Max Ernst - surrealista tělem i duší

Úterý v 9:11 | Miloš |  Výtvarné umění
Život Maxe Ernsta (1891-1976) se nesl v duchu neustálého hledání a promítly se do něho i dějinné události 20. století. Narodil se v Brühlu na předměstí Kolína nad Rýnem, v německé uniformě se během 1. sv. války dostal na frontu, největší část života však strávil ve Francii, kam přesídlil začátkem 20. let.

V malířství byl samoukem, původně se na univerzitě v Bonnu zapsal na studium filozofie, dějin umění, literatury, psychologie a psychiatrie, návštěva azylových domů a pozorování uměleckých projevů duševně postižených lidí na něj ale silně zapůsobila a sám pak zkoušel malovat. Plně k malířství ho přivedlo osobní seznámení s německými expresionisty a tvůrci abstraktního umění. Stylově ho však nejvíc ovlivnila metafyzická díla Giorgia de Chirica z let 1911-1919, která se považují za počátek surrealismu, i když tento směr André Breton formálně vymezil v Surrealistickém manifestu až v r. 1924.

V Ernstově tvorbě se prolínají oba základní inspirační zdroje surrealistů: psychický automatismus (umělec se nechává vést intuitivním pohybem ruky) a sny, u Ernsta často děsivé, přírodu, která většinu lidí okouzluje svou krásou, viděl jako místo člověku nepřátelské, např. jako nehostinnou pustinu, les v jeho podání je neproniknutelný a temný a v obrazech se opakovaně objevují velké masožravé rostliny (kdo ví, zda tím nedal námět tvůrcům filmu Adéla ještě nevečeřela). Silnou inspirací mu byly ale i jeho četné milostné vztahy, byl 4-krát ženatý a ani manželství mu nebránila ve vyhledávání dalších. Obraz The Kiss (Polibek) je z r. 1927, kdy se ženil podruhé.



Po nástupu nacistů k moci byl s dalšími avantgardními umělci označen za autora "zvrhlého" umění (Göring i Hitler se snažili hromadit jen obrazy umělců tradičního stylu) a po obsazení Francie Německem v 2. sv. válce byl obviněn ze špionáže a uvězněn. Z vězení se mu podařilo dostat zásluhou sběratelky umění (a později 3. manželky) Peggy Guggenheimové a spolu pak odjeli do New Yorku. I když vztah neměl dlouhé trvání, přínosný byl alespoň v tom, že v Peggy Guggenheim Collection v Benátkách se podařilo shromáždit 40 Ernstových děl. (Pokud není uvedeno jinak, fotografie obrazů jsou právě odtud.)

Následující dva obrazy jsou v benátské galerii zavěšeny vedle sebe.
Attirement of the Bride (Oblékání nevěsty) ukazuje, že z živočišné říše na Ernsta nejsilněji působili ptáci, nevěsta má hlavu sovy a umělec sám sebe stylizuje do podoby jakéhosi vládce ptactva, kterému dal název Loplop (zde jej představuje postava se zeleným peřím a šípem v levé části obrazu). V pozadí obrazu a dlažbě je patrný vliv Giorgia de Chirica.


Název obrazu The Antipope (Antipapež) je metaforou nevěry. V církevním prostředí se jím rozumí papež, který se vzdálil konzervativnímu pojetí a oslabuje vliv církve (takovým pro mnohé církevní hodnostáře byl papež Jan Pavel II., který během svého pontifikátu navštívil 104 zemí a byl populární jako hvězda show businessu, podle konzervativců se papež má ale zdržovat výhradně ve Vatikánu a proti Benediktově návrhu ho kanonizovat silně protestovali). Na obrazu Antipapež se Ernst objevuje vpravo s koňskou hlavou, vedle něj je manželka Peggy Guggenheimová, uprostřed její dcera Pegeen a vlevo nová milenka, malířka Leonora Carringtonová, s níž Ernst trávil hodiny jízdou na koních, proto symbolicky i její hlava má koňskou podobu.

Paní Peggy se však rozpadem manželství s Ernstem nejspíš příliš netrápila, pro ni také nebylo jediným a podle vzpomínek se ve svém bohémském životě vyspala s tisícovkou mužů.
Ernst se ještě v USA oženil počtvrté a po 12 letech v zámoří se natrvalo vrátil do Francie.

V rozpoložení nejistoty v osobním i profesním životě (odchod z Evropy do neznámého prostředí USA) namaloval také Solitary and Married Trees (Osamělé a manželské stromy). Jsou vystaveny v Madridu, v Museo Thyssen-Bornemisza.



