DomůVýtvarné uměníArchitekturaLiteratura, film, fotografieHudbaCestováníTuristikaPřírodaVěda a zdravíVěda a technikaSexO všem možnémO násOblíbené blogy



Souostroví Suomenlinna a ponorka Vesikko

11. ledna 2018 v 2:37 | Miloš |  Věda a technika
O ponorce jsem asi poprvé četl v románu Dvacet tisíc mil pod mořem od Julese Verna a kapitán Nemo a jeho Nautilus ve mně probudil dětskou fantazii a od autora jsem pak zhltl mnoho dalších knih.

U nás řadu verneovek i dalších fantastických příběhů (např. s dinosaury) ve velmi skromných podmínkách dokázal převést na filmové plátno režisér Karel Zeman. K navození atmosféry podmořského světa mu stačilo akvárium a ponorky představovaly modely velikosti hraček. Ve Vynálezu zkázy se objeví i efektní scéna z Verna, kdy rychlá ponorka svou špičatou přídí jako středověký rytíř probodne velkou námořní loď. V traileru k filmu se objeví v čase 0:31.

Tajemná válečná a špionážní podmořská plavidla, z nichž vykukoval nanejvýš periskop, vyzbrojená torpédy byla postrachem moří v obou světových válkách, ale umí být nebezpečná i vlastním námořníkům, jak ukázala katastrofa ruské jaderné ponorky Kursk v r. 2000 a nedávno i argentinské ponorky San Juan.

Vedle těchto strašných strojů úsměvně působí Yellow Submarine z animovaného filmu Beatles. Stejnojmennou píseň jako jednu z mála nazpíval bubeník Ringo Starr.


A Nautilus Václava Neckáře, který složil kytarista Otakar Petřina na text Zdeňka Rytíře, byl asi nejhezčí písní v jeho repertoáru, při poslechu se znovu oživí vzpomínky na okouzlení Verneovými romány.


Při plavbě trajektem z Tallinnu do Helsinek kolem souostroví Suomenlinna jedna ponorka (ne žlutá, ale červená) je společně s vojenskou pevností prvním, čeho si všimneme. Ta byla jako unikátní památka vojenské architektury v r. 1991 zapsána na seznam UNESCO.





Souostroví tvoří osm ostrovů propojených můstky a dostat se na něj lze lodí z Helsinek asi za 15 minut.



Pevnost byla zbudována v polovině 18. století jako "nedobytná", jenže souostroví s celým Finskem nejdříve patřilo Švédům, tehdy se ještě jmenovalo Sveaborg (Švédský hrad) a r. 1808 na 110 let připadlo carskému Rusku. Během ruské nadvlády Angličané a Francouzi ve snaze zabránit Rusku ovládnout strategická místa na černomořském pobřeží se v Krymské válce spojili s Tureckem, válečné operace se pak přenesly až k Baltu a opevnění bylo silně poškozeno. Až po vyhlášení finské nezávislosti ostrovy získaly dnešní název Suomenlinna (Finský hrad).



Souostroví je výletním cílem obyvatel Helsinek, nachází se zde několik muzeí (především vojenských, ale i Muzeum hraček) a evangelický kostel (původně byl pravoslavný) z r. 1854, který slouží také jako maják.



Největší atrakcí je však ponorka Vesikko. V 30. letech byla zkonstruovaná nizozemskou společností, na délku má necelých 41 m a je vysoká asi 8 m.



Během 2. světové války, kdy Finové byli spojenci Německa, se jí podařilo potopit jednu sovětskou obchodní loď.
Po válce byla nejdříve v doku v Helsinkách a nakonec po více než 10 let trvající restauraci převezena na Suomenlinnu, kde se stala součástí Vojenského muzea.


Je možné si ji prohlédnout i zevnitř. Zde se nachází prostor pro torpéda.



Takovou změť elektromechanických přístrojů by si asi ani Jules Verne nedokázal představit.



Jen to "ubytování" má k hotelu vyšší kategorie dost daleko.

 

František Kupka - otec abstraktního malířství

29. prosince 2017 v 18:34 | Miloš |  Výtvarné umění
František Kupka (1871-1957), Robert Delaunay (1885-1941) a Vasilij Kandinskij (1866-1944) jsou tři malíři, kteří nezávisle na sobě během r. 1911-12 vnesli do malířství abstraktní nefigurativní styl a jsou považováni za objevitele abstraktního umění.
Delaunay experimentoval s optickými jevy, Kandinskij ho vidí v krajině a Kupka vychází z architektury, kterou rozvíjí futuristickými představami městských scenérií.

