DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Ledová jeskyně pod Dachsteinem

30. listopadu 2018 v 23:02 | Miloš |  Příroda
Jak již bylo zmíněno v článku o Hallstattu, k Hallstattskému jezeru kromě něj na druhém konci přiléhá ještě obec Obertraun. Z ní jede lanovka s jedním přestupem v Mittelstation Dachstein (1350 m n. m.) na náhorní plošinu hory Krippenstein (2109 m n. m.), odkud se pohodovou procházkou dostaneme k vyhlídce Pět prstů (5 fingers) s působivým náhledem na celé jezero a Hallstatt a zdatní vysokohorští turisté mohou volit náročnou trasu s větším převýšením a jištěnými skalní úseky až na vrchol Hoher Dachstein (2995 m n. m.).


Zajímavá místa se nabízí ale i na výstupu z první lanovky (na mapě vlevo ve spodní části), vedou z ní cesty ke dvěma jeskyním - Ledové jeskyni (Eishöhle) a Mamutí jeskyni (Mammuthöhle). Ledová jeskyně bývá někdy uváděna i pod názvy Dachsteinská ledová jeskyně, Obří ledová jeskyně nebo Velká ledová jeskyně (a v němčině Dachstein Eishöhle nebo také Rieseneishöhle). Mamutí jeskyně nemá nic společného s mamuty, název získala podle extrémní velikosti vnitřního prostoru.

Cena za lanovky tam a zpět a vstup do obou jeskyní letos činila 46 EUR, počet lidí, který je na prohlídky s průvodcem do jeskyní vpouštěn, je ale omezen a teprve po výstupu z lanovky se u tamější informační služby dozvíme, kdy je první volný čas návštěvy, který nám pak po rezervaci vyznačí na vstupenku. V našem případě Ledová jeskyně byla dostupná za 40 min a Mamutí až za 3 hodiny a protože jsme se tam po více než hodinovém čekání ve frontě v Obertraunu dostali kolem poledne a hlavně jsme chtěli projít rozlehlou náhorní plošinu na Krippensteinu, museli jsme Mamutí jeskyni oželet.

Od mezistanice lanovek ke vstupu do Ledové jeskyně (1418 m n. m.) vede klikatá cesta do kopce s převýšením 68 m, zabere asi 20 minut.


Celková délka chodeb v jeskyni je 2,7 km, návštěvní trasa je ale kratší, měří přibližně 800 m, a prohlídka trvá necelou hodinu. Návštěvníci při ní zdolají více než 500 schodů a projdou několika částmi, které jsou zde označovány jako dómy.





Parsifalův dóm a Tristanův dóm mají jména podle mytologických hrdinů Parsifala a Tristana, kteří inspirovali Richarda Wagnera k napsání oper Parsifal a Tristan a Isolda (a skladatel byl zase velkým oblíbencem podivínského panovníka Ludvíka II. Bavorského a pro jeho antisemitské názory a monumentální hudbu se k němu hlásili i nacisté).
Dóm krále Artuše má v německy mluvící zemi poněkud nečekané pojmenování, protože Artuš byl králem Velké Británie a podle legend v 6. století porazil Sasy.
Zbývající názvy Krápníkový dóm a Ledová kaplička zdůrazňují přírodní krásy.



Přiřadit fotografie jednotlivým dómům ani s pomocí Googlu přesně nedovedu, protože se příliš neliší. Společné jim jsou ledové rampouchy, zmrzlé vodopády a chodníky z ledu.





Teplota v jeskyni se pohybuje v rozmezí -3 až 3 °C, při naší srpnové návštěvě byla 2,59 °C a také tam byl průvan.


Teplota se však liší nejen podle ročního období, ale i místa v jeskyni, nikde nebyl vidět tající led. Jeho vrstva místy dosahuje až 25 m a údajně stále roste. Nejstarší vrstvy jsou zde 500-600 let.

V jednom místě na návštěvníky nečekaně "vybafne" medvěd.


Impozantní ledová homole měří téměř 10 m.




Vnitřek jeskyně je nasvícen barevnými reflektory a světla se přepínají jak na rockovém koncertu.


A koncerty se zde v letním období také konají, otužilí návštěvníci si na ně mohou zajít do Parsifalova dómu. Vyvýšená plošina ohraničená zábradlím je místem, kde se svými recitály vystupují klavíristé, případně doprovázejí houslisty, flétnisty a pěvce.


V závěrečné části je třeba přejít houpající se most nad ledovou propastí.



 

Londýn (1) - demonstrace za práva zvířat (a o chování davu)

20. listopadu 2018 v 0:28 | Miloš |  O všem možném
"Stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat," zpíval kdysi Jiří Suchý a dnes kdejaký "hrdina", když už je to dovoleno a žádný postih nehrozí, na ulicích vykřikuje a burcuje proti něčemu/někomu, nebo pro něco. 4procentní za práva na sňatky homosexuálů a osvojování dětí, 5procentní (strany, co prolezly s odřenýma ušima do Poslanecké sněmovny) straší ohrožením demokracie, profesionální barikádníci nevynechají jediné výročí, aby se necpali do záběrů kamer s patetickými proslovy ve stylu Gusty Fučíkové (© Václav Klaus ml.), promenují se tu s tibetskou vlajkou, tam s červenými trenýrkami, roní krokodýlí slzy nad nebohými syrskými sirotky a bezcitností premiéra, berou si do průvodu šibenici, házejí květiny představitelů státu do koše, davovou atmosférou nažhavení kraválisté (a s proplacenou jízdenkou u přespolních) by každého s jiným názorem lynčovali a doma v hospodě pak vypínají hruď, jak "jim" to nandali.

To, že chování davu má stádní rysy, je známé. Stačí přesvědčivý řečník (naší opozici v čele s uspavači hadů a moralizujícími politickými zombiemi, které sotva koho zajímají, však chybí) a nenápadná organizace. Strhnout davy uměl např. Adolf Hitler. Jeho vystoupení byla založena na dovedném dávkování předimenzované síly hlasu (až řevu), proloženým dramatickými pauzami, spínáním rukou a zvedáním očí v sloup. Na ženy prý působil natolik intenzívně, že mnohé při nich prožívaly orgasmus.
Ve filmu Obyčejný fašismus Michaila Romma z r. 1966 byla uvedena jedna pasáž z projevu vůdce, kterou elektrizoval davy, bez zvuku a jen v titulcích, a názorně se ukázala jejich obyčejnost až prázdnota, nový rozměr jim dodal teprve exaltovaný projev Hitlera a sugestivní atmosféra shromáždění s výraznými nacistickými symboly, silnými auty, salutujícími příslušníky SS a asi i připravenou režií, která měla za úkol ostatní strhnout ke skandování a provolávání jeho slávy.

