DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Coventry (1) - lady Godiva

Včera v 23:20 | Miloš |  Sex
Coventry je u nás v povědomí jako místo s podobně tragickým osudem jako Lidice. Nejde však o malou obec, ale město s více než 300 tisíci obyvatel, které v listopadu 1940 bylo téměř celé srovnáno se zemí bombardováním německého letectva, jehož cílem bylo zlikvidovat zdejší průmysl, zaměřený na výrobu munice a motorů do vojenské techniky. Říká se, že ministerský předseda Winston Churchill o plánech Němců věděl, ale nic pro záchranu Coventry neudělal, aby neprozradil, že Angličanům se díky Alanu Turingovi a jeho týmu podařilo rozluštit kód šifrovacího stroje Enigma, využívaného německou armádou.

Připomínkou ničivého náletu je torzo katedrály sv. Michala, ta a nová katedrála k ní přistavená si zaslouží samostatný text.


Zde se podíváme ještě dále do historie, do samotných počátků města. Ty sahají do 11. století, kdy hrabě Leofric a jeho manželka Godiva založili benediktinské opatství sv. Marie. Před branami opatství brzy vyrostlo tržiště a osídlení se postupně rozšiřovalo.

Hrabě obyvatele trýznil nelidskými daněmi tak, že i Godiva ho žádala o soucit s nimi. Hrabě slíbil vyhovět, když Godiva nahá projede městem na koni a obyvatelé přitom zůstanou doma a nepohlédnou na ni.
Godiva na podmínku přistoupila a zahalená jen svými vlasy, dlouhými až po pás, následující ráno městem projela. Obyvatelé ji ušetřili hanby a měli okna zavřená, Leofric splnil slib a daně všem snížil.

Podle pozdějších verzí legendy však přece jen jeden zvědavec Godivu šmíroval, jmenoval se Thomas a vysloužil si přezdívku Peeping Tom. Můžeme ho tak považovat za neoficiálního vynálezce peep show. Tomovi se ale chlípné pozorování půvabů Godivy nevyplatilo, protože při něm oslepl.

Lady Godiva se stala vděčným objektem malířů a sochařů, viz např. obrázky v anglické Wikipedii, Herbert Art Gallery and Museum v Coventry těmto dílům dokonce vyhradilo samostatný výstavní prostor.

Socha Godiva stojí v Coventry také na volném prostranství. Bohužel ve večerním světle příliš nevynikne.



Godivě jsou věnovány i písně. Jednu má v repertoáru skupina Synkopy 61 a druhou Boney M.

V textu písně Synkop 61 od Milana Hanáka nebezpečí z oslepnutí vyřešily sluneční brýle:
"Vezmu si brýle sluneční, zahalím tvář, bez bázně půjdu přímo k ní, ač mi v tom brání její zář."

Chudák šmírák Tom, toho to nenapadlo.
 

Zpívající baskytaristé

10. srpna 2017 v 17:36 | Miloš |  Hudba
V předchozích článcích o zpívajících instrumentalistech jsem zmiňoval klávesisty a bubeníky a pro mě snad ještě nepochopitelnější, že při hře na nástroj dokáží současně zpívat, jsou baskytaristé. Jak se říká, basa tvrdí muziku, ale dobří baskytaristé se nedrží jen jednotvárných "přiznávek" v rytmu skladeb, ale tvoří samostatnou hudební linku, "protihlas" (v hudební teorii se označuje jako kontrapunkt), který výsledný dojem z poslechu násobí.

I když v dalším se budu držet hlavně rockových hudebníků, kvalitní baskytara může výrazně pomoci i zvuku popových písní, myslím, že Billie Jean Michaela Jacksona se stala takovým hitem nejen pro jeho zpěv a "měsíční chůzi" (moonwalk), ale i basovou linku Louise Johnsona.

1. Paul McCartney, The Beatles
Paul McCartney je určitě nejznámějším zpívajícím baskytaristou a také autorem stovek písní, společně s Johnem Lennonem je podepsán pod většinou skladeb Beatles. Ve skutečnosti sice dominantní (ne-li přímo výhradní) autorství měl ten, kdo píseň nazpíval, a McCartney se zastřeným hlasem více profiloval v pomalejších skladbách jako Yesterday, Michelle, And I Love Her, Eleanor Rigby, Penny Lane, Hey Yude, Oh! Darling, When I'm Sixty Four, samozřejmě ale zpíval i svižnější písně (Can't Buy Me Love, …) a Lennon pomalé (např. Girl a If I Fell).
McCartney je hudebně aktivní i ve věku 70+ a do playlistu zařazuje také své skladby z éry Beatlles, mezi nimi The Night Before z alba (a filmu) Help!. Více odkazů raději nezařazuji, protože u Beatles nikdy nemají dlouhé trvání.