Úzkost člověka v těžké situaci přeneseně vyjadřuje i Napoleon in the Wilderness (Napoleon v divočině) z Museum of Modern Art (MoMA) v New Yorku.



Obraz 33 Little Girls Set out for White Butterfly Hunt (33 děvčátek se vydalo na lov bělásků) z madridského Thyssen-Bornemisza je v Ernstově díle netypický, změtí různobarevných bodů je blízký obrazům pointilistů.

Příkladem nepřátelské přírody je obraz Garden Airplane Trap (Zahrada - lapač letadel). Katastrofu nezpůsobí chyba pilota, technická porucha, ale "masožravá" zahrada.



Z raného období umělce (z r. 1924) je dílo Woman, Old Man and Flower (Žena, stařec a květina) z MoMA v New Yorku. Stařec se obvykle chápe jako symbol moudrosti, žena sexuální přitažlivosti a květina snad jako prostředek se k ní přiblížit :).
Zde se Ernst stylově podobá Salvadoru Dalímu, také se s ním znal a společně se pak podíleli na Buñuelově filmu Zlatý věk.

 

Yosemite National Park - vše v jednom

6. ledna 2017 v 9:16 | Miloš |  Příroda
Národní parky USA se navzájem značně liší, Sequoia Park se pyšní gigantickými stromy, Zion impozantnímí skalami, Grand Canyon vyhlídkovými plošinami na obrovský kráter, na jehož dně zurčí řeka Colorado, Bryce Canyon tisíci skalních věžiček, Yellowstone gejzíry a bohatou faunou, …, rozlehlý Yosemitský národní park (3081 km čtverečních) však obsahuje téměř všechno z toho a ještě něco navíc. Patří mezi nejstarší národní parky na světě, byl založen r. 1890 a jako přírodní skvost r. 1984 zapsán na seznam UNESCO.

V Kalifornii je takřka sousedem Sequoia Parku, a proto není divu, že jeho částí jsou háje sekvojovců obrovských. Vespodu ohořelý obrovitý strom v koláži vpravo dole ukazuje, že požár jim vážněji neublíží, lesníci je naopak zakládají záměrně, aby vypálili vegetaci kolem nich a na podzemní vodu náročný kořenový systém sekvojovců ji měl jen pro sebe.



Pravděpodobnější je, že se stromy vyvrátí.



Nejvýraznějším zástupcem zdejší fauny je přibližně 500 černých medvědů, žádný se ale neukázal. Asi by nepohrdli osamoceným turistou, jenže takoví se zde nevyskytují, návštěvníci přijíždějí auty a ve skupinách, jezdí zde i vyhlídkové vozy tažené mohutným strojem.

Návleky na odpadkových koších, které jsou navíc přes železnou obruč přišroubovány do betonového podkladu, medvědům znemožňují se do nich dostat, a tak si potravu musí hledat jinde.



Jednou z ikon parku jsou vodopády. Bridalveil Fall (vodopád Nevěstin závoj) je nejvyšším vodopádem Severní Ameriky, má 188 m, v letním období je však vydatnost vodního proudu mnohem slabší (my jsme tam byli v říjnu).



Tento vodopád je ale jen horním z kaskády tří vodopádů se souhrnnou výškou 739 m. Na dalším snímku z většího odstupu jsou patrné dva z nich.



Indiáni z kmene Ahwahneechee podle jedné z legend věřili, že Bridalveil Fall je domovem mstivého ducha Pohono, který střeží vstup do údolí a prokleje každého, kdo se při odchodu na vodopád podívá. Vdechování vodní páry prý ale ženám zvyšuje šanci na uzavření manželství a odtud pramení jeho název.



Park je proslulý také dvěma skalními stěnami. El Capitan (2307 m n. m.) je unikátní kolmou stěnou Dawn Wall, která má přes 1000 m a je nejvyšší na světě.



Na pohled možná ještě zajímavější je Half Dome (2695 m n. m.) v pozadí s tvarem gigantického zubu. Název v překladu znamená "poloviční kupole" a do této podoby skálu "zbrousilo" působení ledovců.



V listopadu 2016 vzbudil pozornost světa výkon českého horolezce Adama Ondry, který stylem volného lezení, při němž se postupuje vzhůru jen úchyty za nerovnosti skály bez využití skob a lan, dokázal za 8 dní Dawn Wall zdolat. Kotvením lana ho pro případ pádu zespodu jistil Pavel Blažek. Extrémní obtížnost lezení s často pouze milimetrovými výstupky názorně demonstrují fotografie v článku v britském deníku The Telegraph (jde o společnou elektronickou verzi novin The Daily Telegraph a nedělníku The Sunday Telegraph).