Příkladů z naší historie je také dost. V 50tých letech kolektivy pracujících žádaly smrt pro zrádce a spiklence, předtím skandovaly Klementu Gottwaldovi na Staroměstském náměstí a je možné, že mnozí účastníci těchto akcí ještě o několik let dříve na zaplněném Václavském náměstí lkali nad smrtí říšského protektora Reinharda Heydricha, pokud se dožili, v r. 1989 se zase tísnili na Letné a vzývali Václava Havla, o kterém do té doby třeba ani neslyšeli.

Podněcování davu nastrčenými osobami k žádoucímu chování používají nejen politici. Na pohřbu bývají plačky, na sportovních utkáních roztleskávačky, na konci divadelního představení se vždy vynoří sličné dívky a hercům v titulních rolích "spontánně" rozdávají kytice (ty jsou ovšem koupeny předem), po skončení koncertu vážné hudby bez ohledu na počet kiksů vždy někdo zvolá "Bravo!", potlesk nabere na intenzitě a "dojatí" umělci 10-krát odejdou a zase se vrátí.

Davové projevy bytostně nesnáším a alergický jsem také na standing ovation. Stačí, aby si jeden člověk stoupl a začal tleskat a ostatní se přidají, protože si myslí, že se to patří. Když měl Václav Havel projev v americkém Kongresu, právě těmi ovacemi vestoje byl mnohokrát přerušen a naši servilní novináři hned psali, že těch potlesků bylo o 2 nebo 3 více, než tam měl nějaký jiný politik, a tedy jakého vynikajícího prezidenta máme. Já jsem jeho bezobsažné filosofování, prokládané nemožnými frázemi, nedokázal poslouchat víc než 10 vteřin a pochybuji, že by to kongresmani mohli vidět příliš jinak. Ale když už vážil tak dlouhou cestu, tak mu zatleskáme, ať má radost, že.

Samozřejmě chování davu není vždy vyvoláno pouze organizací, manipulací a přetvařováním, existuje i spontánní verze, zpravidla když jde o život. Největším nebezpečím pří masových akcích (pouť do Mekky, vypjatá sportovní utkání, zejména fotbalová, monstrózní hudební festivaly) je ušlapání zpanikařeným davem.
Působivým uměleckým ztvárněním davové psychózy je film Den kobylek (The Day of the Locust), který podle novely Nathanaela Westa v r. 1975 natočil John Schlesinger. Odehrává se v prostředí Holywoodu, kde davy šílí při pouhém spatření filmových hvězd, nadšené projevy obdivu se však v drastickém finále filmu zvrhnou v agresi.

O tom, že nálada davu se může zvrátit, se na vlastní kůži přesvědčil i poslední rumunský komunistický vládce Nicolae Ceacescu. Na mítinku při příležitosti sjezdu strany se (i pod) vlivem dominového efektu pádu komunismu v okolních zemích plánovaná oslava strany změnila v revoluci, Ceacescu byl zadržen, vojenským (!?) tribunálem bez velkého prodlení odsouzen k trestu smrti a tentýž den zastřelen. Protože rumunští občané zřejmě neměli moc v lásce ani jeho manželku, tak pro jejich uspokojení s ní naložili úplně stejně.

Na západě od nás jsou demonstrace běžné jak referenda ve Švýcarsku, není potřebné ani žádné výročí. K jedné, jejímž mottem bylo nezabíjet zvířata, jsme se s chotí loni nachomýtli u Trafalgarského náměstí (Trafalgar Square) v Londýně.
Demonstrace byla pěkně ohraničena páskou, aby bylo jasné, kdo je jejím účastníkem a kdo jen přihlíží. (Vpravo je spodní část sloupu, na jehož vrcholu se nachází socha admirála Nelsona, v pozadí je National Gallery.)


Socha na dalším snímku připomíná Charlese Jamese Napiera, generála z napoleonské doby.


Pro představu několik hesel:

Stop killing wildlife (Přestaňte zabíjet divokou zvěř)


Badger killers, fox hunters, grouse shooters, purveyors of cruelty (Zabijáci jezevců, lovci lišek, střelci tetřevů, nositelé krutosti)


Don't blame badgers for farmers failing. Stop the killing. I am innocent (Nedělejte viníky z jezevců, kde selhávají zemědělci. Zastavte zabíjení. Jsem nevinný (říká jezevec))


The badger cull coming to a field near you. The most violent element in society is ignorance. Sounds like the tories (Utrácení jezevců přichází na pole blízko vás. Nejbrutálnějším prvkem společnosti je nevědomost. Zní jako konzervativci (i sem se dá vložit politické přesvědčení))


Stop hunting fox cubs (Přestaňte lovit liščí mláďata)


Hunts are for c.nts (Hony jsou pro k.ndy (předností anglické verze je, že se rýmuje))


Keep the ban, enforce the ban (Zachovejte zákaz, prosazujte zákaz (lovu))


Save our hen harriers (Chraňte naše ptactvo před loveckými psy)


I lidé však musí být před zvířaty na pozoru.
Beware, horses may kick or bite! (Dejte si pozor, koně mohou kopnout nebo kousnout!)


A kousek dál byl běžný provoz - doubledeckery ve společnosti bicyklů.


Demonstrace symbolicky vyšuměla u památníku žen, které zahynuly ve 2. světové válce.


Na Downing Street ale neponechávají nic náhodě, vstup hlídají po zuby ozbrojení strážci.


Tak co, sire Winstone, jak to vidíte?


Vincent van Gogh - smutná postava postimpresionismu

13. listopadu 2018 v 20:36 | Miloš |  Výtvarné umění
I když zpočátku se obrazy impresionistů setkávaly s posměchem a jako údajně "nedokončené" nebyly vybírány na oficiální výstavy, náhradní akce Salon odmítnutých a později Salon nezávislých jim nakonec přinesly uznání, zájem sběratelů umění a s tím i existenční jistotu. Paul Cézanne takovými problémy jako syn bohatého bankéře netrpěl nikdy, podobné zázemí měl i Edgar Degas, Claude Monet zbohatl natolik, že si mohl dovolit platit několik zahradníků, Paul Gauguin jezdil za inspirací na Tahiti a snad kromě Camilla Pissarra se ostatním také dařilo (vcelku) dobře.