2. Pavel Chrastina, Olympic
Pavel Chrastina byl v 60. letech dvorním textařem Olympicu, Petr Janda jeho texty zhudebnil a nazpíval a řada písní z jejich plodné spolupráce (např. Dej mi víc své lásky, Želva, Snad jsem to zavinil já) už zlidověla a uslyšíme je i u táboráků. Někdy zpíval i Chrastina, v textu se však nesměla vyskytnout hláska "ř", kterou neumí vyslovit.
Bloud král je nyní na YouTube dostupný jen v anglické verzi, kdy se skupina pokoušela prorazit ve Francii.

3. Jack Bruce, Cream
"Cream" česky znamená "smetana" a na skupinu kytaristy Erica Claptona, baskytaristy Jacka Bruceho a bubeníka Gingera Bakera se dokonale hodí. Všichni se pravidelně umisťovali na nejvyšších příčkách anket o nejlepší rockové hudebníky a v souvislosti s nimi se snad poprvé použilo označení "superskupina" ("supergroup").
Hlavním zpěvákem i autorem skladeb Cream byl Jack Bruce, Eric Clapton se tehdy jen občas zapojil do sborového zpěvu, bohatě si to však vynahrazoval kytarovými sóly.
Éra Cream byla krátká, trvala pouhé 2 roky (1966-68), ale v historii rocku zanechala nesmazatelnou stopu, ceněné je zejména dvojalbum Wheels of Fire z r. 1968, které v licenci vydal i Supraphon.
V r. 2005 se bývalí spoluhráči sešli a odehráli několik koncertů. Jack Bruce zde vystoupil s bezpražcovou baskytarou a i když po rozpadu Cream působil v méně významných souborech a nebylo o něm moc slyšet, zahrál ve vrcholné formě. Záznam z vystoupení v Royal Albert Hall v Londýně pak vyšel i na DVD. Vrátili se tak na místo, kde v r. 1968 odehráli poslední koncert před rozchodem. Další už však nebudou, protože Bruce r. 2014 zemřel.
Jak se změnilo provedení za 37 let mezi oběma koncerty, můžeme porovnat např. na skladbě White Room v r. 1968 a verzi z r. 2005.

4. Emanuel Sideridis, Progress Organization
Skupinu Progress Organization v r. 1968 založili hudebníci z jiných brněnských skupin - bubeník Zdeněk Kluka (předtím Atlantis) a kytarista Pavel Váně (Synkopy 61), které doplnili klávesista Jan Sochor a baskytarista Emanuel Sideridis. Stejně jako Cream se po 2 letech rozpadli, stačili však za tu dobu nahrát jedno album a EP desku.
V pěveckém podání Sideridise je nejznámější Ptáčník. Obrat v textu "matkou mu byla smůla, otec neznámý" je dokonalým příměrem neradostné situace.
Sideridis v normalizační době Brno opustil a vrátil se do rodného Řecka, objevil se ale na vzpomínkovém koncertu skupiny v r. 2013 při příležitosti 45 let od jejího založení. A skladbu Ptáčník si znovu zahrál.
Stojí však za to si připomenout i jeho instrumentální umění. V téměř 8-minutové kompozici Klíč k poznání (hudba i zpěv klávesista Jan Sochor) je poznat vliv Cream. A v Born under a Bad Sign ukazuje, že na baskytaru se dá hrát i sólově (od 1:50).

