy a kopec Lykavittos (Lycabettus) s kaplí na vrcholu.




Akropolis v překladu z řečtiny znamená horní město, archeologové ale pojem akropole používají šířeji, označují jím stará opevnění centrálních částí měst. Akropolis v Athénách je akropolí v obou významech - náhorní plošina s chrámy je 300 m dlouhá a 150 m široká a bývala opevněným centrem Athén.




Byla vybudována dávno před naším letopočtem, uvádí se, že první stavba zde stála již kolem r. 1400 př. n. l., k rozkvětu však došlo zejména v 4. a 5. stol. př. n. l., kdy se Athény staly nejdůležitějším centrem vědy a umění. Působili zde např. filozofové Sokrates, Platón a Aristoteles, dramatici Sofokles, Aischylos a Euripides a sochaři Feidiás a Praxiteles. Významné bylo i politické uspořádání, které přineslo demokracii. Zasloužil se o ni zejména státník Perikles (500 př. n. l. - 429 př. n. l.), díky němuž byly navíc postaveny chrámy Parthenón, Erechtheion, chrám bohyně Athény Niké a posvátná vstupní brána Propyléa, kterými se v Řecku prochází do sloupové předsíně, tvořící samostatný prostor před chrámy. Díky těmto skvostům antické architektury Akropolis byla r. 1987 zařazena na seznam UNESCO.

Na schodišti ke vstupní bráně se tísní davy lidí, tito už mají návštěvu za sebou a vyhlíží, kam se vydat dál.



Parthenón (Chrám panny) je největším chrámem Akropolské plošiny, byl zasvěcen Athéně, bohyni moudrosti a spravedlnosti. Chrám měl pestrou historii: byl v něm uchováván státní poklad, konaly se v něm slavnosti s rituálními oběťmi živých zvířat a dokonce sloužil i jako muniční sklad. Při útoku Benátčanů v 17. století došlo k výbuchu a část chrámu byla silně poškozena.



K dovršení všeho většinu mramorových soch a vlysů, které chrám zdobily, začátkem 19. století na základě pochybného povolení od Turků odvezl do Londýna lord Elgin, britský vyslanec u Osmanské říše, která tehdy Athény ovládala. Dnes jsou chloubou Britského muzea. "Elginovy mramory" (Elgin Marbles), jak se jim říká, jsou Řekům trnem v oku, snaží se domoci jejich vrácení a i když britské veřejné mínění je většinově na jejich straně a pochybnosti o Elginově aktivitě mají i odborníci (viz třeba článek Lord Elgin - Saviour or Vandal? (Lord Elgin - zachránce nebo vandal?)), britská vláda o tom nechce ani slyšet a odmítla také žádost řecké vlády o zapůjčení při příležitosti konání olympiády v Athénách v r. 2004, že nemá jistotu jejich návratu do Londýna. Zřejmě si říkají "Co je doma, to se počítá."



Menší část soch se uchovává v Muzeu Akropolis, nejcennější je asi trojhlavý démon, jezdci na koních jsou ukázkou iónských vlysů.




Chrám Erechteion má jméno po někdejším athénském králi Erechteiovi.


Část klenby chrámu nepodpírají sloupy, ani dlaně vztyčených rukou svalnatých siláků (atlantů), ale hlavy křehkých dívek (karyatid).



Na návrší je ještě menší chrám bohyně Athény Niké (vítězství), asi nejlépe se vyjímá na fotografii ve Wikipedii.

Tím se už můžeme s Akropolí rozloučit.



Řada dalších památek (včetně antických) je v blízkém okolí.

Nedaleko vstupní brány k chrámům Akropole se nachází Dionýsovo divadlo z 5. stol. př. n. l., které bylo centrem kulturního dění Athén a v premiérách uvedlo hry Sofokla, Euripida a Aristofana.




Agora v řečtině znamená tržiště, lidé se zde však kromě nakupování shromažďovali i kvůli politickým a náboženským akcím, soudním líčením i vzdělávání, mohli se např. zaposlouchat do Sokratových filozofických přednášek. Dvoupodlažní Stoa Attalou se sloupovím po celé délce je novodobou replikou agory, kterou v 2. stol. př. n. l. nechal postavit král Attalos.



Kostel Svatých apoštolů před agorou byl postaven kolem r. 1000 a je pozůstatkem byzantské říše.


Dnes v ní sídlí Agorské muzeum.



V Athénách je i římská agora. Římská říše Řecko ovládala několik staletí, římští císaři však Athénám prospívali, přičinili se o stavbu nových budov, římská agora vděčí za zahájení stavby Juliovi Caesarovi (100 př. n. l.-44 př. n. l.) a císař Hadrianus (76-138) nechal postavit knihovnu a Pantheon.
Z římské agory zůstaly téměř jen ruiny, zachovala se ale osmihranná mramorová Věž větrů, která sloužila jako meteorologická stanice a k měření času.



Hefaisteion (Hefaistův chrám) se podobá Parthenonu a je také z 5. stol. př. n. l. Byl postaven v části města, kde se nacházely kovotepecké dílny. Hefaistos, bůh kovářů, se proto dostal do názvu.




