DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Vysoké Tatry (8) - Jahňací štít

19. července 2017 v 19:21 | Miloš |  Turistika
Jahňací štít je nejvýchodnějším vrcholem Vysokých Tater, má 2230 m n. m., zdaleka ale není tak známý a vyhledávaný jako Rysy (2499), Kriváň (2494) a Slavkovský štít (2452). Příčin je několik: má o více než 200 m menší nadmořskou výšku; převýšení je však značné, např. od Biele vody více než 1300 m; vrchol je z výchozích míst velmi vzdálený (5 i více hodin) a dlouho není vidět; na trase nechybí ani obtížný úsek s řetězy.

Túra je považována za těžkou a v nepříznivém počasí zde několik lidí přišlo o život, při sestupu je snadné minout jednu odbočku a dostat se pak do neschůdného terénu a za bouřky se není kam schovat. Když jsme si ho před dvěma roky vybrali jako cíl cesty, krátce předtím zde jednoho turistu zabil blesk.

Několikrát jsem ho viděl z různých míst na jiných túrách, následující snímek ho ukazuje od Sedla pod Svišťovkou (jde o vrchol v pravé části, vlevo je Kolový štít (2418), v údolí je Zelené pleso (1551) s turistickou chatou a je patrná i vlásečnice výstupové trasy od plesa mírně vpravo a pak kotlinou mezi Kolovým a Jahňacím štítem).


Několik náhledů nabízí trasa z Tatranské Javoriny na Kopské sedlo. První dva jsou ještě před jeho dosažením.



A takto Jahňací štít uvidíme za Kopským sedlem, kdy z podhledu vypadá trochu jako Matterhorn. Běžná přístupová strana je však z druhé strany od Zeleného plesa.



Za první doložené zdolání vrcholu se považuje zpráva anglického lékaře a přírodovědce Roberta Townsona, který ho dosáhl v r. 1793 společně s lovcem Hansem Grossem.

Trasu začínáme na autobusové zastávce Biela voda (925) a brzy se naskytne pohled na hlavní hřeben Vysokých Tater, v levé části fotografie je Slavkovský štít, v pozadí vpravo od středu špičatý Lomnický štít (2633), dále vpravo v zákrytu Huncovský štít (2353) a Kežmarský štít (2558) a úplně vpravo Velká Svišťovka (2037).


Asi 5 km dlouhá cesta podél horského potoka stále mírně stoupá až k Zelenému plesu. Časové značení 3 hod je zde nadsazené, úsek se při svižnějším tempu dá zvládnout za něco málo přes 2 hodiny.


V průhledech jsou vidět Belianské Tatry a později i vrcholy nad Zeleným plesem - za nejvyšší korunou stromu jsou Baranie rohy (2526), vpravo od nich Čierny štít (2429) a na pravé straně kotliny (nazývá se Velká zmrzlá dolina) je Jastrabia veža (2137) a za ní Kolový štít.


Chata pri Zelenom plese se kdysi jmenovala Brnčálova a Brnčálka se jí říká dodnes. Zelené pleso podle pověstí za svou barvu vděčí ztraceným drahokamům na jeho dně.



Jastrabia veža právě odtud vypadá nejpůsobivěji - jako skalní jehla.



Chata je křižovatkou několika tras, nejfrekventovanější je výstup po červené značce přes Sedlo pod Svišťovkou na Skalnaté pleso pod Lomnickým štítem a opačným směrem přes Kopské sedlo do Tatranské Javoriny. My však pokračujeme po žluté na Jahňací štít.

Úvodní část vede kamenitou cestou v kosodřevině.



Vystoupáme do Červené doliny s Červeným plesem, kde se už porosty ztrácí. Při pohledu zpět je za hranou Červené doliny v protějším svahu patrná klikatá křivka serpentin na Sedlo pod Svišťovkou.


I další pleso má v názvu barvu, je jím Belasé pleso.


Nad plesy se místy i v létě drží sněhové jazyky.


Přichází úsek s řetězy.



Nad ním už postupujeme ke Kolovému priechodu (2118).


V pohledu zpět je vidět Zelené pleso a na druhém snímku za ním Velká Svišťovka a vpravo od ní kolmá, 900 m vysoká stěna Kežmarského štítu.