5. Roger Waters, Pink Floyd
Pink Floyd jsou skupinou, která monotematickými projekty ustavila pojem rocková opera a baskytarista Roger Waters se s ním nejvýrazněji pojí. V Pink Floyd se postupně stal dominantní postavou a zatímco na albu The Dark Side of the Moon z r. 1973 se autorsky projevili ještě všichni členové skupiny, The Wall (1979) je už téměř výhradně jeho dílem. Waters se pak o svých spoluhráčích vyjadřoval velmi nelichotivě jako neschopných, kteří se jen vezou, a nakonec ze skupiny odešel. Pink Floyd se však kvůli tomu nerozpadli a díky Davidu Gilmourovi nahráli ještě tři úspěšná alba, ceněné je zejména poslední The Division Bell z r. 1994.
Jednou z mála výjimek v The Wall, na které se vedle Waterse autorsky (i pěvecky) podílí další spoluhráč, konkrétně Gilmour, je skladba Comfortably Numb a zásluhou jeho kytarových sól (zvláště závěrečného) je z celého alba asi nejznámější.
Velmi působivou skladbou alba je také Watersovo Hey You!. Je ve stínu Comfortably Numb a Another Brick in the Wall, k čemuž hodně přispělo i to, že nebyla zařazena do stejnojmenného filmu. V závěrečném verši písně "Don't tell me there's no hope at all, together we stand, divided we fall." je patrné poselství nemít ve vztazích žádné zdi.
Celá skupina se podobně jako Cream znovu sešla v r. 2005, Comfortably Numb v rámci charitativního koncertu Live 8 (Live Aid) v Hyde Parku a souhra Waterse s Gilmourem je opravdovým zážitkem.

6. Suzi Quatro
Postavou drobná zpěvačka s velkou kytarou po kolena byla velmi populární i u nás a naši zpěváci její písničky rádi přebírali. Hrála dost jednoduše, viz např. She's in Love with You, If You Can't Give Me Love, kdyby baskytaru odložila, ani by to zvuku příliš neublížilo. V halfplaypacku písně Stumblin' In s ní v duetu zpívá exčlen Smokie Chris Norman (píseň převzali Hana Zagorová s Petrem Rezkem).

7. Sting, The Police
Sting už dlouho vystupuje sólově, většinou bez nástroje a má 3 mm dlouhý účes, ale v mladých letech měl vlasy dlouhé, byl členem skupiny The Police a v kombinaci se zpěvem hrál velmi netradičně na kontrabas, což si přinesl z dřívějšího působení v jazzové kapele, později kontrabas zaměnil za basovou kytaru. Z tohoto období pochází skladba Every Breath You Take a v celé jeho kariéře patří k největším hitům a v příležitostných koncertech s The Police ani po mnoha letech v programu nechybí.
Poslechnout si můžeme např. záznam Every Breath You Take z r. 2008, kde se Sting doprovází na baskytaru.

8. Dusty Hill, ZZ Top
Skupina ZZ Top už více než 40 let hraje k potěše fanoušků ve stejném složení a její poznávací značkou jsou dlouhé vousy kytaristy Billyho Gibbonse a baskytaristy Dustyho Hilla.
Firma Gilette prý oběma protagonistům nabídla milion dolarů, když se oholí jejími břity. Ti ale odmítli a dál si drží image stoletých staříků. I bez toho by však měli úspěch, protože hrají opravdu dobře a oba se ve zpěvu rovnocenně doplňují, jak dokládají např. skladby Sharp Dressed Man a Gimme All Your Lovin'.

9. Jožo Ráž, Elán
Elán je pro Slováky tím, co pro nás Olympic. A zatímco bez Vaša Patejdla, autora mnoha hitů Elánu, skupina úspěšně dál fungovala, bez Joža Ráže by to bylo nemyslitelné.
Skladbu Voda, čo ma drží nad vodou Elán nahrál pro film Fontána pro Zuzanu 3 a Ráž měl vzápětí na motorce těžkou nehodu. Nad hladinou života se naštěstí udržel a skupina už dávno zase jezdí na turné.
Které skladby zpívané Rážem vybrat? Třeba Van Goghovo ucho, Tuláci v podchodech, Kráľovna bielych tenisiek, Zaľúbil se chlapec a Človečina.

10. Chris Wolstenholme, Muse
Chris Wolstenholme ve skladbě Hysteria skupiny Muse podle hudebního serveru Musicradar.com předvedl nejlepší basový part všech dob. Baskytarista ale také umí zpívat, na albu The 2nd Law z r. 2012 to ukázal v písních Liquid State a Save Me.

Mostar (2) - skok z mostu

31. července 2017 v 15:00 | Miloš |  Cestování
Plavat jsem se naučil asi v 10 letech a tomu, že jsem se neutopil o rok dřív, vděčím jednomu spolužákovi, který mě včas vytáhl zpod hladiny rybníka, kam jsem sklouzl při nerozvážném sestupování po schůdcích u hráze.