Před Ondrou to dokázali jen Američané Tommy Caldwell a Kevin Jorgeson (v lednu 2015), těm to však trvalo 19 dnů, navíc se ve volném lezení střídali a spodní lezec si pomáhal držením za lano a skoby. Každý z nich tak volnou technikou zvládl "jen" polovinu stěny.



Zatímco El Capitan je metou výhradně vrcholových (horo)lezců, Half Dome, původně rovněž považovaný za těžko zdolatelný, je dnes po vybudování úseků s lany přístupný i zdatnějším rekreačním turistům. Převýšení při výstupu z nejnižšího bodu údolí je 1450 m, což je zhruba stejně jako na Slavkovský štít ze Starého Smokovce, délka trasy tam a zpět je ale delší, kolem 25 km, a proto je třeba počítat s časem 10-14 hod. Dostanou se tam však jen šťastnější, počet turistů je totiž omezen na 350 za den a protože povolenky k výstupu se vždy okamžitě rozprodaly, správa národního parku teď asi čtvrtinu z této kvóty rozdělí mezi zájemce losem.

Výstup pěkně ukazuje následující video. Jsou v něm i vodopády Vernal (od 2:43), které nám byly skryty, v parku se považují za nejkrásnější. Vrcholová partie s lany začíná v 5:35.


Dawn Wall na El Capitanu bychom mohli přeložit jako "rozednívající se stěnu". Do úsvitu jsme zde však nezůstali, působivý byl i západ slunce. Světlý bod ve stěně prozrazuje, že jeden z lezců si rozsvítil čelovku. Ve stanu zavěšeném na skobě si může dát večeři, trochu se prospat a s rozbřeskem pokračovat.



P.S. Modrá barva v podkladu stránky blogu je výřezem oblohy v Yosemitském národním parku.

Beskydy (2) - Lysá hora, vodopády Satiny (a PF 2017)

26. prosince 2016 v 10:06 | Miloš |  Turistika
Na Lysé hoře, která s 1323 m n. m. je nejvyšším vrchem Beskyd, jsme byli mnohokrát a je také celá řada možností, jak ji zdolat. Poprvé jsme šli nejnáročnější trasou z Ostravice (418), dá se jít i z Krásné (495), od vodní nádrže Šance (535), z Visalají (780) a pokud přijedeme autem, nejjednodušší je začít u Hotelu Petr Bezruč v Malenovicích (620), kde se dá zaparkovat. Právě tuto trasu jsme začátkem srpna absolvovali už počtvrté. Znamená to překonat převýšení přibližně 700 m, ale ještě předtím stojí za to se porozhlédnout v okolí.



Asi 1 km od hotelu se nachází vodopády Satiny. Pod označením "vodopády" čekáme víc než přepady vody na horském potoku Satina jen kolem 1 m, nejvíc 1,7 m, kaskáda v 15 m hluboké skalní soutěsce je však působivá.



Na 6,5 km dlouhé trase z Malenovic je sympatické to, že od začátku se krásně vyjímá cíl cesty - vrchol Lysé hory s radiokomunikační věží - a i když později vstoupíme do lesa, v průhledu se brzy znovu objeví.



S menší zacházkou přijdeme k mohyle Ivančena. Je památkou na skauty, kteří padli v protifašistickém odboji. 24. dubna, na svátek patrona skautingu sv. Jiřího, se slaví Mezinárodní den skautů a skautek a tento den r. 1945 fašisté pět skautů popravili. Předlistopadové výroční srazy u mohyly postupně přerostly v symbol boje proti totalitě.



Od rozcestí Malchor (1205), 1 km od vrcholu, je možné jít po žluté v příkrém svahu serpentinami mezi dřevěnými hrazeními, anebo mírnou oklikou po modré.



Z vrcholu se naskýtají krásné výhledy všemi směry, na slovenské straně je vidět Malá Fatra a při dobrých světelných podmínkách snad i západní část Vysokých Tater. Trojici výrazných vrcholů v následující koláži v horní řadě vpravo tvoří Malý Smrk (1174), Smrk (1276) a Kněhyně (1257), vlevo od nich je patrný cíp vodní nádrže Šance, která je výchozím místem jedné z tras na Smrk. Lysá hora, Smrk a Kněhyně jsou nejvyššími vrchy Beskyd.