Kupka během svého života několikrát změnil styl, jakmile v některém docílil mistrovství, opustil jej a vydal se hledat nový.
Jeho nestálost se projevovala i v osobním životě. Po dokončení učebního oboru sedlářství v Dobrušce zběhl k umění, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, studoval i na vídeňské Akademii a přes ocenění, kterých se mu dostávalo, tam nebyl spokojen a totéž se opakovalo v Paříži v École des Beaux-Arts a v Académie Julian. Prošel si obdobím vegetariánství, nadšením pro slovanskou myšlenku (demonstroval to přijetím jména Dobroš ve snaze se přiblížit Alšovi), aby se naladil k duševním výkonům, chodil v antické tóze a přestože byl založením pacifista, dobrovolně narukoval do československých legií, ve válce byl raněn a dotáhl to na kapitána. Účastnil se spiritistických seancí jako médium, protože zde viděl možnost dostat se do sfér nedostupných v běžném životě. Holdoval bohémskému způsobu života, v Paříži prošel několika milostnými vztahy i epizodami s ženami volných mravů a nakonec se sblížil s vdanou ženou francouzského důstojníka a usadil se s ní v Puteaux na předměstí Paříže, kde od r. 1906 žil až do smrti.

Zpočátku maloval realistické obrazy, k nim patří Knihomol (1897, někdy, např. na výstavě Světlo v obraze, uváděný také pod Kupkovým původním názvem Biblioman) z majetku Pražského hradu. Čtenář je údajně Kupkovým autoportrétem a autor se o něm výsměšně vyjádřil jako o "hlupákovi, který si nad knihami zbytečně láme hlavu, zatímco život ztělesněný mladými dívkami plyne kolem něj".



Na obraze V zahradě (1906) ze soukromé sbírky Collett Prague/Munich je muž k ženě stejně nevšímavý, tentokrát je zahloubaný do čtení denního tisku a žena výmluvně otočená zády je tím očividně otrávená. Malíř se zde stylově posunul k expresionismu.



Žena před obrazem (1903) z Galerie Kodl věrným vykreslením ornamentů tapisérie (?) prozrazuje ovlivnění secesí a také Petr Wittlich v obsáhlé monografii Česká secese, vydané v Odeonu v r. 1982, jej do kontextu tohoto stylu řadí.



Příliš však módním směrům nepodléhal a styl tehdy už slavných (post)impresionistů se do jeho tvorby nepromítl, malíř hledal svůj vlastní výraz.
Podílel se na vzniku malířského stylu orfismus, který se barevným vyjádřením snaží propojit malbu s hudbou. Svůj přístup vysvětluje takto: "Nacházím něco mezi pohledem a poslechem a mohu vytvořit fugu v barvách jako Bach v hudbě." ("I can find something between sight and hearing and I can produce a fugue in colours as Bach has done in music.")
Příkladem jsou obrazy Amorfa - Dvoubarevná fuga a Amorfa - Teplá chromatika z r. 1912, které se setkaly s nepochopením a posměchem kritiků ("Znali jsme teplý čaj a polévku, ale chromatiku?").

Následující tři obrazy jsou z Batlinerovy sbírky vystavené v Albertině ve Vídni.
První dva z raných dvacátých let - Zelená a modrá a Stoupající tvary - dávají nahlédnout do představ autora nad urbanismem budoucnosti. Ve válcovitých vertikálních formách jako kdyby autor předjímal podobu mrakodrapů Petronas Towers v Kuala Lumpur a Taipei 101 na Taiwanu.




Třetí obraz z Vídně se jmenuje Měření času a pochází z r. 1934. Ornamentální vzory zde vyvažují zjednodušení do dvoudimenzionálního prostoru.



Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu vystavuje dva Kupkovy obrazy, oba pojmenované Opočno podle místa, kde se narodil. První je z r. 1911 (bohužel se na něm odráží má silueta) a další (zřejmě poznamenaný kubismem) je odhadován na roky 1927-29.