Jen Vincent van Gogh (1853-1890) kráčel od jednoho neúspěchu k druhému, v uměleckém i osobním životě, a nebýt podpory bratra Thea, obchodníka s obrazy, na kterém byl zcela závislý, nejspíš by zemřel hlady. Theovi se ale přes veškeré úsilí nedařilo na Vincentovy obrazy najít kupce, pokud někdo projevil zájem, nakonec si to rozmyslel, z početného souboru obrazů se za Vincentova života prodal jediný. Psychické problémy malíře dovedly k uříznutí ucha, pobytu v léčebných ústavech pro choromyslné, kde však dále maloval, a životní pouť ukončil sebevražedným výstřelem do hrudi, na jehož následky po dvou dnech trápení zemřel.

Jeho osobnost, životní příběh, stovky dopisů, které Theovi psal jako jedinému, kdo ho v nepřátelském světě chápal, a konečně i dílo posmrtně uchvátily umělce nejrůznějšího zaměření, staly se předlohou životopisného románu Irvinga Stonea Žízeň po životě, Henriho Perruchota Život Vincenta van Gogha, existuje řada filmových adaptací (např. podle Stoneova románu s Kirkem Douglasem v hlavní roli a Vincent a Theo o vztahu bratrů z r. 1990), dokonce i slovenská skupina Elán si do jedné z písní vypůjčila Vincentovo ucho.

Vincent van Gogh začal malovat až ve 27 letech a za pouhých 10 let po sobě zanechal obdivuhodné dílo asi 900 maleb a 1100 kreseb, jeho obrazy, pokud se ještě prodávaly, trhaly aukční rekordy. Zpočátku byl ovlivněn impresionisty, brzy však z jejich stylu vystřízlivěl, protože jeho snahou nebyly jen světelné efekty, ale "na světlo vynést drahocennou perlu - svou duši". Společně se Cézannem a Gauguinem je řazen mezi postimpresionisty a také je považován za zakladatele expresionismu.
Z Paříže, kde nenašel spřízněnou duši, odjel na venkov a až na krátkou epizodu společného pobytu s Gauguinem, která však skončila rozkolem obou umělců, tvořil jako solitér.

Při návštěvách galerií jsem měl možnost většinu jeho stěžejních maleb vidět, některé i vyfotografovat (celkem 42 obrazů), bohužel však ne v Muzeu Vincenta van Gogha v Amsterdamu, kde ikona s přeškrtnutým fotoaparátem mně přinutila nechat si zajít chuť.
I když kvalita fotografií kvůli problémům s odrazy a nutnosti zabírat obrazy z úhlu je všelijaká, většinu sem přesto zařadím.

Gogh si nemohl dovolit platit modelky, na rozdíl od Maneta, Renoira, Cézanna, Gauguina, Degase, … na jeho obrazech proto neuvidíme krásné ženy a jejich akty, ale prosté venkovanky, na konci života maloval i své lékaře, četné autoportréty dokládají, že často si musel vystačit sám se sebou, a vůbec nejčastější jsou nefigurativní malby: krajinné scenérie, ale i obyčejná židle, ložnice, váza s květinami.

První dva obrazy představují Hlavu rolnické ženy (1885, National Gallery, Edinburgh) a Portrét paní Trabucové (1889, Ermitáž, Petrohrad).


Vlevo další koláže je Portrét Juliena Tanguyho (1887, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň), muže, který měl obchod s malířskými potřebami a v interiéru a ve výloze vystavoval obrazy včetně Goghových a Gogh u něj nakupoval barvy. Vpravo je Listonoš Joseph Roulin (1889, Museum of Modern Art, New York).


Autoportrét se slamákem (mezi 1886-1888, Metropolitan Museum, New York) a Autoportrét v Arles (1888, Musée d'Orsay, Paříž) zachycují proměny ve tváři umělce.


Portrét doktora Reye (1889, Puškinovo muzeum, Moskva) a Portrét doktora Gacheta (1890, Musée d'Orsay, Paříž) zobrazují Goghovy ošetřující lékaře.
K dr. Felixi Reyovi, mladému internistovi, se Gogh dostal po uříznutí ucha. Rey obraz dostal od Gogha darem a i když ho přijal, vůbec se mu nelíbil. Reyova matka pak obraz použila na ucpání díry v kurníku do doby, než se ho (11 let po Goghově smrti) podařilo prodat.
Dr. Paul Gachet se o Gogha staral v posledních týdnech života.


Gogha v počátcích ovlivnil také o 2 generace starší Jean-Francois Millet, který často maloval těžce pracující lidi (nejznámější jsou obrazy Sběračky klasů a Štěrkaři, druhý však bohužel při bombardování Drážďan v 2. světové válce shořel a je znám už jen z reprodukcí), hold mu vzdal v obraze Odchod do práce (podle Milleta) (1886, Ermitáž, Petrohrad).


Prosté motivy nábytku zachycují obrazy Židle (1988, National Gallery, Londýn) a Pokoj v Arles (Musée d'Orsay, Paříž).



V Goghově muzeu byl prý kdysi celý sál vyzdoben obrazy slunečnic, to jsem tam sice neviděl, ale slunečnice zde samozřejmě nemohou chybět. Následující jsou z National Gallery v Londýně.


Malíře ale v rostlinné říši upoutaly nejen slunečnice, jak dokládá obraz Komonky v měděné váze (1886, Musée d'Orsay, Paříž).


Kromě květů Gogh často maloval pole a stromy. Obojí zachycují dvě verze obrazu Pšeničné pole s cypřiši. První vlastní Metropolitan Museum v New Yorku a druhou z r. 1889 National Gallery v Londýně.



Ještě nezralé obilí je vidět na obraze Zelené obilí z Národní galerie v Praze, namalovaném v r. 1889. Zeleň dominuje i obrazům Krajina u Saint-Rémy (NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň) ze stejného roku a Vzrostlá tráva s motýlem (1890, National Gallery, Londýn).




A po těžké práci na poli je třeba si odpočinout. Obraz se také jmenuje Odpočinek a je z Musée d'Orsay v Paříži.


Dvě verze (tentokrát ale hodně odlišné, přestože obě jsou z r. 1889) má i obraz Olivovníky, první vystavuje Museum of Modern Art v New Yorku a druhou National Gallery v Edinburghu.



Kvetoucí švestky (1888, National Gallery, Edinburgh) jsou příslibem švestkových knedlíků a pálenky na chuť i zdravotní prevenci.


Následující série obrazů obsahuje náhledy na domy. Nazývají se Ráno (Musée d'Orsay, Paříž), Farmy u Auvers (1890, National Gallery, Londýn), Krajina u Auvers po dešti (alternativní název je Krajina s vozíkem a vlakem, 1890, Puškinovo muzeum, Moskva) a Krajina s domem a oráčem (1889, Ermitáž, Petrohrad).





