DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Sochy ve skalách - Braunův Betlém a Kopicův statek

19. června 2017 v 18:18 | Miloš |  Výtvarné umění
Příroda je zdatný sochař a vymodelovala oblouky, skalní okna a řadu dalších útvarů s vypovídajícími názvy, u nás např. Vozku a Pasáka v Jeseníkách, Čtyři palice na Českomoravské vysočině, Jehlu v Prachovských skalách, Kapelu v Českém ráji atd.

I někteří sochaři vdechli tvar do skalních masivů přímo v přírodě. Mezi nejznámější patří přibližně 20 m velké reliéfy hlav čtyř amerických prezidentů na Mount Rushmore v Jižní Dakotě.

Nemusíme však jezdit tak daleko. V Novém lese v sousedství impozantního barokního hospitálu v Kuksu, založeného počátkem 18. století hrabětem Františkem Antonínem Šporkem, se nachází několik reliéfů a soch, které pro hrabětě vytvořil významný sochař a řezbář Matyáš Bernard Braun (1684-1738) a žáci z jeho dílny jako doplněk Braunových soch v Kuksu.

Označení Betlém dal místu monumentální reliéf, jehož původní podobu zobrazuje výřez z informační tabule na následujícím snímku.



Dnešní stav je jen torzem.




Ve větším detailu jsou dále znázorněny reliéfy Příchod tří králů, Klanění pastýřů a Vidění sv. Huberta. Svatý Hubert je patronem lovců a myslivců a hrabě Špork ho zde chtěl mít proto, že sám byl náruživým lovcem.





Ležící socha vedle skalních reliéfů představuje spící Marii Magdalenu.



Za umělecky nejcennější dílo v lesním areálu je považována socha poustevníka Juana Garina. Garinus žil na hoře Montserrat a podle pověsti znásilnil a zavraždil Rikildu, dceru barcelonského hraběte Vinifreda, a pohřbil ji na tajném místě. Aby se vyrovnal se svým svědomím, za trest se rozhodl plazit jako zvíře, dokud mu Bůh neodpustí. Po několika letech ho vypátrali Vinifredovi psi a hrabě zanedbaného poustevníka chtěl v Barceloně k pobavení společnosti vystavovat jako zvláštní zvíře. Garinus se přiznal ke své vině a dovedl hrabětě k hrobu dcery. Bylo mu odpuštěno, dívka byla vzkříšena a na místě jejího hrobu byl postaven klášter Montserrat. (Jiné vysvětlení vzniku kláštera Montserrat podává legenda o černé madoně, zmíněná v článku Montserrat - klášter ve skalách.)



Socha znázorňuje Garina poté, co ho vypátrali psi. Nad sochou je erb rodu Šporků.



Součástí Jákobovy studny je torzo Krista v levé části následujícího snímku.



A ještě několik náhledů na studnu.



Sochařství ve volné přírodě se věnoval i lidový umělec Vojtěch Kopic (1909-1978). Vydáme-li se v Českém ráji na asi 3 km dlouhou procházku mezi zámkem Hrubá Skála a hradem Valdštejn, cestou narazíme na odbočku Kopicův statek. Kopic v měkkých pískovcových skalách vytvořil reliéfy řady postav z naší historie (Cyril a Metoděj, sv. Václav, kněžna Libuše, Karel IV., Mistr Jan Hus, T. G. Masaryk, …), ale i přírodní motivy, např. tyto ptáčky.



Ke kamenným varhanům přidal i autoportrét.



Bohužel pískovcové sochy v Braunově Betlému pod otevřeným nebem trpí povětrnostními vlivy, roste na nich mech a bez restaurace by se už asi rozpadly, ta poslední se však uskutečnila hodně dávno, v r. 1961. Zatímco Braunovy sochy na Karlově mostě i v Kuksu jsou nahrazeny kopiemi, stav Betlému je varovný a dokonce r. 2000 byl zapsán na seznam UNESCO mezi sto nejohroženějších památek světa. O rok později byl pak prohlášen za naši Národní kulturní památku. A teď ještě vymyslet, jak ho zachránit.

V případě Kopicova statku je situace příznivější, ale jen proto, že zdejší reliéfy jsou podstatně mladší než Braunovy.
 