Kupka téměř stále žil v nouzi a živil se hlavně karikaturami v novinách a ilustracemi knih. Jeho dílo bylo doceněno až posmrtně. Dnes je považován za nejvýznamnějšího českého malíře, který se vedle Alfonse Muchy jako další zapsal do dějin umění novátorským stylem, a současně i za jednoho z nejvýznamnějších malířů 20. století. Neobejde se bez něj žádná publikace a výstava moderního umění, jeho díly se pyšní světové galerie a v aukčních síních se prodávají za stále vyšší částky.

Vertikální plány modré a červené se v roce 1998 na aukci v New Yorku prodaly v přepočtu za 18 milionů Kč (MKč), Élévation (Výšky) IV na pražském Žofíně v r. 2007 za 22,1 MKč, obraz Pohyb byl v londýnské aukční síni Sotheby's v r. 2011 vydražen za 35,5 MKč, za Tvar modré loni v New Yorku kupec zaplatil 54,6 MKč a jiná verze tohoto obrazu byla v pražské aukční síni Adolf Loos Apartment and Gallery v r. 2012 prodána za 57,4 MKč.

Soubor 215 Kupkových obrazů, kreseb a studií, který sběratelka a mecenáška umění Meda Mládková získala pro Museum Kampa, musí mít proto nedozírnou hodnotu.

Vídeň (4), Praha (1), Brno (2) - advent, architektura a výstavy

23. prosince 2017 v 11:43 | Miloš |  Cestování
Adventní období nijak zvlášť neprožívám, v stále časnější době se objevující vánoční výzdobě obchodních domů a ulic je patrný kalkul obchodníků, stánky s punčovou trestí, medovinou, klobásami, … začínají připomínat farmářské trhy, ale sympatické je, že pro konec roku tradičně ušetřené dny dovolené je možné využít k výletům. Nedávno jsem tak navštívil Vídeň a Prahu a i když mým hlavním cílem byly výstavy, nebylo možné si nevšimnout adventní atmosféru.

Ve Vídni jsem oželel výzdobu u zámků Schönbrunn a Belvedere, protože se obvykle nijak neliší od té před neogotickou radnicí nebo na Karlově náměstí (Karlsplatz).

Radnice (Rathaus) kolem poledne a pak večer je v následující koláži.



Před kostelem sv. Karla Boromejského na Karlově náměstí se nachází jezírko a v něm na ostrůvku plastika Hill Arches od Henryho Moorea. Teď však jezírko bylo bez vody a balíky slámy byly určeny k dovádění dětí a zřejmě aby k tomu nepřibraly i Mooreovu sochu, byla ukryta ve velké "krabici".
Podle informační cedule dílo je Mooreovým darem Vídni. Škoda, že se nestavil i v blízkém Brně.


O hudební vyžití se staral flašinetář v buřince a u radnice Peruánci (?) hrající na Panovy flétny.


Nedaleko zábavního parku Prater vyrostl nový areál Wirtschaftsuniversität Wien (obdoba naší Vysoké školy ekonomické), kde budova Library and Learning Center je dílem studia architektky Zahy Hadid (1950-2016). Bohužel jsem tam byl v neděli, kdy byla zavřena, zajímavý je totiž i interiér a ve večerním nasvícení by dojem také byl lepší.



Výstav je ve Vídni vždy několik, v současné době např. díla Egona Schieleho a Gustava Klimta v Leopoldově muzeu, ale v omezeném čase jsem dal přednost Albertině, kde za jedno vstupné byla přístupná výstava obrazů Rafaela z muzeí celého světa a umění 19. a 20. století od Moneta k Picassovi z Batlinerovy sbírky. Kupodivu se tam mohlo fotografovat, což na výstavách nebývalo zvykem, v jiném textu je proto přiblížím podrobněji, teď alespoň ukázky:
Rafaelův obraz Madonna del Libro byl zapůjčen z Palazzo Pitti ve Florencii a za portrétem Bindo Altoviti bychom museli cestovat až do National Gallery ve Washingtonu.



Z druhé výstavy jsou Monetovy Lekníny a Picassovo Zátiší s kytarou.