Oplocený objekt meteorologické stanice má (zřejmě) strategický význam a je nepovolaným osobám nepřístupný, nikoho jsme neviděli vcházet ani vycházet a ani Maglaiz se neukázala :).



Vedle stanice stojí obelisk a na něm metr nad zemí je připevněno kovové kolečko. Když ho pohladíme (a pro jistotu i kuličku pod ním), potká nás prý štěstí.



Na vrcholu je také několik restaurací, bufetů i venkovních posezení a v nabídce samozřejmě nemohou chybět kynuté knedlíky s borůvkami.



Tmavá budova ve spodní řadě uprostřed je obnovená Bezručova chata. Původní chata r. 1978 vyhořela, základní kámen pro novou stavbu byl odhalen až r. 2004, tedy o více než čtvrtstoletí později. Hned vedle něj je umístěna lavička, kde společnost unaveným turistům dělají ze dřeva vyřezané sochy.



Z vrcholu jsme k Malchoru sestupovali pro změnu po modře značené trase. V úvodní části tohoto úseku narazíme na pomníčky lidí, kteří na Lysé hoře zahynuli. Známe-li ji jen z letního období, zdá se to nepochopitelné, ale v zimě zde vládne extrémně mrazivé počasí a pro množství sněhu je po turistických stezkách neschůdná. Když jsem kdysi dávno poslouchal rozhlasové vysílání a zprávy o sněhové pokrývce na našich horách, obvykle tam kralovala Lysá hora s Klínovcem s vrstvou i přes 2 metry. Podle informační tabule výstup na Lysou horu v této roční době má již 20 obětí.



Všem návštěvníkům přeji, ať nikde nezmrznete, jste zdraví a najdete své "léto" - štěstí, pohodu a úspěch ve veškerém počínání.


 


Arnošt Goldflam - Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně v HaDivadle

16. prosince 2016 v 11:14 | Miloš |  Literatura, film, fotografie
Hitler je zajímavý nejen pro historiky, psychology (jak "génius průměrnosti" mohl strhnout masy), ale dnes i komerčně. Dlouho se diskutovalo, zda je možné znovu vydat jeho literární výtvor Mein Kampf, obchodní zájem nakonec zvítězil a kniha se v elektronické podobě stala bestsellerem velkoobchodu Amazon. Byla však prolomena i další tabu: v r. 2010 v Berlíně byla vystavována jeho malířská díla, některá se dostala na aukce a našla si také kupce (v částkách odpovídajících statisícům Kč).

Orlí hnízdo (Adlerhorst/Eagle's Nest) na vrcholu hory Kehlstein (1834 m n. m.), které podle nápadu vůdcova tajemníka M. Bormanna Hitler dostal jako dar k 50. narozeninám, se stalo přitažlivým turistickým cílem, i když sám Hitler se tam objevil jen několikrát, protože ho považoval za snadný cíl pro nepřátelský letecký útok a údajně se bál i uvíznutí ve výtahu, v šachtě vyvrtané v nitru hory.
Asi tam straší Hitlerův duch, protože jezero Königsee pod horou ani okolní štíty Berchtesgadenských Alp, z nichž nejvyšší je Watzmann (2713), jsme neviděli, válely se tam mlhy a jen na okamžik vykoukla hlavní budova hotelu Kehlsteinhaus.



Netradičně se na Hitlera podíval Arnošt Goldflam, dramatik, režisér a také herec a pedagog JAMU, který pro HaDivadlo v Brně napsal o Führerovi černou komedii. Z filmových dokumentů jsou známy Hitlerovy fanatické projevy s prudkými gesty a žhnoucími pohledy směrem do nebes, značně předimenzovanou silou hlasu, vlastně řevem, i když řada sdělení byla banální a v psané podobě by nevzbudila pozornost. Goldflam však Hitlera vedle extatických poloh ukazuje také jako směšného strejdu, který sedí doma v plstěných papučích a županu a kličkuje před návrhy své partnerky Evy Braunové, toužící po troše fyzické lásky a dítěti.

Hru tvoří 6 příběhů a do prvního Goldflam přidává i ironické postřehy k brněnským reáliím.