S plaváním se rozšířily možnosti letního vyžití a s partou kluků jsme na kole obráželi vodní nádrže a koupaliště v okolí mého rodného Uh. Hradiště. Zvlášť atraktivní pro nás bylo koupaliště v Kunovicích v sousedství UH, kde měli skokanskou věž. S úžasem jsme sledovali odvážlivce, kteří se z výšky 10 m po hlavě vrhali do vody, a přáli si to také dokázat a ve věku 13-14 let, kdy už s námi lomcovala puberta, si navíc získat srdce některé z přihlížejících dívek.

Skoky do vody bývaly u nás populární, v r. 1968 Milena Duchková vyhrála na olympiádě v Mexiku a o 4 roky později v Mnichově byla druhá a ještě v 90. letech Andrea Absolonová (pozdější pornohvězda s nešťastným osudem) získala bronzovou medaili na juniorském mistrovství Evropy. Já jsem to ale v této disciplíně nikam nedotáhl, v Kunovicích jsem skočil jen z nižšího prkna (myslím, že nebylo ve 3 m, jak je dnes obvyklé, ale v 5 m), a to ještě po nohách. Pohled shora (o 10 m ani nemluvím) mně strachy podlomil kolena a na víc jsem se nezmohl.

Jednou jsem tam skočil po hlavě z okraje bazénu na straně protilehlé věži, zrovna kolem šla nějaká kráska, a v okouzlení zapomněl, že dno je svažité, pod věží je sice hloubka 5 m, ale na opačném konci sotva půl. Narazil jsem čelem do dna, hlava naštěstí nepukla ani jsem neochrnul, jen jsem polkl něco vody (jak by řekl Vladislav Vančura) a v mrákotách se vypotácel z bazénu. Ke skokům do vody mám od té doby ještě větší respekt a po hlavě skáču nejvýš ze startovního bloku.

Neskonale obdivuji skokany, kteří se vrhají z útesů do mořských vln. Nejznámějšími reprezentanty adrenalinového sportu cliff diving jsou muži, kteří 5-krát denně profesionálně skáčou až z výšky 42 m z útesu La Quebrada v Acapulcu, ty jsme ale neviděli (z Cancúnu je to daleko, 1450 km).

Na konci loňského léta jsme zavítali na několik dnů do Dubrovníku a jeden z nich jsme věnovali výletu do Mostaru. O mostu jako první památce Bosny a Hercegoviny na seznamu UNESCO jsem už psal v jiném článku, tehdy šlo o vzpomínku na letmou podvečerní návštěvu, teď byla příležitost si ho vychutnat víc. Zopakuji jen základní údaje: délka mostu je 29 m, šířka 4 m a střed 20 m nad hladinou Neretvy.




V Mostaru se však nachází ještě jeden zastrčený kamenný most menších rozměrů.



Zajímavé jsou i výhledy do okolí, mešity a minarety prozrazují silné zastoupení muslimského obyvatelstva a vliv islámu.



Při procházce po mostě jsme si všimli, že na kamenných terasách u řeky Neretvy popochází řada lidí a prohlíží si ho od vody.




Úzkou uličkou jsme tam prošli a měli ho jak na dlani.



Jeden svatební pár si toto místo také vybral a pózoval proti bosenské ikoně.



Na protějším břehu je viditelná plošina na skoky do vody, chvíli se také zdálo, že brzy nějaký uvidíme, dva mladíci se střídavě postavili na okraj prkna, ale pak si skok rozmysleli.



Novomanželé pod pokyny fotografa zkoušeli nespočet různých postojů a rekvizit, záhy však v scenérii přešli na part druhých houslí, protože téměř všichni přítomní upnuli zrak vzhůru k mostu. Tam se totiž začaly odehrávat přípravy na skok. Jeden odvážlivec prolezl mezi příčkami zábradlí a stoupl si na okraj mostu. Dlouho se odhodlával ke skoku a pak se zase vrátil do bezpečí. To se ještě jednou opakovalo. Zdola jsme přesně nevěděli, co se na mostě odehrává, ale zřejmě se snažil od přihlížejících přímo na mostě získat finanční motivaci.




Most se jmenuje Stari a mimoděk se nám vybavil tragický skok Jiřího Schelingera ze Starého mostu v Bratislavě. Zde však nebezpečím nebyla jen výška mostu, ale i to, že hloubka se zdála malá a místy to vypadalo, že řeku by bylo možné přebrodit.

A konečně jsme se dočkali. Náklon, skok a detail v polovině výšky.




Vše dobře dopadlo. Nároční diváci by snad mohli namítnout, že měl skákat po hlavě. Jenže to by řeka musela být hlubší (a finanční pobídka vyšší).
 