Adventní výzdoba Prahy proti Vídni je méně výrazná, zvlášť Václavské náměstí je zklamáním. Staroměstské náměstí je živější, asi tomu napomáhá sevřenější prostor, z nějž navíc hodně ukrajuje výrazné sousoší Mistra Jana Husa od Ladislava Šalouna, zjevně inspirované Rodinovými Občany z Calais.
Něco málo se nachází také u Palladia, u Rotta, na zastávce Anděl, …



K Praze jsem měl vždy despekt, že ustrnula ve středověku a kromě Tančícího domu Vlada Miluniče a Franka Gehryho, za nějž navíc vděčí holandské finanční společnosti ING, nemá nic soudobého, co by stálo za řeč. Po pročtení výborného odkazu Axiny na moderní architekturu v Praze v komentáři k článku o architektu Normanu Fosterovi jsem musel názor poopravit, Jean Nouvel (1945), opět na zakázku ING, se podepsal pod budovu Zlatý Anděl.



A Zaha Hadid se v Praze objeví posmrtně. Podle jejího návrhu v blízkosti Masarykova nádraží má být postavena Zlatá věž.

V Jízdárně Pražského hradu se do 7. ledna koná výstava Světlo v obraze, která zahrnuje díla českých malířů, majících vztah k impresionismu. Z ní je mým nejoblíbenějším obrazem Chudý kraj Maxe Švabinského.



Na štítku k obrazu mě zarazila informace, že je z majetku Národní galerie v Praze. Znám ho totiž z Památníku Maxe Švabinského v Kroměříži. Znamená to, že byl dříve do Kroměříže jen zapůjčen a potkal ho stejný osud jako Muchovu Slovanskou epopej (za níž se dříve jezdilo do Moravského Krumlova)?

V Brně je centrum vánoční výzdoby na Zelném trhu, nám. Svobody, Moravském náměstí, před radnicemi (Starou a Novou) a v ulicích Masarykova a Česká.
Na rozdíl od předchozích měst jsem zde viděl i vystoupení rockových souborů. Hudebníci v koláži vpravo dole sebe i diváky rozehřívali skladbami z repertoáru Erica Claptona (např. Cocaine a Layla), Creedence Clearwater Revival (Proud Mary) a Christie (Yellow River).



8 m vysoká jezdecká socha markraběte Jošta Lucemburského od Jaroslava Róny měla původně stát v Jihlavě. Tamějším radním se však nepozdávalo za sochu výrazně asymetrických proporcí (kůň má nohy jak žirafa) vydat 6 milionů a nakonec realizaci návrhu odmítli. Ten pak v mírně modifikované podobě našel uplatnění v Brně na Moravském náměstí. Nyní byla kolem sochy vybudována ledová plocha a je možné si u ní zabruslit.


Brno má ještě jednu zvláštnost: originální nápoj turbomošt. Jak píší v zprávě na Seznamu.cz, "díky turbomoštu deník New York Times zařadil brněnské vánoční trhy mezi destinace, které návštěvník v Česku nesmí minout".
 


Bangkok (2) - chrámy a sochy Buddhy

13. prosince 2017 v 3:15 | Miloš |  Cestování
Bangkok, více než osmimilionová metropole Thajska, se jako jiná velká asijská města čím dál víc podobá americkým. Když se rozhlédneme z terasy 309 m vysokého mrakodrapu Baiyoke Tower II, spatříme výškové stavby, bazény na střechách, spleť mimoúrovňových silničních přivaděčů, vydáme-li se do ulic, míjíme luxusní hotely a nákupní centra obchodních řetězců.



Po setmění se rozzáří reklamní poutače, ve vyhlášených místech se rozsvítí lucerny nočních podniků a v ulicích nápadně přibude neasijsky vyhlížejících návštěvníků, kteří spěchají do go-go barů za zážitky z erotických představení a případně i nalezením placené společnice na dobu pobytu. O tom jsem se už ale zmiňoval v článku o sexuální turistice.

Thajsko je však atraktivní i letovisky na pobřeží Andamanského moře, výlety na ostrovy (zejména James Bond Island a Phi Phi Islands) a neméně tak starými památkami - chrámy a sochami, kde ústřední postavení má Buddha. A nejvíce jich najdeme právě v Bangkoku.

Buddha je přitom chápán v několika významech, je jím staroindický bůh; historická postava Siddhártha Gautama, řečený Buddha; a konečně psáno s malým písmenem na začátku se jím myslí bytost, která dosáhla dokonalosti (osvobodila se od nevědomosti), a tím ukončila koloběh dalšího znovuzrození.
Na rozdíl od islámu výrazným rysem buddhismu je mírumilovnost, sochy Buddhy jsou typické protaženými ušními lalůčky, které symbolizují naslouchání druhým, a meditativním jogínským posedem.