Další trasa je značně členitá a nepřehledná a složité také je zapamatovat si místo, kudy se sestupuje k řetězům na zpáteční cestě.




A takto jednoduše je vrchol označen (můj je žlutý batoh v popředí).


Z vrcholu je dobře vidět na Belianské Tatry, na prvním snímku je severní část (odleva Muráň, Nový vrch, Havran a Ždiarska vidla) a na dalších dvou jižní (vrchy nad Kopským sedlem jsou Hlúpy, Zadné Jatky a Predné Jatky a v posledním záběru je i Bujačí vrch).




Název Jahňací štít nemá nic společného s ovcemi, ale s kamzíky. U sochy kamzíka na špici skály v Karlových Varech jsem si myslel, že jde o čirou fantazii sochaře, ale pod Jahňacím štítem je v takových pozicích můžeme vidět zcela běžně. A nakonec jsme na ně narazili i v kosodřevině.



Pohled zpět k vrcholu.


Tentokrát se po řetězech spouštíme.


Míjíme všechna tři plesa a podél potoka se vracíme do Biele vody.

Na závěr několik orientačních údajů k profilu trasy:
Podle ukazatele potřebný čas z rozcestí Biela voda na Jahňací štít je 5 hod 15 min.
Převýšení je 1305 m.
Celkový čas i s obědem na chatě a návratem po stejné trase byl 9,5 hod.
 

Letně s hádankou (3)

8. července 2017 v 8:37 | Miloš |  O všem možném
"Léto budiž pochváleno," pravil klasik Fráňa Šrámek, symbolizuje pro nás dovolené, představujeme si sladké nicnedělání, a tomu odpovídá pelmel nesouvisejících drobností, které sestavily třetí díl "seriálu" s frekvencí vydávání jednou za rok.

Vždy jsem si myslel, že sexuální průmysl (podobně jako kasina a distribuce drog) musí prosperovat, ale Erotickému salonu v sousedství zámku v Bojnicích se očividně nedaří.


Budova zarostla pýrem a podnik zřejmě zkrachoval, co ale předat vyhlášeným přerovským exekutorům k uskladnění?


Zda na velikosti záleží, nebo ne, se také přetřásá se sexuálním podtextem, pizza ale rozhodně musí být velká (říkají v Lietavské Svinné).


Od poloviny června kvůli hlemýždímu tempu rekonstrukce bytu v Brně přežíváme na chalupě a stále něco sháníme, mezi jiným i dřez do kuchyňské linky, vyráběné na zakázku. A i v tomto případě (v Hornbachu) nabádají, že na velikosti záleží.


Dobří lidé ptáčkům připevňují na stromy budky a sypou jim v parku drobky, ve Frýdlantu nad Ostravicí mají knihobudku pro trpící hladem po četbě.


Na delších turistických výletech v letním období jsou nejhorší poslední kilometry, veškeré zásoby jsou dávno snědeny a vypity, patra úst vyprahlá a jako spásu vyhlížíme, kdy se objeví nějaká hospůdka. Při výstupu na Klak na Malé Fatře a dlouhém sestupu 2 km od Rajecké Lesné svitla naděje. (Byla ale planá a úleva přišla až po těch dvou kilometrech.)


A méně chápavým je třeba někdy sdělit, že tady trasa už opravdu končí.


Možnost uvolnění nevybouřeným jedincům poskytují všechny možné zdi, kam se dá nastříkat pár klikyháků, skleněné výplně zastávek MHD, které je možné vykopnout, ale i vnitřní část dveří WC, kde je možné projevit literární a výtvarný talent. Objevit něco jiného než pornografii je obtížné, proto alespoň tohle:


Pokud vás zajímají nedefinované létající objekty (UFO - Undefined Flying Object(s)), nejlepší je vypravit se na Českomoravskou vrchovinu do Tří Studní. Na jednom rozcestí, kterému tam říkají Náměstí EU, totiž mají své přistávací místo. Má to však jistá omezení, UFO má povoleno přistávat maximální rychlostí 9999 m/s a speciální pravidla musí dodržovat i příchozí.


Také se zde dozvíme, kterým směrem a jak daleko je odtud do světových center, jako jsou Šanghaj, Tokio, Las Vegas, Brno, Paříž, ...