Vysoké Tatry (8) - Jahňací štít

19. července 2017 v 19:21 | Miloš |  Turistika
Jahňací štít je nejvýchodnějším vrcholem Vysokých Tater, má 2230 m n. m., zdaleka ale není tak známý a vyhledávaný jako Rysy (2499), Kriváň (2494) a Slavkovský štít (2452). Příčin je několik: má o více než 200 m menší nadmořskou výšku; převýšení je však značné, např. od Biele vody více než 1300 m; vrchol je z výchozích míst velmi vzdálený (5 i více hodin) a dlouho není vidět; na trase nechybí ani obtížný úsek s řetězy.

Túra je považována za těžkou a v nepříznivém počasí zde několik lidí přišlo o život, při sestupu je snadné minout jednu odbočku a dostat se pak do neschůdného terénu a za bouřky se není kam schovat. Když jsme si ho před dvěma roky vybrali jako cíl cesty, krátce předtím zde jednoho turistu zabil blesk.

Několikrát jsem ho viděl z různých míst na jiných túrách, následující snímek ho ukazuje od Sedla pod Svišťovkou (jde o vrchol v pravé části, vlevo je Kolový štít (2418), v údolí je Zelené pleso (1551) s turistickou chatou a je patrná i vlásečnice výstupové trasy od plesa mírně vpravo a pak kotlinou mezi Kolovým a Jahňacím štítem).


Několik náhledů nabízí trasa z Tatranské Javoriny na Kopské sedlo. První dva jsou ještě před jeho dosažením.



A takto Jahňací štít uvidíme za Kopským sedlem, kdy z podhledu vypadá trochu jako Matterhorn. Běžná přístupová strana je však z druhé strany od Zeleného plesa.



Za první doložené zdolání vrcholu se považuje zpráva anglického lékaře a přírodovědce Roberta Townsona, který ho dosáhl v r. 1793 společně s lovcem Hansem Grossem.

Trasu začínáme na autobusové zastávce Biela voda (925) a brzy se naskytne pohled na hlavní hřeben Vysokých Tater, v levé části fotografie je Slavkovský štít, v pozadí vpravo od středu špičatý Lomnický štít (2633), dále vpravo v zákrytu Huncovský štít (2353) a Kežmarský štít (2558) a úplně vpravo Velká Svišťovka (2037).


Asi 5 km dlouhá cesta podél horského potoka stále mírně stoupá až k Zelenému plesu. Časové značení 3 hod je zde nadsazené, úsek se při svižnějším tempu dá zvládnout za něco málo přes 2 hodiny.


V průhledech jsou vidět Belianské Tatry a později i vrcholy nad Zeleným plesem - za nejvyšší korunou stromu jsou Baranie rohy (2526), vpravo od nich Čierny štít (2429) a na pravé straně kotliny (nazývá se Velká zmrzlá dolina) je Jastrabia veža (2137) a za ní Kolový štít.


Chata pri Zelenom plese se kdysi jmenovala Brnčálova a Brnčálka se jí říká dodnes. Zelené pleso podle pověstí za svou barvu vděčí ztraceným drahokamům na jeho dně.



Jastrabia veža právě odtud vypadá nejpůsobivěji - jako skalní jehla.



Chata je křižovatkou několika tras, nejfrekventovanější je výstup po červené značce přes Sedlo pod Svišťovkou na Skalnaté pleso pod Lomnickým štítem a opačným směrem přes Kopské sedlo do Tatranské Javoriny. My však pokračujeme po žluté na Jahňací štít.

Úvodní část vede kamenitou cestou v kosodřevině.



Vystoupáme do Červené doliny s Červeným plesem, kde se už porosty ztrácí. Při pohledu zpět je za hranou Červené doliny v protějším svahu patrná klikatá křivka serpentin na Sedlo pod Svišťovkou.


I další pleso má v názvu barvu, je jím Belasé pleso.


Nad plesy se místy i v létě drží sněhové jazyky.


Přichází úsek s řetězy.



Nad ním už postupujeme ke Kolovému priechodu (2118).


V pohledu zpět je vidět Zelené pleso a na druhém snímku za ním Velká Svišťovka a vpravo od ní kolmá, 900 m vysoká stěna Kežmarského štítu.



Další trasa je značně členitá a nepřehledná a složité také je zapamatovat si místo, kudy se sestupuje k řetězům na zpáteční cestě.