Singapur (4) - vyhlídkové kolo Singapore Flyer

9. června 2017 v 19:31 | Miloš |  Věda a technika
Nejatraktivnější pohledy na města a přírodu jsou z výšky, proto jako houby po dešti vyrůstají další a další rozhledny, mnohá velká města (Toronto, Kuala Lumpur, Vilnius, Berlín, …) se pyšní několik set metrů vysokými televizními věžemi s vyhlídkovými restauracemi, které se zvolna otáčí kolem své osy, aby u dobrého jídla zprostředkovaly kruhový výhled, vyhlídky nabízí známé mrakodrapy, sportovně založení šplhají na horské štíty, vznáší se na paraglidu a kdo nelituje peněz, zaplatí si výlet balonem nebo sportovním letadlem.

A tyto zážitky zprostředkují i vyhlídková kola, která se líně otáčí jak mlýnská kola na potoku s malou vydatností vody, jen místo lopatek mají kabiny pro výhledů dychtivé návštěvníky.

Velké vyhlídkové kolo bylo poprvé představeno v Chicagu r. 1893 při příležitosti Světové výstavy, navazující na oslavy 500-letého výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Jeho tvůrcem byl George Washington Gale Ferris, stavební inženýr, který se věnoval stavbě mostů a dalších ocelových konstrukcí. V anglických textech se proto místo observation wheel často vyskytuje označení Ferris wheel a když se chce zdůraznit jejich velikost, pak také big wheel či giant wheel. U nás se však spíše setkáme s pojmenováním ruské kolo, Ferris se inspiroval koly s dřevěnými sedačkami v lunaparcích, která se v Evropě objevila už v 17. století, poprvé v bulharském Plovdivu.

Ferris navrhl konstrukci s kolem o průměru 264 stop (tj. přibližně 80,5 m), které při plném obsazení 36 kabin se 40 otočnými křesly, schopnými pojmout až 60 osob, by umožnilo pohled z ptačí perspektivy 2160 návštěvníkům. Ani největší dnešní kola nejsou konstruována pro tak velký počet cestujících.
Pohled měnící se s pohybem kola jim získal velkou popularitu a ta se tak stala konkurencí "statické" Eiffelovy věže.

Ve střední Evropě je nejznámější vyhlídkové kolo (Riesenrad) v zábavním parku Prater ve Vídni. Je jen o několik let mladší než Ferrisovo z Chicaga, postaveno bylo v letech 1896/97. V nejvyšším bodu se návštěvník dívá z výšky téměř 65 m.



Nárůst zájmu o vyhlídková kola je patrný v posledních 20 letech, jejich stavba se stala prestižní záležitostí i předmětem soutěže, kde bude to největší, podobně jako u mrakodrapů.
V Evropě je největší London Eye (135 m) s pěkným výhledem na Westminsterský palác na druhém břehu Temže. Na vnějším obvodu kola má 32 kabin pro 25 lidí. Bylo dokončeno na konci minulého tisíciletí r. 1999, a proto je také známé pod názvem Millennium Wheel. Tehdy bylo největší na světě.



Otěže pak převzaly dynamicky se rozvíjející asijské země a Singapore Flyer se 165 m kraloval světu v letech 2008-2014. Na tomto kole je upevněno 28 klimatizovaných kabin, 7 m širokých a určených pro 28 osob. Jízda (= jedna otáčka kola) trvá 37 min.




Nejnápadnější budovou v okolí je 194 m vysoký trojitý mrakodrap Marina Bay Sands, kde do plošiny spojující jednotlivé části je zabudován 150 m dlouhý bazén s restaurací. Plavci mohou přes hranu bazénu nahlížet do téměř dvousetmetrové hloubky. Vyhlídkové kolo je však o něco nižší a na bazén není vidět, přístupný je jen ubytovaným hostům.




Mrakodrapy jsou v Singapuru omezeny na výšku 280 m, aby letadla směřující na blízké letiště Changi měla dost času na přistání, resp. nehrozila srážka při vzletu.



A výhled je i na moře.



Singapurského letce před 3 roky z prvního místa podle velikosti sesadilo kolo High Roller v Las Vegas (167,6 m), ale ani to tam nevydrží dlouho, protože v dubnu 2018 má být na Staten Island v New Yorku dokončeno The New York Wheel s průměrem 192 m a vše mají překonat v megalomanii si libující arabští šejkové, kteří pro Dubaj objednali kolo Dubai Eye o průměru 210 m.

Pamukkale - jezírka v travertinových terasách (+ Hierapolis)

31. května 2017 v 23:59 | Miloš |  Příroda
Nejvyhledávanějším přírodním divem Anatolie v jihozápadní části Turecka je 2700 m široká a 160 m vysoká vápencová náhorní plošina Pamukkale. Bílou barvou se nápadně odlišuje od okolní krajiny, a je proto zdaleka viditelná. Odpovídá tomu i název, který se dá přeložit jako Bavlněný hrad (pamuk v turečtině znamená bavlnu a kale je hrad).