1. Hitler se potkává se Stalinem na vlakovém nádraží v Brně
Hitler tam přestupuje při cestě do Vídně na přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění a medituje: Brno, Brünn. Město, kde hodinu čekáte na přestup. Město, kde se všichni tak trochu nudí. Nuda, nuda v Brně (narážka na film Vladimíra Michálka).
Potká Stalina, který má pro změnu namířeno do Curychu (za Leninem).
Stalin: Kdeže to vlastně jsme?
Hitler: Brno. Brünn. Ale to je jedno, jednou to zmizí, tato městečka na vlakových zastávkách. Víte, co by mě zajímalo, jestlipak tady mají nějaký kulturní stánek? Já chci být architektem (nebo malířem). Já bych jim tu něco postavil, něco monumentálního.
Stalin: Pane, nejste náhodou žid?
Hitler: Ne, já ne, … dědeček, babička.
Stalin: Já jsem sice světoobčan, dokonce bych se nebál říct vesmířan, ale cosi jako vnitřní hlas mně říká: "Měj se před těmi židáky na pozoru."
Hitler: Já přistupuji k lidem naprosto nezaujatě, absolutně bez předsudků, jsem totiž pacifista.
Ale jestli jsem nucen jistou skupinu lidí izolovat, je to pouze jejich vina. Nevykazují dostatek vlastností lidských.
Ale je to zajímavý námět, to s těmi židy.
Stalin: To jsem rád, že máte o čem přemýšlet.
Hitler: To mám, neustále. Všiml jste si například, že světu chybí řád. Stačí se porozhlédnout tady na tom nádraží, v tomhle špinavém městě. Má takový člověk, kterému o nic nejde, vůbec právo cestovat? Ať se tihle podřadní tvorové shromáždí v nějakém stejně špinavém městě.
Sevřel bych je v pěsti a přenesl dál za město (věčný problém, zda z centra Brna odstěhovat vlakové nádraží). Tisíci a miliony tun betonu bych všechno vydláždil, celé bych to pokryl tvrdými kamennými kvádry (přesně to se stalo na nám. Svobody, není tam ani špetka zeleně), na kterých by duněly kroky mužů.
Stalin: I my máme své plány. A jestli se to povede, Rusko vstane z popele jako Fénix. Ale to nové Rusko! Lidé si budou říkat: "Bratře, sestro." Všechno bude všech. Představte si, vy přijedete do obchodu a tam vám normálně vydají to, co potřebujete k životu. Až svět bude propojen rovností a společným vlastnictvím, já nepochybuji ani na okamžik, že nám postavíte divadlo pro 10 tisíc lidí. A soudruzi přijdou a celé dny a celé noci bude vyhrávat veselá dechová hudba, a v práci se budou smát, protože budou vědět, že to, co dělají, dělají pro dobro budoucích generací. A nikdo nebude mít hlad.
Hitler: Máte to moc pěkně vymyšlené.
Stalin: Snad se jednoho krásného dne setkáme jako dva staří šťastní mužové, které bude lid ctít a milovat.
Hitler: Jako své dobrodince. A vůdce, kteří je převedli suchou nohou přes rozbouřené vody těžkých časů. Jako ten, … s tím frňákem … Mojžíš. Ti s frňáčky (= židé) možná už ani nebudou.
Stalin: Ano, možná nezvládnou hektické tempo doby a zmizí v propadlišti dějin.
Hitler: A zapomene se na ně.

2. Hitler s Evou Braunovou u rodinného krbu
Eva si zapálí cigaretu a snaží se vytvořit domácí pohodu, zapaluje svíčky. Přichází Hitler a kárá Evu, že kouří, je to nezdravé a navíc pak smrdí.
Braunová: Heydrich nám poslal desku.
Hitler: Ježíšmarjá, jakou zas desku?
Braunová: Nahrál houslové koncerty. To jsou věci, viď. Heydrich hraje na housle, Göring sbírá obrazy, Goebbels píše, ty nádherně maluješ, Ádo, Himmler se zajímá o historii, Speer je architekt. To je jeden velký umělec vedle druhého.
A já jsem tvoje múza.
Hitler: Máme takový úspěch, protože naše říše je jednotná a stojí na duchovních základech. Stalin buduje Rusko na konfliktu. To je blbost, národ se musí sjednotit.
Braunová: Adolfe, proč mě někam s sebou nevezmeš, když někam jedeš? Třeba do té Březinky (Brzezinka, místo koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau).
Hitler: Prosím tě, do jaké Březinky?
Braunová: Nemáš tam přece nějaký tábor, lázně, nebo co? Tam musí být tak krásně, příroda, březový háj.
Hitler: Ale tam by se ti nelíbilo. Někdy tě vezmu, ale tam ne. Třeba do Paříže.
Braunová: To by šlo, zvlášť když je teď Paříž naše.
Eva Hitlerovi servíruje bábovku: Adolfovi, Evičce.
Hitler: No, to je moc dobrá bábovka. Proč ty taky někdy něco neupečeš?
Braunová: Ráda bych, ale netrefím do obchodu. A taky nemáme pec. Pec nám spadla.
Hitler: Teď je všude kolem tolik pecí, ale kovářovic kobyla chodí bosa.