A konečně hádanka: na tuto u nás neviděnou značku jsem narazil ve Vilniusu. Co vyjadřuje?


Aktualizace 10. července 2017 v 15:46:
Význam piktogramu jste všichni vystihli. Někde to vyjádřili i s odpovědí na nerudovskou otázku Kam s ním?.


Trakai - vodní hrad u Vilniusu

30. června 2017 v 21:22 | Miloš |  Architektura
Hlavním městem Litvy je Vilnius, ale nebylo tomu tak vždy, ve středověku sídlem vládců Litvy bylo město Straka (česky také Trakaj nebo Troky), které s dnešuními 5000 obyvatel patří mezi menší, díky řadě památek však přesto významné a vyhledávané. Nachází se 28 km od Vilniusu a dopravit se tam dá autobusem, dobré je ale si předem pročíst jízdní řády, protože se tam můžeme dostat za půl hodiny, ale také za více než hodinu.

Trakai obklopují jezera a na ostrově v jezeře Galvé byl vybudován hrad, jehož historie se podle doložených pramenů odvíjí od r. 1337. Založil ho litevský velkovévoda Gediminas a původně měl vojenský význam.



Pevnost, postavená v průběhu 14.-15. století, se skládala z knížecího paláce, obehnaného ochrannými zdmi a hlubokým příkopem. Po vítězné bitvě proti německým rytířům u Žalgirisu r. 1410 byl hrad proměněn v rezidenci litevského velkovévody Vitautase. Po jeho smrti význam hradu postupně upadal a snahy přestavět jej do renesanční podoby nebyly naplněny, později byl dokonce proměněn ve věznici a při válce s Ruskem v polovině 17. století téměř celý zničen.

V 19. století vlivem romantismu si získaly oblibu zříceniny starých hradů a některá nová sídla se pak stavěla jako umělé zříceniny (u nás např. Janův hrad v Lednicko-valtickém areálu). O hrad Trakai se tím zvýšil zájem, jenže pro nedostatek prostředků na rekonstrukci se s ní začalo až po skončení 2. světové války a trvala do 90. let. Hrad jí získal svou gotickou podobu z 15. století.


Na nádvoří hradu se dostaneme po dřevěném mostě, na který navazuje dlážděný chodník. Na vstupní bráně je vidět kombinace cihlové a kamenné výstavby.




Nádvoří za vstupní branou není jediné, po lávkách a padacích mostech se dostaneme do dalších sekci členitého areálu a do věže.


Nabízí se i průhledy na jezero.


Oblíbenou kratochvílí šlechty byl lov a k němu bylo třeba se zdokonalit ve střelbě a také vědět kam mířit.


Od r. 1962 je hrad využíván jako muzeum. Obsahuje bohaté sbírky užitého umění, kovové poháry a mísy, keramiku, ale i dýmky a hůlky vybrané společnosti, a také náhledy do života na hradě, např. tehdejšího oblékání.





A najdeme zde i moderní umění a figurky zvířat - mořské koníky, kobylku, nosorožce, mamuta, …



Vitráže jsou samozřejmě novodobé.


Éru věznění a mučení si můžeme přiblížit vyzkoušením důmyslných nástrojů na vlastní kůži.


Soustava jezer nabízí projížďky kolem hradu, lze si půjčit lodičky, projet se historickou lodí i moderními motorovými čluny a plachetnicemi.


Hrad si tak můžeme prohlédnout ze všech úhlů a současně i okolní ostrůvky a výstavní rekreační budovy na pobřeží.




I když vodní hrad je hlavním magnetem Trakai a při asi 2 km dlouhé cestě od autobusové stanice všichni k němu nedočkavě spěchají, alespoň na zpáteční cestě stojí za to si prohlédnout další památky. V centru města je mimo jiné katolický a pravoslavný kostel.



Pro nás je zajímavé i to, že zde má sochu sv. Jan Nepomucký.

 


Sochy ve skalách - Braunův Betlém a Kopicův statek

19. června 2017 v 18:18 | Miloš |  Výtvarné umění
Příroda je zdatný sochař a vymodelovala oblouky, skalní okna a řadu dalších útvarů s vypovídajícími názvy, u nás např. Vozku a Pasáka v Jeseníkách, Čtyři palice na Českomoravské vysočině, Jehlu v Prachovských skalách, Kapelu v Českém ráji atd.