V nejvyšším bodě plošiny vyvěrá teplý pramen (37 °C), který stéká po mnohastupňových terasách, ochlazuje se a ve vodě obsažený vápník se sráží v pórovitý bílý vápenec - travertin.

Protože nejvíce vápence se ukládá na okrajích teras, za tisíciletí se tím vytvořily hráze proti odtoku vody a terasy se tak vytvarovaly do podoby přírodních bazénů.


Unikátní přírodní div byl r. 1988 společně se sousedícími pozůstatky římských lázní Hierapolis zařazen na seznam UNESCO. Tím se samozřejmě mnohonásobně zvýšil příliv turistů do oblasti, vedou sem nové silnice a znečištění narušuje původně bělostnou barvu.



Po terasách je možné chodit jen naboso a ve vyhrazeném prostoru, ten je však stavebně upraven a částečně dokonce vybetonován. Voda v jezírcích této části za svou azurovou barvu zřejmě také vděčí přispění správců.

Terasy s jezírky téměř bez zásahů člověka se nachází u parku v nejvyšší části plošiny. V těchto bazéncích nejenže není možné se koupat, ale je i zakázáno do nich vstoupit.


V nižších polohách to možné je, ale zkoušeli to jen otužilci, voda na začátku jara byla ještě chladná.



Sestup je místy dost strmý.



I zahalené (a téměř nerozlišitelné) arabské ženy chtějí mít fotografii na památku. Vzhledem k nařízení být bos a všudypřítomné vodě se ale přece jen trochu odhalily. Po kotník.



Z plošiny se naskýtají krásné výhledy na okolní krajinu.



A model Pamukkale nechybí ani ve vstupní hale blízkého hotelu.


Starověké město Hierapolis (v překladu z řečtiny Svaté město) pravděpodobně založil v 2. stol. před n. l. král Eumenes II. z Pergamonu.



Mnoho z něj však nezůstalo, několik sloupů a zrekonstruovaných zdí.



Novější zřejmě budou i Kleopatřiny lázně, kde pro větší dojem na dně leží poničené antické sloupy. Nemám však vlastní fotografie, protože se mně vybila baterie, představu si můžeme udělat z obrázku ve Wikipedii.
 


Oblíbené písně mých nemilovaných

19. května 2017 v 13:00 | Miloš |  Hudba
V určité společnosti by se člověk znemožnil, kdyby přiznal, že viděl a dokonce ho i pobavily filmy Zdeňka Trošky, doposlechl do konce nějakou písničku Michala Davida, rád se díval na Dietlovy seriály a příběhy majora Zemana, líbí se mu obrázky Františka Ringa Čecha apod.

Vedle snobství do toho tito lidé často promítají i zášť z politického přesvědčení, kdo byl populární už za socialismu, je automaticky špatný, návštěvníkům koncertu Alexandrovců připravíme uličku hanby, volič levice či Miloše Zemana musí být "milovník starých pořádků" a/nebo nevzdělanec a buran. A zajímavé je, že tato "intelektuální a kulturní elita", která má plná ústa svobody, je naprosto netolerantní k jinému vkusu a názorům, hlásá "jedinou pravdu" a kdyby to šlo, nejraději by "přízemní hlupáky" zbavila volebního práva.

Přestože řadu umělců také zrovna nemiluji a jejich zaměření (např. pop music) je mně vzdálené, neznamená to, že se mně nemůže od nich něco líbit. Z úvodního odstavce všechno přiznám a ani nebudu předstírat, že slavné filmy Ingmara Bergmana byly pro mě nezapomenutelným kulturním zážitkem, v dalším ale zůstanu u příkladů z hudby.

1. Michal David - Největší z nálezů a ztrát
Tuto skladbu jsem už uvedl v článku Zpěv u klavíru, David se však uplatnil i jako skladatel hudby pro další interprety, má úspěch s muzikály a Helena Vondráčková mu vděčí za hit Dlouhá noc.

2. Dalibor Janda - Ostrovy
Dalibor Janda byl na sklonku 80. let populárnější než Michal David, dokonce se stal i Zlatým slavíkem, v novém režimu se ale moc nechytil. Nikdy mě nebral jeho srdceryvný Hurikán a to jak "hráli jsme kličkovanou a já jsem vyhrával", za nejlepší považuji Ostrovy z jeho počátků.