Neoklasicistní budova na pahorku Nymf je dřívější athénskou hvězdárnou.



Chrám Dia Olympského (nebo také Olympeion) byl po mnoha staletích dokončen také zásluhou římského císaře Hadriana a v té době byl největším chrámem v Řecku. Obsahoval 104 korintských sloupů, vysokých 17 m, s průměrem 2 m, na délku měl 96 m a na šířku 40 m. Zeus, nejvyšší z bohů na Olympu, nic menšího mít nemohl. Součástí chrámu byly i dvě sochy pokryté pláty zlata a slonoviny, jedna představovala Dia a druhá Hadriana. Do dnešní doby se zachovalo jen 15 sloupů, šestnáctý leží na zemi (spadl po zemětřesení) a sochy zmizely.




Hadrianův oblouk na okraji prostranství už není dílem římského císaře, postavili ho Athéňané na jeho počest, vděční mu za podporu a rozvoj města.



O vrchu Lykavittos (277 m n. m.) a jeho okolí zase jindy.

Victor Vasarely - geometrická abstrakce + optický klam = op art

11. března 2017 v 9:42 | Miloš |  Výtvarné umění
Victor Vasarely (1906-1997) se narodil jako Vásárhelyi Győző v maďarské Pécsi, když však po dvou letech zběhl ze studia medicíny v Budapešti, dal se na nejistou dráhu umělce v oboru grafický design a v r. 1930 přesídlil do Paříže, bylo jasné, že s takovým jménem by tam jen narážel, proto ho raději zjednodušil na zapamatovatelnější podobu.

Bylo to rozumné, např. dva maďarské matematiky, jejichž články se staly základem optimalizační metody pro řešení přiřazovacího problému, téměř nikdo nezná, než se učit jejich jména, bylo jednodušší ji nazvat maďarskou metodou (Hungarian Method) a tento termín se pak v literatuře ustálil.

Vasarely v mládí maloval ještě černobíle a styl jeho geometrické abstrakce byl inspirován sítěmi horizontálních a vertikálních vláken obvazové gázy a systémem rovnoběžek a poledníků na mapách.

Malíř však brzy objevil, že mnohem více možností ve vyjádření tvaru mu nabízí barevné kompozice, což dobře ilustruje jeho výrok: "Každý tvar je základem pro barvu, každá barva je vlastností tvaru." ("Every form is a base for colour, every colour is the attribute of a form.")


Do černobílého období patří i jeho oblíbený motiv zeber, ke kterému se mnohokrát vracel. Na pozdějších obrazech je už zasazoval do barevného pozadí.


Vasarelyho barevné obrazy vzdáleně připomínají výšivky lidových umělců, hlavní cíl je ale zcela jiný: vzbudit v divákovi dojem pohybujícího se prostorového objektu. Malíř toho dosahuje opakováním geometrických struktur, které deformuje a navzájem posouvá. Styl se pak označoval jako kinetické umění. Protože ale dojem zdánlivě pohybujícího se objektu je založen na optickém klamu, historici umění směru přisoudili nové označení op art (vzniklo zkrácením slov optical art (optické umění)) a Vasarely je považován za jeho otce.



Vasarelyho obrazy se staly vzorem i módním návrhářům v potisku látek, např. Roberta Capucciho ovlivnily malířovy "vibrující tvary" během pařížského pobytu v 60. letech.

Zájemci si Vasarelyho obrazy mohou prohlédnout na výstavě na brněnském hradě Špilberk, a to až do 2. dubna. Na výstavě je k vidění celkem 110 děl. Tento počet je nezvykle vysoký, je to ale dáno tím, že malíř byl propagátorem sériového šíření uměleckého díla, což v jeho případě znamená, že mnohé obrazy mají více verzí, které se liší pouze přeskupením barev či tvarů; autor navíc umožnoval pořizovat reprodukce, které pak osobně autorizoval. Na vystavených dílech jsou připsána různá čísla, např. 28/3, což znamená 28. kopii 3. originálu obrazu na dané téma.



Všechny ukázky obrazů (včetně jeho autoportrétu) jsou z této výstavy, bohužel fotografování je zde značně ztíženo tím, že obrazy jsou zaskleny a na sklech se odráží světla lamp, denní světlo z oken i siluety návštěvníků. Záběry jsou proto z bočního pohledu, má to však negativní dopad na efekt iluze pohybu, ten totiž závisí na úhlu pozorování a při nevhodném postavení se ztratí.


Dnes nás přirozeně napadne, zda by nebylo možné malířovy geometrické abstrakce vytvářet v počítači. Zdá se to pravděpodobné, např. v programu MATHEMATICA, jenže i tak by malíř-programátor musel vymyslet kompozici rozmístění grafických struktur, jejich velikost, natočení a barevné kombinace. Změnou parametrů by se však zjednodušilo vytváření variantních podob základní verze. Vasarely k tomu měl ale jen paletu s barvami a štětec.

Další články


Kam dál