Braunová: Adolfe, proč my se milujeme vždy potmě, nelíbím se ti? Vždyť se u toho můžeme dívat, jak do mě vstupuješ.
Hitler: Evo! Nech si ty přisprostlé řeči, já to nemám rád. Já nejsem žádný žid.
Uražená Eva se dá do pletení čepice: Vlnu z tatranských ovcí, nejlepší kvality, měkounkou a hebounkou, poslaly ženy ze Slovenského štátu. Až ji budeš nosit, bude to, jako kdybych tě hladila.
Hitler: Je to krásné cítit kolem sebe tolik lásky.
Eva: Já bych ti tu lásku někdy chtěla sama dát, abys konečně pořádně …
Hitler: Asi opravdu máme takový úspěch, protože naše říše je jednotná a stojí na duchovních základech. Abych ti to přiblížil, národ je jako čistý vývar a pak je celkem logické, že i představitelé tohoto národa musí být ušlechtilí lidé s duchovními zájmy, a proto, abych se k tomu ještě jednou vrátil, já odsuzuji to přízemní pojetí života jako konfrontaci dvou pohlaví. To není splynutí těl a duší, to upocené zápolení v denním světle, to je obyčejné mr- drbání.
Eva Braunová: Proč nemůžeme mít spolu dítě, Ádo?
Hitler: Možná ti tu radost taky jednou dopřeju, hned jak skončí válka.

3. Poslední měsíce války ve vůdcově bunkru
Hitler diktuje sekretářce, že oblíbeného psa Blondiho jmenuje svým nástupcem.
Göring si brousil zuby, ale ty má Blondi ostřejší. To je vtipné.
Říká se, že jsem laskavý, ale že snad nemám smysl pro humor. Tak to je blbost. Vždyť každý jiný by se v mé nynější, možná poněkud svízelné situaci dávno složil, zatímco já vtipkuji jako rozený komik. Ve všem, na co sáhnu, jsem špička.
Jak šly po sobě ty styly?
Sekretářka: Secese.
Hitler: Baroko, recese, biedermeier. Vida, jak mi to všechno naskakuje. Biedermeier? Nebyl to nakonec nějaký žid? Ale ne, to byl jen vtip. Ein Witz. To pochází od slova Auschwitz, tam lidi umírali smíchy, cha cha cha. Budete ty moje vtipy zapisovat, třeba je někdy vydám v nějaké knížečce: Mein Witz - Můj vtip (parafráze na Mein Kampf - Můj boj).
Vtip č. 1: Blondi má ostřejší zuby než Göring, ale psi jsou to oba.
Vtip č. 2: Sejdou se tři židi. Kohn, Roubíček a Biedermeier.
Vtip č. 3: Každý správný vtip má mít hlavu, patu a koleno, jinak mu nepřijdete na kloub.
Hitler je svými vtipy nadšený, sekretářka obdivně komentuje: Velmi vtipné, super, mein Führer, super a nuceně se směje.

Přijde voják SS se zprávou: Dorazila skupina českých plemenných děvčat. (Uvědomělé soudružky přinesly panenství na oltář říše a s vůdcem chtějí zplodit dokonalé árijce.)
Hitler: Výborně, včera slovenská, dnes už i česká. No, nedá se nic dělat, musíme tedy distribuovat vůdcovské sémě dál.

Hitler hledí do vojenské mapy, posunuje makety tanků. Eva mu pustí Sag mir, wo die Blumen sind (Řekni mi, kde ty kytky jsou) s Marlene Dietrichovou.


No tak, Wagner to není, to je fakt, ale i tyto obyčejné písně mají v sobě hodně pravdy.
To musíš pořád tak pracovat, Ádo?
Hitler: Nikdo za mě nic neudělá, ale proto jsem taky vůdce, že toho zastanu nejvíc. Znáš přece tu moji říkánku?
Eva: Vůdce všechno vymyslí, Goebbels mele nesmysly, Himmler půlku prodělá, Göring se jen holedbá. Bormann je jak blbeček, chybí mu holt mozeček. Hess se zblázní dočista.