Chrámy se v moderní zástavbě ztrácí, nejdůležitější uvidíme z lodi při projížďce po řece Chao Phraya.


Další snímek znázorňuje chrám Wat Arun (Chrám úsvitu/Temple of Dawn) ze 17. století. Název získal tím, že před rozšířením Bangkoku byl první budovou, na níž se odrážely paprsky vycházejícího Slunce.



V chrámu Wat Arun byla původně uložena posvátná socha smaragdového Buddhy. Tam už však není, navíc chrám se nachází na opačném břehu než ostatní významné chrámy, proto není tak navštěvovaný.



S dokončením budov Velkého paláce (Grand Palace) v r. 1785 byl nejposvátnější symbol Thajska přestěhován do chrámu v jeho areálu a ten pak po něm dostal i jméno Wat Phra Kaeo (Chrám smaragdového Buddhy/Temple of the Emerald Buddha). V anglických textech je thajské jméno uváděno i v podobě Wat Phra Kaew. Palác byl až do r. 1946 sídlem krále, dnes je využíván k slavnostním příležitostem.


Uvnitř chrámu je zakázáno fotografovat a návštěvníci se k soše nesmí ani přiblížit. Další (velmi nevýrazný) snímek je proto zvenku přes vchod. Socha je v porovnání s mnohými jinými malá, na výšku má 66 cm, a přestože se smaragdy nemá nic společného, má historickou cenu, byla objevena r. 1434 a neznámým sochařem byla zhotovena z jednoho kusu jadeitu.



Tento nerost má matnou barvu, snímky smaragdového Buddhy v zářivě zelené a s leskem, kterých Googlem najdeme bezpočet, zobrazují jen napodobeniny.
Zajímavostí je, že socha smaragdového Buddhy třikrát do roka mění doplňky - v zimě ji zdobí zlaté roucho (právě z tohoto období předchozí snímek je), v době dešťů je oděna v klášterní roucho a v létě má na hlavě korunu s drahokamy. Pocta sochu "převlékat" náleží thajskému králi.

Příbytek Buddhy stráží démoničtí obři.



K strážcům patří i zvláštní bytosti s lidskou hlavou a tělem zvířete, např. napůl ženy a napůl lvi nebo ptáci.



Za pozornost stojí ale celý chrámový komplex Wat Phra Kaeo. V Thajsku se považuje za nejvýznamnější.


Velká pagoda s povrchem ze zlata uchovává popel Buddhy.


Na horní terase se nachází (Royal) Pantheon, který byl původně určen pro smaragdového Buddhu, ale pro slavnostní obřady se ukázal malý, a proto nakonec zůstal prázdný.



Vedle Pantheonu stojí Tripitaka - knihovna s originálními svitky textů buddhistického učení.



Součástí chrámu jsou galerie s výjevy z thajského eposu Ramakien.



V areálu se nachází i zmenšená verze kambodžského chrámu Angkor Wat, který Thajci ve středověku dobyli a podrobili si i celou Kambodžu.


Třetím chrámem, který ve výčtu nejznámějších nemůže chybět, je Wat Pho (Chrám ležícího Buddhy/Temple of the Reclining Buddha).


Chrám byl založen v 16. století, ale obrovská, 46 m dlouhá socha ležícího Buddhy je o tři století mladší.


Povrch je ze zlata až na chodidla, zdobená perleťovými intarziemi se 108 znameními ze života Buddhy, která ho přivedla k přemýšlení o jejich smyslu.



Ležící pozice vyjadřuje umírání Buddhy ve chvíli dosažení nirvány - blaženého stavu, osvobozeného od nevědomosti a strastí, způsobených chamtivostí, nesnášenlivostí a zaslepeností.

Zatímco ležící Buddha je "jen" pokryt plátky zlata, 3 m vysoká a 5,5 tuny těžká socha Buddhy v chrámu Wat Traimit (Chrám zlatého Buddhy/Temple of the Golden Buddha) je ze zlata celá.



Do stěny nad schodištěm jsou vsazeny desky s bohatými reliéfy.


Z množství soch Buddhy přechází zrak, některé už neumím zařadit.