Ještě než se Gogh vrhl na malování, asi 2 roky se intenzivně věnoval teologii a dokonce působil jako laický kazatel v chudém hornickém kraji v Belgii. Proto je s podivem, že náboženským tématům se ve svém díle vůbec nevěnoval, alespoň vzdáleně se s ním pojí Kostel v Auvers (1890, Musée d'Orsay, Paříž).


Technická díla znázorňují obrazy Zvedací most v Arles (Wallraf-Richartz-Museum, Kolín nad Rýnem), bohužel s nechtěným odrazem blesku mého fotoaparátu, a Most Carrousel a Louvre (1886, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň).



Obraz Restaurace Siréne v Asniéres (1887, Musée d'Orsay, Paříž) se stylově odlišuje, spíš než Gogha připomíná díla Camilla Pissarra a Maurice Utrilla.


Karavany (1888, Musée d'Orsay, Paříž) se odlišují i tematicky.


Další dva obrazy Gogh situoval do večerních a nočních hodin: Bílý dům v noci (1890, Ermitáž, Petrohrad) a Hvězdná noc (Museum of Modern Art, New York).



Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu vlastní (mimo jiné) dva Goghovy obrazy, které sice v názvu noc nezmiňují, ale mají ponurou atmosféru: Přístavní dělníci v Arles (1988) a Vodní mlýn v Gennepu (1884).



Obraz Nádvoří věznice (1890, Puškinovo muzeum, Moskva) Gogh namaloval pod dojmem četby Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu. Předpokládá se, že vězeň v popředí je Goghovým autoportrétem. Depresivní námět z posledního roku malířova života jako kdyby předznamenal jeho tragický osud.


A který obraz je tím jediným, co van Gogh prodal? Je z r. 1888, jmenuje se Červená vinice a je vystaven v Puškinově muzeu v Moskvě. Malíři vynesl 30 franků. (Při pobytu v Moskvě v minulém týdnu jsem ho konečně mohl vidět na vlastní oči, jinak zde tento článek mohl být mnohem dříve.)

 


Franz Kafka - Amerika (román, v Divadle Husa na provázku a ve filmu)

31. října 2018 v 22:07 | Miloš |  Literatura, divadlo, film
Franz Kafka (1883-1924) ve snaze se osvobodit od neustálých výčitek a ponižování despotického otce, úspěšného obchodníka, vystudoval práva a nastoupil do seriózního zaměstnání koncipienta a poté úředníka pojišťovny. Vůbec ho to ale neuspokojovalo, východisko z nudy proto nacházel v psaní, vydal několik povídek, neustálé pochyby nad kvalitou jeho děl (také zásluhou otce) však vedly k tomu, že romány Amerika (1912), Proces (1914-15) a Zámek (1922) psal do šuplíku, první a třetí ani nedokončil, a ve své závěti vyslovil přání všechna nepublikovaná díla zničit. Jeho nejbližší přítel a vykonavatel poslední vůle Max Brod, s nímž se znal z univerzity a který byl rovněž literárně činný (a navíc skládal hudební díla), se tím naštěstí neřídil, Kafkovu literární pozůstalost uspořádal a během několika let (téměř celou) vydal. Kafkovi tím zajistil významné místo ve světové literatuře 20. století.

Jak se později ukázalo, román vydaný pod názvem Amerika autor ve skutečnosti pojmenoval Der Verschollene (Nezvěstný), s Maxem Brodem ale často mluvil o "americkém" románu a tomu pak Brod název přizpůsobil. Kafka tam přitom nikdy nebyl, narodil se v Praze a s výjimkou léčebných pobytů celý život strávil na Starém Městě. Proto tolik míst ho zde připomíná: kavárna, náměstí s pamětní deskou a bustou na rodném domě od Karla Hladíka, socha Jaroslava Róny, …, nejnověji ve vrstvách se otáčející hlava od Davida Černého ze zadní strany obchodního domu Quadrio (přistaveného k někdejšímu OD Prior, pak Máj, K-Mart, Tesco, MY).




Kafkova díla se čtou velmi těžce, kdysi dávno před maturitou jsem se jen silou vůle prokousal románem Zámek o zeměměřiči K., který na 300 stranách popisuje marnou snahu hlavního hrdiny nastoupit do práce, k níž byl na zámek pozván. Proces jsem z knihovny zatím nevyjmul, protože však Ameriku u nás v Brně zinscenovalo Divadlo Husa na provázku, přečetl jsem i originál (přesněji jeho překlad, protože Kafka psal německy). Kupodivu to už šlo mnohem lépe než v případě Zámku, v závěru mně Amerika připadala jako humoristický román.

***

16letého Karla Rossmanna svedla 35letá služka a měla s ním dítě. Nemajetní rodiče, aby se vyhnuli skandálu a placení alimentů, ho poslali do Ameriky.
Karel po příjezdu do New Yorku a výstupu z lodi si uvědomil, že v kajutě zapomněl deštník, požádal známého z lodi, aby mu na chvíli pohlídal kufr, než si deštník přinese. Protože některé chodby už byly zavřené, na lodi zabloudil, až se dostal do kabiny topiče.
Topič trpí šikanováním svého nadřízeného, strojníka Šubala, nechává ho např. čistit záchody. Karel mu chce pomoci a jde si s ním stěžovat za kapitánem, ale topič ve výkladu zabíhal do podrobností, které kapitána a lidi v jeho společnosti (pokladníka a pana Jakoba) vůbec nezajímaly.
Při představování pan Jakob s úžasem zjistí, že Karel je jeho synovec. To byla pro Karla šťastná náhoda, protože strýc Edward Jakob v Americe dosáhl významného postavení - byl senátorem a úspěšným podnikatelem. (Taková náhoda to ale nebyla, protože služebná napsala strýci do Ameriky, kterou lodí do New Yorku přijede a jak vypadá.)
Senátor Karlovi navrhl opustit bezvýznamnou hádku dvou strojníků a odtáhl ho od topiče. Nasedl s Karlem do člunu a společně odpluli.


Strýc Karla ubytoval v 6. podlaží svého domu, prvních pět zabíraly strýcovy obchodní místnosti. Strýc Karlovi radil, aby nikam nechodil a studoval, v první řadě se naučil anglicky, a pracoval na sobě.
Karel z New Yorku neznal nic než výhled do ulice, strýc však nelibě nesl i Karlův pobyt na balkóně (vzorem pedantického workoholika byl pro Kafku zřejmě otec). Rád by si zahrál na klavír, jak byl zvyklý z domu, strýc mu ho sice opatřil, ale zájem měl jen o zahrání hymny a amerických pochodů, k nimž Karlovi přinesl noty.

Když se Karlova angličtina výrazně zlepšila, strýc ho začal seznamovat se svými obchodními přáteli. Prvním byl milionářský synek Mack, který Karla přesvědčil, aby s ním jezdil na koni.