I někteří sochaři vdechli tvar do skalních masivů přímo v přírodě. Mezi nejznámější patří přibližně 20 m velké reliéfy hlav čtyř amerických prezidentů na Mount Rushmore v Jižní Dakotě.

Nemusíme však jezdit tak daleko. V Novém lese v sousedství impozantního barokního hospitálu v Kuksu, založeného počátkem 18. století hrabětem Františkem Antonínem Šporkem, se nachází několik reliéfů a soch, které pro hrabětě vytvořil významný sochař a řezbář Matyáš Bernard Braun (1684-1738) a žáci z jeho dílny jako doplněk Braunových soch v Kuksu.

Označení Betlém dal místu monumentální reliéf, jehož původní podobu zobrazuje výřez z informační tabule na následujícím snímku.



Dnešní stav je jen torzem.




Ve větším detailu jsou dále znázorněny reliéfy Příchod tří králů, Klanění pastýřů a Vidění sv. Huberta. Svatý Hubert je patronem lovců a myslivců a hrabě Špork ho zde chtěl mít proto, že sám byl náruživým lovcem.





Ležící socha vedle skalních reliéfů představuje spící Marii Magdalenu.



Za umělecky nejcennější dílo v lesním areálu je považována socha poustevníka Juana Garina. Garinus žil na hoře Montserrat a podle pověsti znásilnil a zavraždil Rikildu, dceru barcelonského hraběte Vinifreda, a pohřbil ji na tajném místě. Aby se vyrovnal se svým svědomím, za trest se rozhodl plazit jako zvíře, dokud mu Bůh neodpustí. Po několika letech ho vypátrali Vinifredovi psi a hrabě zanedbaného poustevníka chtěl v Barceloně k pobavení společnosti vystavovat jako zvláštní zvíře. Garinus se přiznal ke své vině a dovedl hrabětě k hrobu dcery. Bylo mu odpuštěno, dívka vzkříšena a na místě jejího hrobu byl postaven klášter Montserrat, kde se stala první abatyší. (Jiné vysvětlení vzniku kláštera Montserrat podává legenda o černé madoně, zmíněná v článku Montserrat - klášter ve skalách.)



Socha znázorňuje Garina poté, co ho vypátrali psi. Nad sochou je erb rodu Šporků.



Součástí Jákobovy studny je torzo Krista v levé části následujícího snímku.



A ještě několik náhledů na studnu.



Sochařství ve volné přírodě se věnoval i lidový umělec Vojtěch Kopic (1909-1978). Vydáme-li se v Českém ráji na asi 3 km dlouhou procházku mezi zámkem Hrubá Skála a hradem Valdštejn, cestou narazíme na odbočku Kopicův statek. Kopic v měkkých pískovcových skalách vytvořil reliéfy řady postav z naší historie (Cyril a Metoděj, sv. Václav, kněžna Libuše, Karel IV., Mistr Jan Hus, T. G. Masaryk, …), ale i přírodní motivy, např. tyto ptáčky.



Ke kamenným varhanům přidal i autoportrét.



Bohužel pískovcové sochy v Braunově Betlému pod otevřeným nebem trpí povětrnostními vlivy, roste na nich mech a bez restaurace by se už asi rozpadly, ta poslední se však uskutečnila hodně dávno, v r. 1961. Zatímco Braunovy sochy na Karlově mostě i v Kuksu jsou nahrazeny kopiemi, stav Betlému je varovný a dokonce r. 2000 byl zapsán na seznam UNESCO mezi sto nejohroženějších památek světa. O rok později byl pak prohlášen za naši Národní kulturní památku. A teď ještě vymyslet, jak ho zachránit.

V případě Kopicova statku je situace příznivější, ale jen proto, že zdejší reliéfy jsou podstatně mladší než Braunovy.