A na závěr přehlídky Buddhů ještě živý model. Ten vedle něho se zdviženou pravicí by v Evropě mohl mít problémy.


Teroristé - kati (v) turistických destinací(ch)

30. listopadu 2017 v 10:27 | Miloš |  O všem možném
Během mé služby se nic zvláštního nestalo, jen vojín X. Y. si podřezal žíly.

Tak nějak vypadala hlášení dozorčího roty, když ráno přišel velitel posádky do práce. Ve stresujících podmínkách základní vojenské služby, odloučení, šikanování, zpráv od milé, že už se jí nechce čekat a našla si někoho jiného, …, výskyt mimořádných událostí příliš nepřekvapoval. O to horší je, když přes ujišťování mnohých politiků, že "žijeme v nejlepší době", tísnivý pocit z nejisté budoucnosti a obav o bezpečnost se prohlubuje.

Existují turisté, kteří s podivnou posedlostí obráží koncentrační tábory (teď jsme byli v Osvětimi a příště jedeme do Buchenwaldu), prohlíží si plynové a popravčí komory, mučicí nástroje, rozebírají počty mrtvých a kde to muselo být hroznější. Turistickým cílem se dokonce stala i jaderným výbuchem zničená elektrárna v Černobylu. Kdo chce ušetřit, může si alespoň v rámci otevřených dnů v krematoriu prohlédnout jejich zázemí včetně pecí. Utrpení a smrt fascinuje, nevyléčitelně nemocné celebrity přitahují stejně, jako když byly na vrcholu, ještě stihnout s nimi rozhovor, než bude pozdě. A mediálními "hvězdami" se stávají i masoví vrazi, čím víc lidí mají na svědomí, tím je o ně větší zájem.

Nic z předchozího odstavce jsem neviděl a ani o to nestojím. Při čtení článku Petra Štěpánka Vraždy jako multikulturní obohacení jsem si ale uvědomil, že většinou míst, která si fanatičtí atentátníci vybrali jako kulisu pro krvavé představení, jsem procházel, aniž bych tušil, že v davu návštěvníků a profesionálních průvodců se mohou skrývat lidé, kterým stačí zaplatit životem. Uvedu jen některá.

1. Madrid
Madrid má působivou budovu železničního nádraží Atocha. Vestibul zdobí bohatá vegetace jak v botanické zahradě, v jezírcích jsou ryby a želvy, kolem kavárny, posezení je pohodové.


Jenže koupě jízdenky do Toleda vůbec nebyla jednoduchá. Přestože tam vlak jede každou hodinu a doba jízdy do 70 km vzdáleného mĕsta je jen půl hodiny, jízdenka je evidovaná jako palubní letenka na konkrétní spoj a místo a kontroly před vstupem na peron a do vlaku jsou rovněž důkladné jak na letišti.


Není divu, 11. března 2004 při bombových útocích na madridské vlaky zahynulo 191 lidí.

2. Nice
Nice je "hlavním městem" na Azurovém pobřeží. Podél 8 km dlouhé Andělské zátoky (Baie des Anges) s kamenitou pláží vede souběžně se silnicí široká pěší zóna Promenade des Anglais (Anglická promenáda) se stánky, pouličním prodejem a živou hudbou.


Dominantou na druhé straně ulice je 5* hotel Negresco. Název a socha černošského trumpetisty před hotelem evokuje představu, že zde hrával Louis Armstrong, a ten také má v parku v jiné části města bustu, ve skutečnosti je podle Henriho Negresca, majitele ze začátku 20. století.



14. července 2016 ve večerních hodinách do davu lidí, na promenádě oslavujících výročí dobytí Bastilly, vjel atentátník s kamionem, výsledkem bylo 87 mrtvých.

3. Berlín
Vánoční trhy jsou dobrým důvodem opustit teplo domova a vydat se do ulic. 19. prosince 2016 se tento nápad u Pamětního kostela císaře Viléma (Kaiser Wilhelm Gedächtniskirche) v berlínské čtvrti Charlottenburg stal osudným pro 12 osob (mezi nimi i jednu Češku). Usmrtil je terorista v kamionu s návěsem.



4. Petrohrad
Petrohradské metro patří k nejvýstavnějším. Upoutají mramorové stěny, mozaiky, fresky, obrazy.



Jeden cestující však 3. dubna 2017 víc myslel na to, kam umístit tašku s bombou. Její výbuch v jedoucím vlaku připravil o život 14 osob.