Po delší době dal strýc Karlovi nahlédnout do svých obchodních záležitostí. Jeho podnik se zabýval zprostředkováním zboží a surovin pro velké kartely. To zahrnovalo skladování, přepravu a prodej velkého objemu materiálu a vyžadovalo neustálé telefonické a telegrafní spojení. Strýc z malého obchodu za 30 let udělal třetí největší skladiště v New Yorku.

Na obědě se strýcovými dvěma obchodními přáteli, bankéřem Pollunderem a panem Greenem, Pollunder pozval Karla na své venkovské sídlo u New Yorku, kde bydlí s dcerou Klárou. Strýc však trval na tom, že se Karel musí brzy vrátit, aby stihl hodinu angličtiny.

Na Pollunderovo sídlo přijede i Green, že má pro Karla dopis, ale může ho předat až po půlnoci. Green, starý mládenec, s velkou chutí konzumoval jeden chod za druhým a se zjevným úmyslem se dotýkal Kláry. Karlovi z toho bylo nevolno a nejraději by se vrátil do New Yorku, ale kvůli dopisu zůstal.

Klára po večeři ukázala Karlovi pokoj, kde bude spát, a chvaty jiu-jitsu ho povalila na pohovku. Při odchodu mu řekla, jak najde její pokoj a že ho tam očekává.


Dům však ještě nebyl dostavěn, nebyla do něj zavedena elektřina a na chodbě byla úplná tma. Hlavní slovo při koupi domu měl pan Mack, Klářin ženich, jak se Karel dozvěděl od sluhy, kterého při bloudění ve tmě potkal na chodbě.
S pomocí sluhy se dostal až do jídelny, kde ještě seděl Pollunder s Greenem a požádal hostitele, aby mu umožnil se vrátit ke strýci, který jen nerad svolil s návštěvou a kterému je zavázán za jeho podporu.

Green Karlovi řekl, že se nejdřív musí rozloučit se slečnou Klárou, Karel jí nejdřív zahrál několik vojenských písní a o půlnoci Green Karlovi předal dopis. Byl od strýce.

Milý synovče!
Jak jsi už asi poznal během našeho soužití, bohužel příliš krátkého, jsem naprosto zásadový člověk. To je velmi nepříjemné a smutné nejen pro mé okolí, nýbrž i pro mne, vděčím však svým zásadám za vše, čím jsem, a nikdo nemůže po mně žádat, abych zapřel sám sebe, nikdo, ani Ty ne, můj milovaný synovče, třebaže bys právě Ty byl první na řadě, kdyby mě snad někdy napadlo ustoupit onomu všeobecnému náporu na své zásady.
Potom bych nejraději právě Tebe uchopil a povznesl těmato rukama, kterýma držím a popisuji tento papír. Ježto však prozatím nic nenasvědčuje, že by k tomu mohlo někdy dojít, musím Tě po dnešní příhodě bezpodmínečně poslat od sebe pryč a prosím Tě naléhavě, abys mě ani sám nevyhledával, ani se nepokoušel navázat se mnou styk, písemně ani pomocí prostředníků. Proti mé vůli ses rozhodl, že ode mne dnes večer odejdeš, pak ale také setrvej při svém rozhodnutí po celý svůj život; jen tehdy to bude rozhodnutí mužné.
Zvolil jsem si za doručitele této zprávy pana Greena, svého nejlepšího přítele; jistě nalezne dostatek šetrných slov, jichž se mi v této chvíli opravdu nedostává. Je to vlivný muž a už kvůli mně tě bude podporovat radou i skutkem při tvých prvních samostatných krocích.
Abych pochopil náš rozchod, který se mi teď ke konci tohoto dopisu zase zdá nepředstavitelný, musím si stále znovu říkat: Z Tvé rodiny, Karle, nepřichází nic dobrého.
Kdyby Ti snad pan Green zapomněl vydat kufr a deštník, pak mu to připomeň.
Přeji Ti v dalším životě mnoho zdaru
Tvůj věrný strýc Jakob.

Green předal Karlovi starý kufr a deštník, který doručil lodní strojník Šubal, a k tomu přidal jízdenku 3. třídy do San Franciska, že tam pro něj bude lepší začínat od píky, strýcův vliv tam nesahá a on ani nechce s ním přijít do styku.
Karel si uvědomil, že Green mu dopis předal po půlnoci právě proto, aby nemohl splnit nevyřčenou strýcovu podmínku vrátit se tentýž den.


Karel se na zbytek noci před cestou ubytoval v co nejlacinějším hostinci u New Yorku, dostal pokoj v podkroví, ukázalo se však, že na posteli už spí dva ošuměle oblečení mladí muži, jeden spal dokonce v botách. Karel je svícením a přehrabováním v kufru probudil. Šlo o Francouze Delamarcha a Ira Robinsona. Po "seznámení" hned usnuli a Karel si sedl na jedinou židli v pokoji, že tam přečká do rána. Usnul ale také. Muži byli nezaměstnaní strojní zámečníci. Chystali se jít do města vzdáleného dva dny cesty od New Yorku, Karlovi nabídli, že může jít s nimi, že mu zařídí místo učedníka, až dostanou práci. Nejdřív je však třeba prodat Karlův oblek, hostinská s oblečením obchoduje, že si ho určitě vezme. Přišli s půldolarem (zbytek si nechali), hostinská je záhy všechny vyhodila (i Karla, který v náhradním oblečení vypadal stejně uboze jako 2 spolunocležníci), že čeká nové hosty. Pak se vydali na cestu, Karel vláčel kufr a společníci mu na chvíli pomohli, aby mohli sníst salám, který v něm měl.
Cestou se zastavili na obědě, popili, platil ale Karel, protože kumpáni se prý už vydali z peněz za nocleh. Karel z tajné kapsy pod stolem vytáhl mince, kumpáni si toho nevšimli, protože laškovali s číšnicí.

Druhý den po delší cestě skončili u dalšího hostince a vyslali Karla, aby šel koupit něco k snědku. Karel v přeplněném hostinci nebyl schopen chytnout žádného číšníka, až konečně si ho všimla starší žena z hotelového personálu a zavedla ho do spižírny, kde si mohl objednat, co chtěl. Nabídla mu i ubytování. Karel jí sdělil, že jídlo i ubytování potřebuje pro tři osoby, z toho už nadšená nebyla. Karel se vydal za kumpány, ti už mezitím před hospodou usnuli, Karlův kufr byl otevřený, polovina věci vyházených a pro něj vzácná fotografie rodičů byla pryč. Kumpáni vypáčili zámek, předpokládali, že je tam ještě něco k jídlu. Karlem donesené jídlo pak všechno sami snědli, protože si prý mysleli, že se Karel už najedl v hostinci.
Karel se tam pak vrátil, při rozhovoru se starší paní, vrchní kuchařkou, zjistili, že jsou krajané, on Němec z Prahy, ona z Vídně. Z radosti nad tím mu hned zařídila práci liftboye.