3. Petr Kotvald a Stanislav Hložek - Bílá královna
Kdo někdy slyšel Holky z naší školky a nebylo mu 4 až 10 let, asi při zaslechnutí jejich jmen hned přelaďoval stanici, Bílá královna je ale příjemný pop a na konci je pěkné kytarové sólo, živý záznam, kde zvlášť vyniklo, jsem bohužel nenašel a v této nahrávce je zkráceno.

4. Hana Zagorová - Maluj zase obrázky
Slova písně "krásné auto v garáži, přepychový byt, dovolené na pláži" v době vzniku byla mimo realitu, kdo si to mohl dovolit?, a vzhledem k tomu jak žije zpěvačka teď a nepokrytě dává najevo, že se svým manželem, operním zpěvákem Štefanem Margitou, může být dnes v Paříži, zítra v New Yorku a kde si co koupila, lkaní nad prázdnotou takového života by bylo karikaturou, ale když si ji odmyslíme, do dneška by se hodila.

5. Helena Vondráčková - Dvě malá křídla tu nejsou
Helena Vondráčková příslušníky "pražské kavárny" vůbec není oblíbená, třeba hudební kritik Jan Rejžek na ní nenechá nit suchou, mohla zpívat, zatímco Marta Kubišová byla na indexu zakázaných, dost jí také ublížily soudní spory, které vedl její manžel. Ale zpívat umí, jako svůj vzor ji uvedla Bára Basiková a co se moc neví, je, že vedle toho a pohybového talentu také výborně hraje na klavír. Dvě malá křídla tu nejsou jsou coververzí Killing Me Softly od Fugees, ale originál podle mě ve všech směrech převyšují, citlivou otázku potratů textař Zdeněk Borovec krásně vyjádřil i bez brutálního slova zabít.

6. Karel Gott - Oči barvy holubí
Karel Gott byl kritikem Rejžkem také ocejchován jako zombie z minulého režimu, ale nezaujatě řečeno každý musí uznat, že je ve svém oboru dokonalým profesionálem, dokázal se prosadit v Německu a s německy zpívanými skladbami, zpíval i anglicky a rusky, nazpíval muzikálové melodie i operní árie, lidovky i skladby soulové, …, a také umí malovat a dnes by se možná uživil i jako malíř. Zvolená ukázka (převzatá skladba Sealed with a Kiss od The Four Voices) jeho koníček alespoň trochu naznačuje.

7. Lucie Bílá - Zimní královna
Myslím, že pro Lucii Bílou je nejlepší, když nemluví a jen zpívá, od dob její naivní politické angažovanosti mám k ní antipatii. I když se profiluje jako typická zpěvačka středního proudu, v začátcích kariéry vystupovala s rockovou kapelou Arakain a občas si to připomene i dnes.

8. Daniel Landa - Morituri te salutant
K okázalým aktivitám a názorům Daniela Landy (např. Žito 44) mě napadají jen nelichotivá slova, motivaci těch posledních ironicky vystihl Tonda Blaník ve fiktivním rozhovoru s Landou: "Posluchači vám utekli k Ortelovi?," když Landa jel za vojáky do Afgánistánu a doma pak důležitě vyhlašoval, že je pro teroristy cíl č. 1. Jeho vlastní hudbu také nesleduji, mnohem zajímavější je pro mě období, kdy se vzhlédl v písních Karla Kryla. V nových aranžích lépe vyniknou než jen ve folkovém podání s kytarou.
Morituri te salutant si nevybral sám, do repertoáru píseň zařadila i skupina Törr a oblékla ji do hard rockového kabátu. Karel Kryl by se asi divil.

9. Wanastowi vjeci - Sex, lži & prachy
Nikdy jsem nepochopil oblibu zpěváka a kytaristy Roberta Kodyma. Myslím, že ani v jednom nevyniká a pokud se mně někdy něco líbilo ze skladeb skupiny Lucie, byly to ty, které zpíval a složil David Koller. Z paralelní Kodymovy skupiny Wanastowi vjeci si nevyberu vůbec, výjimkou je skladba v odkazu.

10. Kabát - Malá dáma
Pravověrní rockeři nad Kabátem ohrnují nos, že to není žádný rock, ale pop. Se skladbou Malá dáma se skupina zúčastnila soutěže Eurovision Song Contest v r. 2007, avšak bez úspěchu. Je otázkou, zda s českým textem vůbec bylo možné zaujmout. Doma však příznivce má a také si ji občas poslechnu.