5. Londýn
Obyvatelstvo Londýna podle posledního sčítání z 37 % tvoří cizinci narození mimo Británii. Možná i proto zde teroristické činy nejsou ojedinělé. V r. 2005 bombové útoky v metru a autobusu zabily 52 lidí.


Letos 22. března útočník najel autem do lidí na Westminsterském mostě, 4 zabil a ještě než byl zastřelen členem ochranky, stačil nožem smrtelně zranit neozbrojeného policistu u Westminsterského paláce.


Za nedlouho poté, 3. června 2017, tři útočníci zopakovali scénář předchozího činu - dodávkou najeli do chodců na London Bridge a pak v tržnici pobodali další, o život přišlo 11 lidí.



6. Paříž
Paříž vždy byla Mekkou umělců, dnes se zdá být vyhledávaným místem teroristů. V živé paměti je útok na redaktory satirického časopisu Charlie Hebdo 7. ledna 2015 s 12 oběťmi, na který teroristé navázali v noci z 13. na 14. listopadu 2015 sérií koordinovaných útoků na šesti různých místech s celkovým počtem 130 obětí. Nejtragičtější se odehrál při koncertu rockové skupiny v klubu Bataclan, kde teroristé zastřelili a granáty zabili 89 návštěvníků.
Cílem útoků byli i návštěvníci u katedrály Notre-Dame. Auto s naloženými plynovými láhvemi naštěstí neexplodovalo a při útoku kladivem 6. června 2017 byl zraněn "jen" jeden policista.



7. Barcelona
Ulice se stromořadím na následujícím snímku z vyhlídkové lanovky nad přístavem v Barceloně je téměř 2 km dlouhá promenáda Las Ramblas.



Na vstupu stojí sloup s Kryštofem Kolumbem a na druhém konci ulice vyúsťuje na Katalánské náměstí (Plaça de Catalunya).



Las Ramblas je pulsující tepnou města a snad nikde jinde neuvidíme tolik živých soch jako tady.


16. srpna 2017 dva útočníci v dodávce vjeli do davu lidí a 15 jich zabili.

8. New York
V New Yorku jsme byli na přelomu června a července r. 2011. Při hledání ubytování vždy dávám přednost poloze v centru před vyšší kategorií, ale tehdy byl k mání za cenu srovnatelnou s cenami na studentských kolejích na periferii 4* World Center Hotel u Ground Zero, místa, kam se s 2993 oběťmi zřítila dvojice hořících mrakodrapů World Trade Center, narušená nárazem unesených letadel. Blížilo se totiž 10-leté výročí od útoků na WTC, zájem turistů opadal, a hotel proto přišel se slevovou akcí. Z okna jsme se mohli dívat na staveniště památníku tragédie, dnes tam stojí vodní nádrž obklopená stromy.


Právě před měsícem nedaleko odtud útočník v dodávce najel na stezku pro cyklisty a chodce a zabil 8 lidí.

Roman Dragoun ve své písni Dvacáté století na text Milana Prince zpívá:
Člověk se nemění, jen doba je už jiná, z prstů je počítač a syn má zase syna.
K neznámým vrcholům si každý svou pouť chystá, někdo jak apoštol, někdo jak terorista.
Dvacáté století za pár chvil odletí, můžeme ještě víc, třeba svět bez hranic, můžeme ještě víc, kdo ví.

Skladba je z alba Slunci blíž z r. 2000, dvacáté století mezitím odletělo, teroristů přibylo. A jsou systematičtí, jak zpíval Joe Cocker, first we take Manhattan, then we take Berlin (a k tomu mnoho dalších měst).
Ti, kteří si tak oblíbili zabíjení dopravními prostředky, by mohli pozůstalým příbuzným Olgy Hepnarové posílat tantiémy za autorská práva.

Teroristické činy přestávají udivovat a dokonce už pronikají do černého humoru - ve formě karikatur i "nekorektních" vtipů.
Jeden po 11. září 2001 vykládal Ivan Mládek:
Aby si cestující v letadle připadali jako doma, letušky jim nabízí ke koupi alkohol, kosmetiku a další dárkové zboží. Pasažér arabského původu zdvořile odmítne: "Teď nemůžu pít, za chvíli řídím."

Další články


Kam dál