Když si Karel znavený po celodenním trmácení šel lehnout, zanedlouho na něj zaklepala mladá písařka Tereza, kterou už viděl u vrchní kuchařky. Byla také z Evropy, z Pomořan, a chtěla si popovídat, protože v hotelu byla osamocená.

Karel druhý den nastoupil do služby liftboye, z 12 hodin služby byl vždy hodně unavený, ve společné ložnici liftboyů si ale neodpočinul, protože liftboyové měli služby v různé hodiny a byl tam neustále hluk. Kuchařka se sice snažila zajistit mu samostatný pokojík, ale Karel nechtěl žádnou výhodu proti ostatním.

S Terezou chodil do města vypomáhat jí se zařizováním objednávek a někdy si s ní v jejím pokojíku povídal o životě.

Po dvou měsících Karel v noci ve výtahu narazil na zanedbaného Robinsona (co ti dva pobudové dělali mezitím, se v románu nepíše). Snažil se ho rychle "uklidit" a zavedl ho do noclehárny liftboyů. Jenže ve chvíli, kdy opustil službu ve výtahu, zrovna přišli noví návštěvníci s kufry a neměl je kdo obsloužit. Karel dostal od vrchního číšníka okamžitou výpověď, jeho snaha se hájit byla marná, protože vrchní vrátný, kterého Karel nedostatečně uctivě a vždy zdravil, si na něj zasedl a vymyslel si, že chodí v noci flámovat do pochybných podniků a kdo ví, kde na to bere peníze. Když se objeví informace, že Karel do hotelu tajně přivedl podivného kumpána, odvrátí se od něj i vrchní kuchařka, která se ho předtím snažila zastávat, a Karel mohl být rád, že kromě výpovědi se navíc nedostal do vězení.


Po vyhazovu se znovu potkal s Robinsonem, Delamarche mezitím "povýšil", stal se milencem movité (nejspíš operní, protože velmi tlusté) zpěvačky Bruneldy a Robinson byl jejich sluhou. Protože jeho pracovní aktivita byla malá a Brunelda s ním nebyla spokojená, Robinson Karlovi navrhl, aby se sluhou stal on. Osobní obsluhu Bruneldy by si ponechal a Karel by měl na starosti "pouze" úklid pokoje, pochůzky a těžké domácí práce. Robinson na noc musel zůstávat na balkóně jako hlídací pes. Karel však o takové místo nestál a chtěl hned pryč.

Večerní ticho přerušily zvuky bubnů a trubek a pak se objevil průvod lidí a v něm obrovitý muž nesl na ramenou pána. Další den se měl volit okresní soudce a nesený muž byl kandidát.
Z balkónů vyhlížející příznivci kandidáta vyzpěvovali jeho jméno, odpůrci pískali. Na balkónech po sobě házeli nejrůznější předměty. Brunelda všechno sledovala divadelním kukátkem.
Kandidát mluvil ve světle reflektorů, ale objevili se i protikandidáti a nastala mela. Reflektory byly rozbity, nebylo už nic vidět a Brunelda přikázala rozestlat. Karel chtěl proběhnout přes pokoj a utéct, ale pokoj byl zamčený a klíč nenašel ani v zásuvkách. Snažil se proto s pomocí nožů vypáčit dveře. Při tom ho ale přistihl Delamarche. Ten pak v potyčce Karla mrštil proti skříni, až omdlel.
Když se probral, všichni spali, jediné místo, kam mohl vyjít, byl balkón. Na sousedním balkónu při svitu lampy u stolu plného knih seděl mladý muž a četl si v nich a občas si něco zapisoval do sešitu. Bylo už 2 hodiny v noci a on stále studoval. (Kafka sem asi vložil své vlastní zkušenosti ze studia práv.)
Student se s Karlem dal do řeči, ve dne pracoval jako prodavač a v noci studoval. Zásluhou neustálého popíjení kávy vůbec nemusel spát. Poradil Karlovi, aby u Delamarcha zůstal a někdy přišel na návštěvu. Mezi 9. a 10. by měl čas.
Karel si před spaním představoval, jak by mohl povýšit, nejdřív se stát obchodním sluhou a třeba to nakonec dotáhnout na opravdovou kancelářskou práci a pozici úředníka. (Zřejmá ironie nad Kafkovým uplatněním.)

Karel na rohu ulice spatřil plakát oznamující, že na závodišti v Claytonu se bude přijímat personál do divadla v Oklahomě.
Velké divadlo v Oklahomě vás volá! Volá jen dnes, jenom jednou! Kdo teď propase příležitost, propase ji navždy! Kdo myslí na svou budoucnost, patří k nám! Každý je vítán! Kdo se chce stát umělcem, ať se hlásí! Jsme divadlo, které může každého potřebovat, každý se uplatní! Kdo se rozhodl pro nás, tomu blahopřejeme hned zde!

I když tam nebylo nic o platu, Karla zaujalo, že každý je vítán. Hned se tam vydal.
Na závodišti bylo pódium a na něm stály stovky žen, ustrojených jako andělé, a všechny troubily na dlouhé trubky.

Jeden z andělů na Karla radostně zavolal, byla to Fanny, stará přítelkyně (v románu o ní do té doby nebyla řeč).
Karel si půjčil trubku a zatroubil na ni píseň, jejíž melodii pochytil v hospodě. Na rozdíl od andělů, kteří jen vydávali hluk, mu to šlo a Fanny mu poradila, aby se nechal přijmout za trubače.

Personální šéf divadla všechny zájemce shromáždil s informací, že z jejich průkazů prozkoumají, jaké povolání doposud zastávali, aby bylo možné je zařadit na místo, kde mohou uplatnit své znalosti. Karel ale žádné doklady neměl.
Podle odborností byly připraveny přijímací kanceláře, personální šéf měl na starosti přijímat inženýry. Na otázku, zda je mezi uchazeči nějaký inženýr, se přihlásil Karel (měl předsevzetí stát se inženýrem). V kanceláři se zjistilo, že nemá doklady a inženýrem také není, proto byl odeslán do kanceláře přijímající lidi s technickými znalostmi. Odtud ho odeslali do kanceláře pro bývalé středoškoláky, ani tam ho však nepřijali, protože byl z Evropy, a dali ho zavést do kanceláře pro evropské středoškoláky. Chybějící doklady vedoucí kanceláře nazval nepochopitelnou nedbalostí, ale písař do knihy napsal rozhodnutí, že je přijat. Zřejmě se domníval, že být evropským středoškolákem je už něco tak potupného, že to lze beze všeho věřit každému, kdo to o sobě tvrdí. Na dotaz, jak se jmenuje, Karel nechtěl popravdě odpovědět a řekl, že Negro.
Na závodišti potom vyvěšovali jména přijatých. A jedním byl Negro, evropský středoškolák.
Při následném pohovoru se upřesnilo, že Karel chtěl být v Evropě inženýrem, ale že jím ještě není a je způsobilý vykonávat i těžší práce. Nakonec se objevila nová vývěsní tabule s nápisem: Negro, technický zaměstnanec.