A takto jednoduše je vrchol označen (můj je žlutý batoh v popředí).


Z vrcholu je dobře vidět na Belianské Tatry, na prvním snímku je severní část (odleva Muráň, Nový vrch, Havran a Ždiarska vidla) a na dalších dvou jižní (vrchy nad Kopským sedlem jsou Hlúpy, Zadné Jatky a Predné Jatky a v posledním záběru je i Bujačí vrch).




Název Jahňací štít nemá nic společného s ovcemi, ale s kamzíky. U sochy kamzíka na špici skály v Karlových Varech jsem si myslel, že jde o čirou fantazii sochaře, ale pod Jahňacím štítem je v takových pozicích můžeme vidět zcela běžně. A nakonec jsme na ně narazili i v kosodřevině.



Pohled zpět k vrcholu.


Tentokrát se po řetězech spouštíme.


Míjíme všechna tři plesa a podél potoka se vracíme do Biele vody.

Na závěr několik orientačních údajů k profilu trasy:
Podle ukazatele potřebný čas z rozcestí Biela voda na Jahňací štít je 5 hod 15 min.
Převýšení je 1305 m.
Celkový čas i s obědem na chatě a návratem po stejné trase byl 9,5 hod.

Letně s hádankou (3)

8. července 2017 v 8:37 | Miloš |  O všem možném
"Léto budiž pochváleno," pravil klasik Fráňa Šrámek, symbolizuje pro nás dovolené, představujeme si sladké nicnedělání, a tomu odpovídá pelmel nesouvisejících drobností, které sestavily třetí díl "seriálu" s frekvencí vydávání jednou za rok.

Vždy jsem si myslel, že sexuální průmysl (podobně jako kasina a distribuce drog) musí prosperovat, ale Erotickému salonu v sousedství zámku v Bojnicích se očividně nedaří.


Budova zarostla pýrem a podnik zřejmě zkrachoval, co ale předat vyhlášeným přerovským exekutorům k uskladnění?


Zda na velikosti záleží, nebo ne, se také přetřásá se sexuálním podtextem, pizza ale rozhodně musí být velká (říkají v Lietavské Svinné).


Od poloviny června kvůli hlemýždímu tempu rekonstrukce bytu v Brně přežíváme na chalupě a stále něco sháníme, mezi jiným i dřez do kuchyňské linky, vyráběné na zakázku. A i v tomto případě (v Hornbachu) nabádají, že na velikosti záleží.


Dobří lidé ptáčkům připevňují na stromy budky a sypou jim v parku drobky, ve Frýdlantu nad Ostravicí mají knihobudku pro trpící hladem po četbě.


Na delších turistických výletech v letním období jsou nejhorší poslední kilometry, veškeré zásoby jsou dávno snědeny a vypity, patra úst vyprahlá a jako spásu vyhlížíme, kdy se objeví nějaká hospůdka. Při výstupu na Klak na Malé Fatře a dlouhém sestupu 2 km od Rajecké Lesné svitla naděje. (Byla ale planá a úleva přišla až po těch dvou kilometrech.)


A méně chápavým je třeba někdy sdělit, že tady trasa už opravdu končí.


Možnost uvolnění nevybouřeným jedincům poskytují všechny možné zdi, kam se dá nastříkat pár klikyháků, skleněné výplně zastávek MHD, které je možné vykopnout, ale i vnitřní část dveří WC, kde je možné projevit literární a výtvarný talent. Objevit něco jiného než pornografii je obtížné, proto alespoň tohle:


Pokud vás zajímají nedefinované létající objekty (UFO - Undefined Flying Object(s)), nejlepší je vypravit se na Českomoravskou vrchovinu do Tří Studní. Na jednom rozcestí, kterému tam říkají Náměstí EU, totiž mají své přistávací místo. Má to však jistá omezení, UFO má povoleno přistávat maximální rychlostí 9999 m/s a speciální pravidla musí dodržovat i příchozí.


Také se zde dozvíme, kterým směrem a jak daleko je odtud do světových center, jako jsou Šanghaj, Tokio, Las Vegas, Brno, Paříž, ...


A konečně hádanka: na tuto u nás neviděnou značku jsem narazil ve Vilniusu. Co vyjadřuje?


Aktualizace 10. července 2017 v 15:46:
Význam piktogramu jste všichni vystihli. Někde to vyjádřili i s odpovědí na nerudovskou otázku Kam s ním?.


Další články


Kam dál