Singapur (4) - vyhlídkové kolo Singapore Flyer

9. června 2017 v 19:31 | Miloš |  Věda a technika
Nejatraktivnější pohledy na města a přírodu jsou z výšky, proto jako houby po dešti vyrůstají další a další rozhledny, mnohá velká města (Toronto, Kuala Lumpur, Vilnius, Berlín, …) se pyšní několik set metrů vysokými televizními věžemi s vyhlídkovými restauracemi, které se zvolna otáčí kolem své osy, aby u dobrého jídla zprostředkovaly kruhový výhled, vyhlídky nabízí známé mrakodrapy, sportovně založení šplhají na horské štíty, vznáší se na paraglidu a kdo nelituje peněz, zaplatí si výlet balonem nebo sportovním letadlem.

A tyto zážitky zprostředkují i vyhlídková kola, která se líně otáčí jak mlýnská kola na potoku s malou vydatností vody, jen místo lopatek mají kabiny pro výhledů dychtivé návštěvníky.

Velké vyhlídkové kolo bylo poprvé představeno v Chicagu r. 1893 při příležitosti Světové výstavy, navazující na oslavy 500-letého výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Jeho tvůrcem byl George Washington Gale Ferris, stavební inženýr, který se věnoval stavbě mostů a dalších ocelových konstrukcí. V anglických textech se proto místo observation wheel často vyskytuje označení Ferris wheel a když se chce zdůraznit jejich velikost, pak také big wheel či giant wheel. U nás se však spíše setkáme s pojmenováním ruské kolo, Ferris se inspiroval koly s dřevěnými sedačkami v lunaparcích, která se v Evropě objevila už v 17. století, poprvé v bulharském Plovdivu.

Ferris navrhl konstrukci s kolem o průměru 264 stop (tj. přibližně 80,5 m), které při plném obsazení 36 kabin se 40 otočnými křesly, schopnými pojmout až 60 osob, by umožnilo pohled z ptačí perspektivy 2160 návštěvníkům. Ani největší dnešní kola nejsou konstruována pro tak velký počet cestujících.
Pohled měnící se s pohybem kola jim získal velkou popularitu a ta se tak stala konkurencí "statické" Eiffelovy věže.

Ve střední Evropě je nejznámější vyhlídkové kolo (Riesenrad) v zábavním parku Prater ve Vídni. Je jen o několik let mladší než Ferrisovo z Chicaga, postaveno bylo v letech 1896/97. V nejvyšším bodu se návštěvník dívá z výšky téměř 65 m.



Nárůst zájmu o vyhlídková kola je patrný v posledních 20 letech, jejich stavba se stala prestižní záležitostí i předmětem soutěže, kde bude to největší, podobně jako u mrakodrapů.
V Evropě je největší London Eye (135 m) s pěkným výhledem na Westminsterský palác na druhém břehu Temže. Na vnějším obvodu kola má 32 kabin pro 25 lidí. Bylo dokončeno na konci minulého tisíciletí r. 1999, a proto je také známé pod názvem Millennium Wheel. Tehdy bylo největší na světě.



Otěže pak převzaly dynamicky se rozvíjející asijské země a Singapore Flyer se 165 m kraloval světu v letech 2008-2014. Na tomto kole je upevněno 28 klimatizovaných kabin, 7 m širokých a určených pro 28 osob. Jízda (= jedna otáčka kola) trvá 37 min.




Nejnápadnější budovou v okolí je 194 m vysoký trojitý mrakodrap Marina Bay Sands, kde do plošiny spojující jednotlivé části je zabudován 150 m dlouhý bazén s restaurací. Plavci mohou přes hranu bazénu nahlížet do téměř dvousetmetrové hloubky. Vyhlídkové kolo je však o něco nižší a na bazén není vidět, přístupný je jen ubytovaným hostům.




Mrakodrapy jsou v Singapuru omezeny na výšku 280 m, aby letadla směřující na blízké letiště Changi měla dost času na přistání, resp. nehrozila srážka při vzletu.



A výhled je i na moře.



Singapurského letce před 3 roky z prvního místa podle velikosti sesadilo kolo High Roller v Las Vegas (167,6 m), ale ani to tam nevydrží dlouho, protože v dubnu 2018 má být na Staten Island v New Yorku dokončeno The New York Wheel s průměrem 192 m a vše mají překonat v megalomanii si libující arabští šejkové, kteří pro Dubaj objednali kolo Dubai Eye o průměru 210 m.

Další články


Kam dál