Fanny už ale nezastihl, protože andělé a čerti mezitím odcestovali na další místo náboru nových pracovníků.
Pro všechny přijaté byla nachystána lavice s bohatým pohoštěním: drůbež, červené víno. Mohli si také prohlížet obrázky oklahomského divadla, lóži s medailonky prezidentů.
Karel s úžasem zjistil, že u prostřené tabule také hoduje Giacomo, jeden z liftboyů z předchozího zaměstnání. I zde měl na rukávu pásku s označením liftboy.
Protože bylo třeba odjet do Oklahomy, personální šéf ukončil náborový "raut" a všem představil pána, který zájezd povede. Pro skupinu nových zaměstnanců oklahomského divadla byl vyhrazen zvláštní vagón. Jeli dva dny a dvě noci, Karel s Giacomem hráli karty a prohlíželi si úchvatné scenérie Ameriky - hory, rozervaná údolí, řeky, mosty.


Následuje kapitola Dodatky, kde se příběh vrací k Bruneldě, Delmarchovi, Robinsonovi a Karlovi. Brunelda se koupe, Delamarche ji myje a Robinson musí přes zástěnu podávat ručníky a vše, co si Brunelda usmyslí. Úkol přinést voňavku se ale nedaří splnit, protože Robinson s Karlem nejsou s to ji najít.
Dalším příkazem bylo přinést snídani. Paní, která v kuchyni obsluhovala 30 nájemníků domu, v hrncích vařila polévku, ale plamen ve sporáku nehořel, jak měl, kuchyně byla plná kouře a polévku nešlo uvařit.
Místo toho na podnosu dostali talíře se zbytky jídel, Karel je seškrabal na čisté talíře a umyl příbory, aby to Brunelda nepoznala.

Text končí nočním stěhováním korpulentní Bruneldy (bez Delamarcha a Robinsona, už jich má zřejmě dost), Karel ji s pomocí studenta po několikahodinovém úsilí snese ze schodů a na vozíku přikrytou velkým šátkem odváží. Zastavil je strážník v domnění, že převáží 10 pytlů brambor, které nejspíš ukradli. Když vidí "slečnu", zkontroluje doklady a propustí je. Karel Bruneldu šťastně doveze na novou adresu.

***


V divadelním představení, odkud jsou předchozí snímky, v hlavní roli Karla zaujal talentovaný Martin Donutil (syn herecké hvězdy Miroslava Donutila), jehož přáním je, aby se někdy říkalo, že jeho otec byl také herec. Strýce ztvárnil Jan Kolařík a role mladých žen Kláry a Terezy půvabná Simona Zmrzlá. Když v roli Kláry si sundala sukni a pak chvaty jiu-jitsu srazila Karla na pohovku a sedla si na něj, úplně jsem zapomněl na mobil a záběr této dramatické scény.


***

Ameriku v r. 1994 zfilmoval Vladimír Michálek, kmenový režisér Divadla Husa na provázku. Do svého filmového debutu si však do hlavních rolí vybral herce ze Studia Ypsilon. V případě Martina Dejdara (1965), podle mě druhořadého baviče a herce, to bylo šlápnutí vedle už v tom, že vypadal o generaci starší než 16letý Karel Rossmann.
Film se navíc románové předlohy drží velmi málo, mnohé chybí a někdy přebývá, např. postava topiče, který se objeví v románu jen v úvodní epizodě, prostupuje celým filmem, happyend (a vlastně žádný end) román také nemá.
Zajímavé je ale scenáristy vymyšlené strýcovo podnikání ve vodárenství a jeho záměr dobývat vodu z nitra Země, k čemuž zaměstnává i vědce a vynálezce a na poradě vedení společnosti s velkým zápalem probírá, jak je reálné vizi uskutečnit.
Působivé jsou záběry na rozbouřenou hladinu "oceánu" a siluetu New Yorku, komentující na ČSFD to vtipně srovnávají s trikovými filmy Karla Zemana.
Nejvíc asi utkví výkon Jiřího Lábuse v roli Karlova strýce (dostal za ni cenu Český lev) a soundtrack skupiny Lucie.

The Rasmus - Brno, 2. října 2018

22. října 2018 v 0:24 | Miloš |  Hudba
Finská skupina The Rasmus se do povědomí posluchačů celosvětově zapsala písničkami z alb Dead Letters (2003) a Hide from the Sun (2005) a od té doby je také mou nejoblíbenější z mladší generace hudebníků. Přes skromné nástrojové obsazení (kytara, baskytara a bicí) dovede svými nápaditými melodiemi, (většinou) kvalitními texty a hutným rockovým základem upoutat, k čemuž přispívají i hlasové dispozice zpěváka Lauriho Ylönena, který společně s kytaristou Paulim Rantasalmim je i autorem repertoáru. Zbývajícími členy jsou baskytarista Eero Heinonen a bubeník Aki Hakala. První tři spolu hrají už od r. 1994, kdy se na předvánočním večírku na střední škole v Helsinkách dali dohromady, bubeník Hakala je třetím v pořadí, ke skupině se připojil o 4 roky později.

V České republice The Rasmus 2-krát koncertovali v Praze a letos si vybrali Brno. Zavítali sem z Mnichova na šňůře koncertů Dark Matters Tour k poslednímu albu Dark Matters z loňského roku, samozřejmě ale nevynechali ani hity z dřívějších CD, v úvodu zmíněná jsou dále odkazována ve zkratkách DL03 a HftS05 a nejnovější zkratkou DM17.

Na prvním snímku před zahájením koncertu v hudebním sále SONO jsou vidět troje bicí soupravy, což dávalo tušit dva předskokany, byly jimi skupiny The Shiver a Overlaps, obě se sólovými zpěvačkami, a s nezbytnou přípravou aparatury před nástupem dalších hudebníků to způsobilo, že The Rasmus se dostali na řadu až po dvou hodinách. Natěšení fanoušci i přes místa pouze na stání (s výjimkou několika málo židlí na galerii) to přežili bez reptání.