Vilnius (1) - Republika Užupis a Frank Zappa

11. května 2017 v 8:33 | Miloš |  Cestování
Litevská metropole Vilnius je trochu ve stínu Rigy a Tallinnu, hlavních měst Lotyšska a Estonska, na rozdíl od nich neleží na mořském břehu, ale ve vnitrozemí nedaleko hranic s Běloruskem. Množstvím památek je však překonává. I když historická centra všech tří měst jsou na seznamu UNESCO, koncentrace výstavních kostelů ve Vilniusu je jedinečná a jsou zde i moderní stavby, např. v Pobaltí nejvyšší televizní věž (326 m) a mrakodrap Europa Tower (149 m), který je zde nejvyšší obytnou stavbou.

Jenže i ta nejkrásnější města mají čtvrti, kterými se nechlubí nebo kam se turisté dokonce ani neodvažují vstoupit, např. Bronx v New Yorku či ghetta jihoamerických megapolí, ve Vilniusu však z jedné části, kde převažovaly zdevastované domy, zdržovali se zde squatteři a další lidé z okraje společnosti, dokázali udělat turistickou atrakci.

Skupina recesistů z uměleckých kruhů 1. dubna 1997 (tj. "na apríla") pošmournou městskou část za říčkou Vilnia prohlásila za Republiku Užupis (užupis = za řekou), vymyslela pro ni vlajku, zvolila prezidenta, jmenovala ministry a sestavila armádu o síle 12 mužů.



Na vlajce je znázorněna dlaň ruky na bílém pozadí a její barva v závislosti na roční době střídá modrou, zelenou, žlutou a červenou.

Republika Užupis má také ústavu, která obsahuje 38 článků s vymezením práv osob, zvířat a věcí a 3 hesla. Ve více než 20 jazycích jsou natištěna na zrcadlech a při fotografování je tak snadné vytvořit selfie.


Namátkou několik článků:
1. Každý má právo žít u řeky Vilnia, zatímco řeka Vilnia má právo téci kolem.
2. Každý má právo ohřívat vodu, v zimě topit a zastřešit si obydlí.
3. Každý má právo zemřít, ale není to povinnost.
12. Pes má právo být psem.
14. Každý má právo občas nevědět o svých povinnostech.
15. Každý má právo pochybovat, ale není to povinnost.
16. Každý má právo být šťastný.
24. Každý má právo ničemu nerozumět.
29. Nikdo nemůže sdílet to, co mu nepatří.
30. Každý má právo mít bratry, sestry a rodiče.
32. Každý je odpovědný za svou svobodu.



Republika se od vyhlášení zdárně rozvíjí, uličky se zaplnily skupinami japonských turistů, život kypí i v kavárnách a restauracích, vidět levné auto je už nemožné a k pětiletému výročí byla na hlavním náměstí odhalena socha troubícího anděla.



Předtím na vrcholu sloupu v hnízdě trůnilo kamenné vejce, bylo však předmětem mnoha vtipů a obyvatelé jej raději v aukci prodali a nahradili andělem. Dnes se vejce nachází mimo Užupis na ulici Pylimo.



Sochař Romas Vilčiauskas pro Užupis kromě anděla vytvořil i sochu mořské panny. Je umístěna v břehu řeky u mostu oddělujícího staré město od Užupisu a jak už je dnes rozšířené, obsypaného zámky s vyrytými jmény zamilovaných párů.


K životním radostem patří také láhev dobrého pití.



Přítomnost umělců je patrná i na zdech domů a jejich okolí.






V Užupisu vedle nových vil nechybí ani budova opery, galerie, gymnázium a zřejmě zbývá už jen založit univerzitu.



Zakladatelé Republiky Užupis patří do klubu fanoušků hudebníka Franka Zappy (1940-1993) a přes výhrady představitelů Vilniusu, protože Zappa v Litvě nikdy nebyl, docílili toho, že na ulici Kalinausko r. 1995 (tj. ještě před založením republiky a mimo její území) jako první na světě umělci odhalili bronzovou sochu, která zde nahradila strženou sochu Lenina. Na slavnostní akci byl pozván prezident Václav Havel, který také patřil mezi Zappovy obdivovatele.



Sochu doplňují psychedelické malby a vedle nich i veselejší obrázky s radou Eskymáků dětem: "Nejezte žlutý sníh."



I ta má vztah k Zappovi, Don't Eat the Yellow Snow je úvodní skladbou alba Apostrophe (') z r. 1974, která vyšla i na singlu.
A na jeho B-straně je Cosmik Debris z téhož alba s pěkným kytarovým sólem v druhé polovině. Text a překlad je zde.

Další články


Kam dál