Mně se líbíš jenom ty. Napsala jsem o našem krásném vztahu ještě krásnější říkánku, poslouchej. Naše láska kvete velmi, celá SS smeká helmy.

4. Přituhuje, kolem dopadají bomby
Eva chce svému milému Adolfovi připravit večeři a zjišťuje, že ji chybí cibule. Navštíví proto paní Goebbelsovou a přitom proberou své mužíčky. Eva si stěžuje, že kvůli Hilterovu vegetariánství nemůže vařit maso.
Goebbelsová: Já už se s tím nepářu jako dřív, přinesla jsem ze sklepa prádelní koš a vyvařila jsem koně.
Braunová: A ten váš je asi při chuti pořád, viďte.
Goebbelsová: Jako zamlada, jako zamlada. A váš?
Braunová: Není to, co to bývalo, bohužel.
Goebbelsová: Bože, to je mně vás líto. A čím si myslíte, že to jako může bejt? Že by tou stravou?
Braunová: To taky, ale chudák Adolf si myslí, že ho všichni podvádí, že mu nikdo neřekne pravdu a že si musí všechno udělat sám. Pořád leží v papírech, nejí, nespí, rozčiluje se, jak to má potom vypadat. A teď, teď se taky stydí, že se mu klepe ruka.
Goebbelsová: Jsem si všimla, jako shaker. Jako kdyby pořád míchal nějaké koktejly.
Pochodoval po chodbách kancléřství, ruku za zády jako obvykle, příšerně se mu klepala a vojáci prej hned: "Bacha, barman jde."
Braunová jedovatě: Váš manžel je štramák, ale s tou nohou by taky měl něco udělat.

Hitler podezírá Evu, kde byla. Ta má strach o jeho zdraví.
Hitler se ji snaží upokojit: Večer si spolu zahrajeme Člověče, nezlob se! Uděláme si hezký večer.

5. Konec nespolehlivých nacistických pohlavárů
Útoky na Hitlerův bunkr se stupňují. Na Hitlerovo pozvání se scházejí Göring, Himmler a Goebbels. Ti se dohadují, jak se zachovat, když je jasné, že válka je prohraná. Göring se naparuje v bílé uniformě, rád by přeběhl ke spojencům.
Přichází Hitler: Hoši, hoši, spolu jsme bojovali, spolu také zemřeme. Najdou nás tady v jednom šiku, jako zamlada.
Dává jim pastilky, aby si pro případ bezvýchodné situace nanečisto vyzkoušeli polknutí cyankali. Těm se do toho moc nechce, ale Hitler je ujistí, že jde o lentilky, výborné české bonbóny, sladké na povrchu a uvnitř s čokoládou.
Lentilky Čechů, bohužel. Chtěl jsem je vystěhovat na Madagaskar. Co už taky s nimi. Tak snad příště.
Konečně se do bonbónů dají, chválí jejich chuť, ale cyankali je pravé a všichni rychle umírají.
Hitler: Apríl. Na všechno naletí, buzny.

6. Jižní Amerika
Hra končí monologem starého Hitlera, který si pochvaluje život v Jižní Americe.
Dobře jsem udělal, že jsem se přestěhoval, je to tady příjemnější, počasí teplejší, moře paráda, ruka se mně přestala klepat. A hlavně: mí Jihoameričané mi rozumějí. V tom roce, co odešla Eva, uspořádali výstavu mých akvarelů. Přírodou naší vlasti se to jmenovalo. Celá se prodala do Severní Ameriky. Židi to koupili. Moc hodní a moc bohatí lidi, dobře zaplatili.
Teď už se jmenuju jinak: Adolfo Esperanza Muňoz, malíř Jižní Ameriky. Škoda, že mě před lety ta politika tolik vtáhla. No jo, mládí. Člověk je idealista. Kdybych tehdy mohl malovat tolik jako dnes, ušetřil bych si spoustu nepříjemností. To bylo o nervy. Nikomu bych to nepřál. Ale teď žiju v klidu. Služebné mi vaří. Jím jídlo Jižní Ameriky - hovězí maso, kouřím doutníky a dělá mi to moc dobře. Žiju v klidu a uměním. To člověka osvobozuje. Kunst macht frei. A taky láska mi jde k duhu. Mám tam jednu takovou míšenku. Každý den řádíme jako dva chrti. Já jsem hotový divoch, úplné zvíře. Život je krásný. Das Leben ist schön.