1. Úvod obstarala skladba F-F-F-Falling z alba Into (Enthusiasm) z r. 2001, kterou zrovna nevyhledávám, ale hned pak přišly tři mé oblíbené.

2. Guilty (DL03)
"I feel guilty, my words are empty" ("Cítím se vinen, má slova jsou prázdná") a nic než elektrické křeslo si nezasloužím.

3. No Fear (HftS05)
Tato balada zaujme melodií, textem i klipem. Při poslechu si říkám, kdy přijde můj čas a zubatá mě vezme na poslední cestu.
Girl, you lived your life like a sleeping swan,
your time has come to go deeper.
Girl, your final journey's just begun,
your destiny chose the reaper.
No fear, destination darkness.


4. Empire z nového alba Dark Matters se mně líbí nejvíc. Temné tóny jsou jak z hororového filmu.
I play the darkest symphony when you're around,
when the walls come down and face the fire,
the end of my empire.

5. Time to Burn (DL03)
O vyhoření a snaze začít znovu a jinak.
Fear of the dark tears me apart
won't leave me alone and time keeps running out.
I should turn my life around
leave it all behind,
cross the borderline.


6. Immortal (HftS05)
Láska a nesmrtelnost, nesmrtelná láska, hezká pohádka.

7. Justify (Black Roses, 2008)
Jak ospravedlnit svůj život? Jedině najít sebe sama, než zničím někoho dalšího.
Justify my life.
It's only right that I should go and find myself
before I go and ruin someone else.

8. Nothing (DM17)
Se vším, co má nějakou cenu, si hraju, ale u ničeho nevydržím.
For whatever it's worth
I never meant to hurt you bad just needed something.
For whatever it's worth
I'm playing along but we're just holding on to nothing, nothing.
Take a last glance in my rear view mirror
so clear now.


9. Paradise (DM17)
Z nebe mě stále vyhazují, uzavřel jsem smlouvu s ďáblem, každodenní boj, to je můj ráj.
I'm still kicked out of heaven
I made a deal with the devil,
everyday is a battle, everyday is a battle
this is my paradise.

Další tři písničky The Rasmus zahráli v akustické verzi a kytary se chopil i zpěvák.


Měl jsem vidět, že to takhle dopadne, měl jsem od začátku vědět, oč jí jde. Žije v oblacích a mluví s ptáky. Zoufalá dívka, není jako ostatní, vím.
I should have seen it would be this way,
I should have known from the start what she's up to.
She lives in the clouds and talks to the birds
Hopeless little one, she's not like the other girls, I know.

11. Still Standing (DL03)
Přeji si, abys tu dnes v noci byla se mnou a dívala se na polární zář.
Jsi tam nahoře, jsi vždy se mnou, usmíváš se dolů na mě.
I wish you here tonight with me, to see the northern lights.
You're up there, you're always with me, smiling down on me.

12. Sail Away (HftS05)
Skladba z mých Top5. V melodii se mně nejvíc líbí pasáž, kde se zpívá:
No reason to lie, no need to pretend, I'm grateful to die to live once again. I'm fearless to fly and reach for the end.
(Není proč lhát, není třeba předstírat, raději zemřu, abych mohl znovu žít. Poletím bez strachu až na konec.)


13. In My Life (DL03)
Je to na tobě, jestli to vzdáme.
It's up to you if we give it up.

Tato skladba byla symbolicky první, kterou jsem od The Rasmus kdy slyšel, a opravdu mě okouzlila. Melodií, zvukem, působivým klipem, hlasem zpěváka s havraními pery ve vlasech.
Feel like I'm stoned, wanna be alone just for a while, unknown. Weeks on the road a long way from home, just shut off the phone.
Still feels like the first time to stand here by your side, together regardless, we'll walk through the darkness. Still feels like the first day of my life.
(Cítím se jako zfetovaný, chci být chvíli sám, neznámý. Týdny na cestě, daleko od domova, jen vypnout telefon.
Pořád se cítím jako poprvé, když jsem stál zde po tvém boku. Navzdory všemu projdeme společně temnotou. Pořád se cítím jako první den mého života.)


15. Livin' in a World Without You (Black Roses, 2008)
It's hard to believe that it came to this, you paralysed my body with a poison kiss, for 40 days and nights I was chained to your bed.
(Je těžké uvěřit, že to přišlo, ochromila jsi mé tělo otráveným polibkem, 40 dnů a nocí jsem byl připoután k tvé posteli.)

16. In the Shadows (DL03)
In the Shadows je zřejmě nejhranější skladbou skupiny, na YouTube má víc než 26 milionů zhlédnutí. Koncert jí končil, ale samozřejmě diváci si vytleskali přídavky.
Sometimes I feel I should go and play with the thunder. Somehow I just don't wanna stay and wait for the wonder.
I've been watching, I've been waiting in the shadows for my time. I've been searching, I've been living for tomorrows all my life.
(Někdy cítím, že bych měl jít a hrát s hromem. Nějak nechci jen stát a čekat na zázrak.
Pozoruji, čekám ve stínech na mou chvíli. Hledám, celý život žiju pro budoucnost.)


17. Holy Grail (2018)
Pro The Rasmus stylově netypická skladba nedávno vyšla na singlu.
I've been living in a hurricane, I've been running in the stormy rain, I've been lying on the razor blades. All I wanted was to kill the pain, … anything to be close to you.
(Žiju v hurikánu, běžím v bouřlivém dešti, ležím na čepeli břitvy. Všechno, co jsem chtěl, bylo zabít bolest, … cokoliv jen být blízko tebe.)

18. Wonderman (DM17)
Závěrečná píseň koncertu se objevila také ve finském kriminálním filmu Rendel (2017) "o muži, který je zaslepený nenávistí a touhou po pomstě."
They always call me as a loser, zero. When I look into the mirror, there's a superhero.
I'm gonna prove them wrong, I'm gonna take a stand, I'm the wonderman.
(Vždy o mně říkali, že jsem břídil, nula. Když se podívám do zrcadla, je tam superhrdina.
Dokážu jim, že se mýlí, budu si stát za svým názorem, jsem zázračný muž.)

Koncert byl pro mě vedle Deep Purple hudebním vrcholem letošního roku. Měl skvělou atmosféru, užili si ho diváci a myslím i skupina, zpěvák vybíhal na okraj pódia a dokonce si i s baskytaristou vyskočili.


Jak už bývá zvykem, bubeník na konec do publika hodil své paličky a byl čas se rozloučit.


Z mých oblíbených písní chyběla jen hardrocková Shot (HftS05) a baladická Funeral Song (DL03), jejíž živá nahrávka dobře demonstruje, jak široké zázemí posluchačů skupina má.

Další články


Kam dál