Zvláštností HaDivadla je jeho scéna. Divadlo působí v brněnské Pasáži Alfa, v prostorách bývalého kina Praha. Nemá vyvýšené pódium a vše se odehrává hned za vstupními dveřmi do sálu. Kdyby si některý z diváků chtěl odskočit, musel by projít mezi herci, protože se hrálo bez přestávky. Při průběžném přestavování kulis se z amplionu ozývalo Arbeit macht frei (Práce osvobozuje - heslo na vstupní bráně koncentračních táborů).



V hlavních rolích hráli (a výborně) Petr Jeništa a Erika Stárková.

Vysočinou s Michalem Olšiakem

6. prosince 2016 v 11:27 | Miloš |  Výtvarné umění
K Vysočině máme nostalgický vztah, silvestrovský týden 1994/95 a na Vánoce 1995 jsme byli v Hotelu Medlov na prvních rodinných dovolených. Ležel tam sníh, naše předškolní děti zkoušely bobovat a lyžovat na příjezdové cestě a s kulturní pracovnicí tehdejšího odborářského zařízení jsme jezdili na výlety do okolí - do Poličky, kde mají pěknou galerii s cenným originálem Madony od Jana Gossaerta a městskou věž, která byla porodním sálem Bohuslava Martinů, byli jsme s ní i v Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě, podívat se do obce Tři Studně na památník Vítězslavy Kaprálové, hudební skladatelky, žačky (a přítelkyně) B. Martinů, kterého návštěva Kaprálových ve Třech Studních a poznání kraje inspirovaly ke složení kantáty Otvírání studánek. Ukázala nám i sgraffita ve Fryšavě - sv. Jiřího, jak zabíjí draka, a hejkala, proslulého strašidla tohoto drsného kraje. V knihovně měla monografii o malíři Vysočiny Josefu Jamborovi, přízemí hotelu zdobila krásná zimní zahrada, kde jsme popíjeli vídeňskou kávu a přes skleněnou stěnu se dívali na zamrzlý rybník.



Několikrát jsme se na Vysočinu vrátili, většinou už za turistikou, vylezli jsme na všechny možné skály, ale nikdy nechyběla zastávka v Medlově a procházka k dalšímu rybníku Sykovec u Tří Studní.



Před měsícem jsme tam strávili víkend, zimní zahrada zmizela, zbylo jen několik málo květináčů, místo kulturní pracovnice je asi také zrušeno, zato dnes soukromé zařízení nabízí masáže a wellness.

Grafické vyvedení hejkala ve Fryšavě jsme už před několika roky obtížně hledali, protože ho zakryly vzrostlé stromy, letos jsme ho nedokázali najít vůbec, a sv. Jiří za tu dobu notně vybledl.



Při procházce od Medlova k Sykovci jsme si však na mapě informační tabule u rybníka všimli upoutávky Hejkal Pepino, a to hned vzbudilo náš zájem. Přesná poloha z mapy nebyla zřejmá, ale naštěstí pomohl internet a mapy v mobilu.

Tento hejkal není na sgraffitu, ale v sošném provedení u Penzionu Zátiší ve Třech Studních, a to nepřehlédnutelném, na výšku má 3 metry. Autorem je žďárský sochař Michal Olšiak (1978), kterého jsme předtím neznali a až dodatečně se dočetli, kolik obdivuhodných soch vytvořil a kde všude na Vysočině se nachází. Krásně je přibližuje Bev v článku Sochy Michala Olšiaka.


My jsme během asi 10 km dlouhé vycházky objevili čtyři. Při obcházení Sykovce u Hotelu Horník ve Třech Studních narazíme na Káně. Opět jde o sochu více než 3 m vysokou.



Přejdeme-li silnici a pokračujeme směrem k Medlovu přes osadu Yukon, nemůžeme minout impozantního Výra. Při vytržení z něj nám uniklo, že poblíž něj se nachází ještě menší Olšiakova socha Krbového mužíka.



Poslední náš úlovek jsou Houby na konci Fryšavy. Někde je sousoší hub uváděno i pod názvem Houbiš.



Olšiakovy sochy jsou opravdu nádherné a navíc jsou krásně začleněny do krajiny, leckdy tak, že není lehké je najít. Při příští návštěvě Vysočiny se už cíleně vydáme za dalšími. Nejvíc mě lákají Hroši ve Škrdlovicích a Hamroň v Hamrech nad Sázavou, které Bev ve svém článku také má.

Další články


Kam dál